Svatopluk Vyvážil v prostorách jízdárny Červeného Hrádku u Jirkova poté, co mu byl opět povolen vstup do expozice.
Předchozí díly: |
V prvním a druhém dílu našeho vyprávění jsme nastínili příběh pana Svatopluka Vyvážila. Po desetiletích odkrývání trosek sestřelených válečných letounů a pátrání po osudech aktérů těchto tragédií se dostáváme k závěru. Zde došlo ke střetu profesionálních archeologů a amatérských hledačů, kterým se povětšinou říká detektoráři, protože prohledávají krajinu dnes již jednoduše dostupným detektorem kovů.
Třetí a poslední díl článku nás dostane se období, které jistě nebylo pro žádnou ze stran sporu příjemné. Pan Vyvážil vnímá celou věc jako hroznou křivdu. Výsledky svého třicetiletého úsilí jsem přece vystavil veřejnosti, proč mi za to hrozí kriminál, říká si. Na opačné straně sporu jsou archeologové, kteří podobné aktivity vnímají jako ničení kulturního dědictví, i když úspěšnou snahu o zajištění svědectví tehdy ještě žijících aktérů kvitují s povděkem. Zároveň volají po změně současné legislativy, která prý stávající stav věcí neumí správně ošetřit.
Hledání detektorem se v posledních letech stalo koníčkem možná desítek tisíc Čechů. Ti mnohdy ani netuší, na jak tenké hraně zákona se pohybují a jaký postih jim může hrozit. Je u nás možné získat něco jako „řidičák na detektor“? Jak má vypadat spolupráce amatérského hledače s profesionálními archeology?
Díl třetí Muzeum v jeslích a na zámku
Vraťme se však o nějakých třicet let zpět. Po nějaké době (tu jsme popsali v předešlých dílech článku) se nálezy začaly hromadit. Několik přátel se v polovině 90. let dalo dohromady a založilo Klub vojenské historie Nord-Sever Chomutov, jehož „leteckou sekci“ kromě jiných zastupoval i pan Vyvážil.
„Říkali jsme si Letecká archeologie. V té kauze (po uzavření expozice v červnu 2019, pozn, red.) nás napadli, že tomu sami říkáme archeologie. Ale jak jsme tomu měli říkat? Už za komunistů vycházel časopis Zápisník, četl jsem to jako kluk. A tam vycházely příběhy o hledání, v té době jen sovětských letadel. A taky si říkali archeologové. Dnes tomu tak říkají i v Anglii. Tak jsme měli sekci Letecká archeologie,“ vysvětluje pan Vyvážil genezi názvu expozice.
Koncem tisíciletí začínalo být už v klubovně klubu – bývalém krytu CO pod chomutovskou radnicí – těsno. Nálezů přibývalo a spolu s jejich počtem stoupala i touha představit je veřejnosti.
 |
„Nové muzeum mají od včerejšího dne v Jirkově. Nachází se v ulici Boženy Němcové, v bývalé mateřské škole,“ píše 9. května 2003 Deník Chomutovska v článku s názvem Zpřístupnili střepy z letecké války a hrdě líčí perličky expozice, čítající fragmenty prý celkem asi patnácti typů letounů: „...například jsou zde k vidění trosky z americké létající pevnosti B-17, britského halifaxe či liberátora, německých junkersů, různých typů stíhacích letounů...“ Z téměř dvacet let starého textu promlouvá Svatopluk Vyvážil slovy: „Zajímavostí je třeba podvozková část z německého Dorniera 217, který je zatím jediným vykopaným na našem území. Dokonce jde o poslední letadlo sestřelené Rusy během války, a to 9. května 1945 nedaleko Prahy.“
A právě zde se opět objevuje nám již známý mladý pilot. Expozice v bývalé mateřské škole v Jirkově svým názvem odkazovala k památce dvaadvacetiletého stíhače G. F.Wilsona, což v roce 2003 komentoval pan Vyvážil ve výše uvedeném článku slovy: „Souhlas nám k tomu dali i jeho příbuzní, kteří loňského listopadu vůbec poprvé přijeli v místa skonu svého švagra a strýce.“
Otevření expozice se těšilo zájmu místních médií, ale postupně i návštěvníků z řad škol či veteránů.
„To nebylo nic tajného, víte kolik tam bylo lidí?“ Kroutí dnes hlavou nad archivovanými články Svatopluk Vyvážil s tím, že jedno z obvinění, vznesených proti němu, bylo zatajování archeologických nálezů.
