Svatopluk Vyvážil byl kromě nedovoleného ozbrojování vyšetřován i pro zatajování archeologických nálezů, tedy porušení památkového zákona. A ve hře bylo i hanobení válečných hrobů.
„Měli jsme obvinění, že jsme narušili válečné hroby. Ale vlastně každý ten pilot, německý či americký, měl svůj hrob. Američané byli nepřátelé říše, ale někde je pochovali docela i s poctami. Každý byl prokazatelně pochovaný. Nikdy jsme nenašli letadlo, které by bylo anonymní, o kterém by nikdo nevěděl. Pan Čech údajně v tom našem muzeu našel kousek prstů. Víte, to mohlo být zapadlé i v nějakém plechu, v kusu hlíny, že jsme to ani my neviděli,“ reaguje na nařčení z hanobení válečných hrobů Svatopluk Vyvážil.
Pokud bych se nad tím zamyslel selským rozumem, tak „Výstava letecké archeologie“ pana Vyvážila fungovala na Červeném Hrádku řadu let. K trestnímu oznámení však došlo až nyní a bylo podáno soukromou osobou. Proč se o to nikdo, třeba nějaké instituce, nezajímala už dříve? Jan Mařík, ředitel Archeologického ústavu AV ČR Praha: Ten kolega (Petr Čech, pozn. red.) se tématice druhé světové války a novodobé archeologie moderní doby věnuje už minimálně deset let poměrně intenzivně a řekněme, že těch lidí, kteří se tomu věnují, v našem oboru postupně přibývá. Je to dané tím, že ten obor se nějakým způsobem vyvíjí a dokáže nacházet témata, která jsou z odborného hlediska archeologicky zpracovatelná i v těch mladších obdobích. Ukazuje se, že i pro ta nejmladší období druhé světové války, dokonce i třeba padesátých let, je archeologie schopná přinést informaci, která není zachycena v písemných pramenech. A to je také důvod, proč si těch nálezů všímá, všímá si možná trochu víc těch aktivit, než řekněme, v letech minulých. I když nedá se říct, že by to archeologové ignorovali. I v minulých letech opakovaně upozorňoval pražský archeologický ústav, brněnský archeologický ústav a vyjadřoval se i k dalším privátním muzeím. Reagoval na aktivity, které byly v rozporu se zákonem. Myslím, že dost dobrý příklad by bylo muzeum Suchdola nad Odrou, kde se dá ta stopa dohledat minimálně deset, patnáct let zpátky. |
Bývalá expozice s názvem Výstava letecké archeologie na Červeném Hrádku dnes již neexistuje a je otázkou, jak na tuto kauzu zareagují jiná soukromá muzea u nás. Bohužel nejrůznější faktory jako zastaralá legislativa, personální a finanční podhodnocení profesionálních archeologických institucí, ale snad i absence obyčejné domluvy mezi lidmi možná nakonec odsune toto téma kamsi mimo dohled úřadů i případných návštěvníků expozic.
Svatopluk Vyvážil v prostorách jízdárny Červeného Hrádku u Jirkova poté, co mu byl opět povolen vstup do expozice.
Pan Vyvážil říká dnes s neskrývaným pocitem hořkosti: „Když mi zavolal třeba jeden člověk, že chce otevřít muzeum, tak jsem těch deset kilometrů z Chomutova jel a s těmi lidmi jsem si tam povídal. Vysvětlil jsem, co jsem věděl. Ale že by mě nějaký archeolog navštívil, že děláme něco špatně, nebo chtěl spolupracovat, to v životě ne.“
Celá kauza údajně podlomila zdraví paní Vyvážilové, a nejspíš nebyla zrovna příjemná ani pro pana Petra Čecha, který, jak zmiňuje ředitel Archeologického ústavu AV ČR Jan Mařík, byl dehonestován především na sociálních sítích.