Titulní stránka deníku Chomutovsko z pondělí 7. června 2004 | foto: archiv Svatopluka Vyvážila
Po nějaké době přišla nabídka města Jirkov, aby se expozice „střepů z letecké války“ přesunula na zámek Červený Hrádek, kde později naplnila rozsáhlé prostory zámecké jízdárny. V září 2016 vznikl spolek Aero Archiv Jirkov, který ve veřejně dostupném rejstříku uvádí: „Účelem spolku je provozování amatérské činnosti v oblasti letecké archeologie a zajištění provozu stálé muzejní expozice na zámku Červený Hrádek u Jirkova.“
Uzavření expozice
Expozici „Výstava letecké archeologie“ na Červeném Hrádku u Jirkova uzavřela Policie ČR v pátek 7. června 2019 na popud pracovníka Archeologického ústavu AV ČR pana Petra Čecha. Pan Vyvážil se o tom dozvěděl e-mailem.
„Tam bylo: Ve vašem muzeu zasahuje Policie České republiky. Tak co vás napadne? Že to někdo vykradl, protože nic jiného mě nenapadlo. Ale tam přitom byl alarm napojený na městskou policii,“ popisuje Svatopluk Vyvážil, který se okamžitě rozjel na Červený Hrádek.
Trestní oznámení proti panu Vyvážilovi (resp. spolku, kterého je předsedou) bylo podáno nikoli Archeologickým ústavem AV ČR ale soukromou osobou, je to tak? Jan Mařík, ředitel Archeologického ústavu AV ČR Praha: Ano, přesně tak. To trestní oznámení podala soukromá osoba, která je naším zaměstnancem, ale nebyla k tomu nijak pověřená, nebyla k tomu nijak zmocněná. Byla to čistě osobní aktivita a já, jako ředitel, jsem se o tom dozvěděl až ex post, až když bylo to trestní oznámení podáno. |
„(Z výstavních prostor, pozn red.) Vylezl nějaký pán v civilu a říká, já jsem ředitel hospodářské kriminálky z Chomutova a prý došlo na vás udání. A že jsme okradli stát od nemalé hodnoty, že jsme způsobili škody. Nakoukl jsem do muzea. Tam už fotili, měřili a mě vyhodili,“
Takto popisuje Svatopluk Vyvážil den, který odstartoval dva a půl roku právních tahanic, výslechů, stížností a finančních kontrol. V lednu 2020 byl jako předseda spolku Aero Archiv obviněn z nedovolovaného ozbrojování. Podle odborného vyjádření ústeckého krajského ředitelství PČR šlo o torza zbraní a munice, která spadají do kategorie „A“ a jedná se tedy o zbraně zakázané.
Původní podoba expozice letecké archeologie v jízdárně zámku Červený Hrádek u Jirkova před uzavřením v červnu 2019.
Původní podoba expozice letecké archeologie v jízdárně zámku Červený Hrádek u Jirkova před uzavřením v červnu 2019.
Šlo povětšinou o předměty, které v jízdárně Červeného Hrádku vystavoval spolek dvanáct let, přičemž předtím tvořily expozici i v prostorách bývalé mateřské školy v Jirkově.
Svatopluk Vyvážil v prostorách jízdárny Červeného Hrádku u Jirkova poté, co mu byl opět povolen vstup do expozice.
„Dva a půl roku jsme tam vlastně nesměli. Sice během té doby nám vrátili předměty, které byly půjčené od známých. Třeba i poválečné věci, nějaká ruská raketa a technika. A obrázky, obrázky nám vraceli.“
Současně proběhla finanční kontrola tři roky zpátky. „Oni zjišťovali, jestli jsme se na tom obohacovali. Řekli jsme jim, vždyť si vybíralo vstupné město. My jsme z toho neměli ani korunu.“
Manželé Vyvážilovi stále posílali stížnosti. Poukazovali na fakt, že Policie ČR jednala bez povolení státního zástupce. Státní zastupitelství v Ústí nad Labem nakonec jejich stížnosti uznalo a obvinění v roce 2022 stáhlo pro pochybení Policie ČR.
Kdybych se vrátil k Červenému Hrádku, tak si nyní člověk může říct, že tu byla nějaká expozice, kam jezdily na návštěvu školy, rodiny, veteráni apod. A po zásahu pana archeologa Čecha je tato expozice zavřená a nejspíš se už nikdy neotevře. Logicky tedy přichází otázka, zda to není trochu škoda? Když už je ten exponát jednou vykopaný, zda by nebylo rozumnější vstoupit v nějakou spolupráci nebo něco podobného? Jan Mařík, ředitel Archeologického ústavu AV ČR Praha: Toto zase je trošku širší téma. Já začnu od toho konce. Petr Čech jako občan podal trestní oznámení a je na policii a na orgánech činných v trestním řízení, jak s tím trestním oznámením naloží. To znamená, že bych nerad říkal, že to je zásah Petra Čecha. Petr Čech prostě svým, řekněme laickým způsobem, dospěl k tomu, že si myslí, že tady je porušován trestní zákon. A tuhle informaci, což je mimochodem občanská povinnost, pokud o tom někdo ví, to udělat, tak to oznámil. Byl za to neuvěřitelným způsobem dehonestován, to nechávám na okraj, dokonce to mělo rovinu nebezpečného vyhrožování, které se dělo na sociálních sítích.  Archeolog Petr Čech v jámě s dělostřeleckým granátem ráže 128 milimetrů. No a teď, co se týká toho, co tam v té expozici je a jestli to tedy mělo nebo nemělo smysl. Ten problém je určitě v tom, že ty předměty neměly svoji řádnou evidenci, ta evidenční práce policie probíhala víc než rok. A já jsem přesvědčen, že pokud někdo myslí vážně to, že chce dělat muzeum, tak s jednou z těch základních pravidel té muzejní práce je, že ty předměty máte evidované. Máte je evidované nejenom proto, že k nim patří nějaké informace o tom, odkud jsou, ale i proto, aby člověk věděl, jakým způsobem je bude uchovávat, jakým způsobem je předá těm dalším generacím, protože muzeum je prostě především paměťová instituce. … Další problém, který tam vidím, je nesporně etický, protože policie zajistila části lidských ostatků. Mohu konstatovat, že jsme byli požádáni o odbornou antropologickou analýzu. A já se ptám, jestli je správně, aby v muzeu tohoto typu ležely ostatky lidí, kteří zahynuli v době války. To jsou válečné hroby, s tím se má nakládat přece jenom trochu jinak. To pro mě je za hranicí etického jednání. … No a pak je otázka, což byl jeden z důvodů, pokud vím, že tam byla i nedelaborovaná munice. To ale nemohu potvrdit. Nemám na to důkazy. |
Svatopluk Vyvážil byl kromě nedovoleného ozbrojování vyšetřován i pro zatajování archeologických nálezů, tedy porušení památkového zákona. A ve hře bylo i hanobení válečných hrobů.
„Měli jsme obvinění, že jsme narušili válečné hroby. Ale vlastně každý ten pilot, německý či americký, měl svůj hrob. Američané byli nepřátelé říše, ale někde je pochovali docela i s poctami. Každý byl prokazatelně pochovaný. Nikdy jsme nenašli letadlo, které by bylo anonymní, o kterém by nikdo nevěděl. Pan Čech údajně v tom našem muzeu našel kousek prstů. Víte, to mohlo být zapadlé i v nějakém plechu, v kusu hlíny, že jsme to ani my neviděli,“ reaguje na nařčení z hanobení válečných hrobů Svatopluk Vyvážil.
Pokud bych se nad tím zamyslel selským rozumem, tak „Výstava letecké archeologie“ pana Vyvážila fungovala na Červeném Hrádku řadu let. K trestnímu oznámení však došlo až nyní a bylo podáno soukromou osobou. Proč se o to nikdo, třeba nějaké instituce, nezajímala už dříve? Jan Mařík, ředitel Archeologického ústavu AV ČR Praha: Ten kolega (Petr Čech, pozn. red.) se tématice druhé světové války a novodobé archeologie moderní doby věnuje už minimálně deset let poměrně intenzivně a řekněme, že těch lidí, kteří se tomu věnují, v našem oboru postupně přibývá. Je to dané tím, že ten obor se nějakým způsobem vyvíjí a dokáže nacházet témata, která jsou z odborného hlediska archeologicky zpracovatelná i v těch mladších obdobích. Ukazuje se, že i pro ta nejmladší období druhé světové války, dokonce i třeba padesátých let, je archeologie schopná přinést informaci, která není zachycena v písemných pramenech. A to je také důvod, proč si těch nálezů všímá, všímá si možná trochu víc těch aktivit, než řekněme, v letech minulých. I když nedá se říct, že by to archeologové ignorovali. I v minulých letech opakovaně upozorňoval pražský archeologický ústav, brněnský archeologický ústav a vyjadřoval se i k dalším privátním muzeím. Reagoval na aktivity, které byly v rozporu se zákonem. Myslím, že dost dobrý příklad by bylo muzeum Suchdola nad Odrou, kde se dá ta stopa dohledat minimálně deset, patnáct let zpátky. |
Bývalá expozice s názvem Výstava letecké archeologie na Červeném Hrádku dnes již neexistuje a je otázkou, jak na tuto kauzu zareagují jiná soukromá muzea u nás. Bohužel nejrůznější faktory jako zastaralá legislativa, personální a finanční podhodnocení profesionálních archeologických institucí, ale snad i absence obyčejné domluvy mezi lidmi možná nakonec odsune toto téma kamsi mimo dohled úřadů i případných návštěvníků expozic.