Na dotaz ohledně budoucnosti Svatopluk Vyvážil dnes odpovídá: „Nevím, jaká bude budoucnost. Moje chutě po této kauze už moc velké nejsou. Už jsem si toho užil dost, takže nevím.“
Myslíte si, že v tomto okamžiku by existovala nějaké možnost, jak tuto sbírku či jiné sbírky i v jiných muzeích využít? Jan Mařík, ředitel Archeologického ústavu AV ČR Praha: Určitě, já myslím, že to se děje, i u těch menších muzeí, kde probíhají dohody. Ty předměty se převedou do sbírek sbírkotvorných institucí, no a pak můžou být zase zpětně zapůjčeny. To znamená, se správci sbírek se domluvit a nechat tu sbírku zlegalizovat. To možné je. … Pokud vím, tak Vojenský historický ústav je tomuto i otevřen. Týká se to i obecně řady jiných archeologických nálezů vojenské povahy, kdy pouze Vojenský historický ústav musí mít o těch věcech povědomí, ale nemá problém je zapůjčovat. Existuje online Archeologická mapa ČR, kde se dá dohledat manuál pro spolupracovníky. Když jsem člověk, kterého zajímá kupříkladu druhá světová válka a rád bych se nějak legálně zapojil do profesionálního výzkumu, co bych měl udělat? Jan Mařík, ředitel Archeologického ústavu AV ČR Praha: Mluvíte o části Archeologické mapy Čech, jak se jmenuje portál amatérských spolupracovníků. Byl udělaný právě pro lidi z oblasti amatérských hledačů. Principem portálu je, že veškeré vyhledávání, které on provozuje, může probíhat z hlediska našeho zákona legálně jenom tak, že to bude součást regulérního archeologického výzkumu. To znamená, že on nedostává povolení k tomu, aby mohl někde chodit, ale on by měl být vlastně organizovaný a řízený tím profesionálním archeologem, který mu říká, tady toto pole můžeš prohledávat, protože nevíme, co tady je. Nebo je tady šance, když zůstaneme u těch letadel, tady spadlo letadlo a mohl bys díky tomu sbírání identifikovat místo toho dopadu. Zatímco by ho rozhodně ten archeolog nepustil do lesa, aby vyhrabával už to letadlo, a místo s tím kráterem. Takže tam je asi velmi užitečná role těch amatérských spolupracovníků a pro ně to znamená, se v podstatě pokusit o spolupráci s oprávněnou organizací. Bohužel naráží to na kapacitní možnosti, když budeme mluvit obecně o těch detektorářích, tak jsou to řádově desítky tisíc lidí, které se v této zemi pohybují, a proti tomu stojí 112 organizací oprávněných, ale řada z nich jsou třeba univerzitní pracoviště. Ta muzea z toho tvoří asi dvě třetiny. Těch lidí je prostě málo, kteří se tomu věnují. Věnují se tomu většinou na úkor své práce ve volném čase. A ta situace je takto neudržitelná. To znamená, že i když my teď máme řadu spolupracovníků, tak rozhodně nejsme schopni pokrýt ten zájem všech, kteří by chtěli spolupracovat. Archeologický ústav dělá takový základ, kdy to můžeme dělat i online, že vysvětlíme základní principy po právní stránce. Vysvětlíme, co všechno by ten detektorář měl umět, ale jelikož on nezískal to formální archeologické vzdělání, tak ho dostává v podstatě v průběhu různými schůzkami, účastmi na různých průzkumech, a tak dál. Je to běh na dlouhou trať. Takže když se nám dneska ozve sto hledačů, které jsme v životě neviděli, s kterými žádný archeolog v kontaktu nebyl, tak my jim nemůžeme vyhovět s tím, že jim dáme nějakou průkazku a oni vyrazí do terénu. Bohužel ten náš zákon toto neumožní, on to opravdu dává jenom té oprávněné organizaci a získat tu „licenci“ je záležitost poměrně těžká, protože potřebujete mít pracovníka, který má odpovídající vzdělání. Ten člověk musí mít letitou praxi, musíte splnit celou řadu dalších podmínek. Prostě ti běžní detektoráři na to nedosáhnou. Jedna z cest by byla, aby získali to vzdělání v činnosti, kterou provozují a byli schopni dělat „na své triko“, což by bylo úplně ideální. A potom se zodpovídat někomu, kdo ty nálezy od nich bude přebírat. Toto třeba perfektně zabezpečilo Estonsko a je to v podstatě v rozsahu takového „řidičáku na detektor“. Tam už to tak funguje asi šest let, možná ještě déle a zatím je s tímhle zákonem obecná spokojenost. Ten člověk absolvuje školení a musí dodržovat nějaká pravidla, ale funguje relativně autonomně. Zatímco tady ten náš systém pořád kulhá v tom, že to všechno musí být svázáno jedině tím archeologickým výzkumem. A pokud se ocitne mimo režim archeologického výzkumu, tak automaticky porušuje zákon a visí nad ním poměrně vysoká pokuta. |