Svatopluk Vyvážil v prostorách jízdárny Červeného Hrádku u Jirkova poté, co mu byl opět povolen vstup do expozice.
Pan Vyvážil říká dnes s neskrývaným pocitem hořkosti: „Když mi zavolal třeba jeden člověk, že chce otevřít muzeum, tak jsem těch deset kilometrů z Chomutova jel a s těmi lidmi jsem si tam povídal. Vysvětlil jsem, co jsem věděl. Ale že by mě nějaký archeolog navštívil, že děláme něco špatně, nebo chtěl spolupracovat, to v životě ne.“
Celá kauza údajně podlomila zdraví paní Vyvážilové, a nejspíš nebyla zrovna příjemná ani pro pana Petra Čecha, který, jak zmiňuje ředitel Archeologického ústavu AV ČR Jan Mařík, byl dehonestován především na sociálních sítích.
Na dotaz ohledně budoucnosti Svatopluk Vyvážil dnes odpovídá: „Nevím, jaká bude budoucnost. Moje chutě po této kauze už moc velké nejsou. Už jsem si toho užil dost, takže nevím.“
Myslíte si, že v tomto okamžiku by existovala nějaké možnost, jak tuto sbírku či jiné sbírky i v jiných muzeích využít? Jan Mařík, ředitel Archeologického ústavu AV ČR Praha: Určitě, já myslím, že to se děje, i u těch menších muzeí, kde probíhají dohody. Ty předměty se převedou do sbírek sbírkotvorných institucí, no a pak můžou být zase zpětně zapůjčeny. To znamená, se správci sbírek se domluvit a nechat tu sbírku zlegalizovat. To možné je. … Pokud vím, tak Vojenský historický ústav je tomuto i otevřen. Týká se to i obecně řady jiných archeologických nálezů vojenské povahy, kdy pouze Vojenský historický ústav musí mít o těch věcech povědomí, ale nemá problém je zapůjčovat. Existuje online Archeologická mapa ČR, kde se dá dohledat manuál pro spolupracovníky. Když jsem člověk, kterého zajímá kupříkladu druhá světová válka a rád bych se nějak legálně zapojil do profesionálního výzkumu, co bych měl udělat? Jan Mařík, ředitel Archeologického ústavu AV ČR Praha: Mluvíte o části Archeologické mapy Čech, jak se jmenuje portál amatérských spolupracovníků. Byl udělaný právě pro lidi z oblasti amatérských hledačů. Principem portálu je, že veškeré vyhledávání, které on provozuje, může probíhat z hlediska našeho zákona legálně jenom tak, že to bude součást regulérního archeologického výzkumu. To znamená, že on nedostává povolení k tomu, aby mohl někde chodit, ale on by měl být vlastně organizovaný a řízený tím profesionálním archeologem, který mu říká, tady toto pole můžeš prohledávat, protože nevíme, co tady je. Nebo je tady šance, když zůstaneme u těch letadel, tady spadlo letadlo a mohl bys díky tomu sbírání identifikovat místo toho dopadu. Zatímco by ho rozhodně ten archeolog nepustil do lesa, aby vyhrabával už to letadlo, a místo s tím kráterem. Takže tam je asi velmi užitečná role těch amatérských spolupracovníků a pro ně to znamená, se v podstatě pokusit o spolupráci s oprávněnou organizací. Bohužel naráží to na kapacitní možnosti, když budeme mluvit obecně o těch detektorářích, tak jsou to řádově desítky tisíc lidí, které se v této zemi pohybují, a proti tomu stojí 112 organizací oprávněných, ale řada z nich jsou třeba univerzitní pracoviště. Ta muzea z toho tvoří asi dvě třetiny. Těch lidí je prostě málo, kteří se tomu věnují. Věnují se tomu většinou na úkor své práce ve volném čase. A ta situace je takto neudržitelná. To znamená, že i když my teď máme řadu spolupracovníků, tak rozhodně nejsme schopni pokrýt ten zájem všech, kteří by chtěli spolupracovat. Archeologický ústav dělá takový základ, kdy to můžeme dělat i online, že vysvětlíme základní principy po právní stránce. Vysvětlíme, co všechno by ten detektorář měl umět, ale jelikož on nezískal to formální archeologické vzdělání, tak ho dostává v podstatě v průběhu různými schůzkami, účastmi na různých průzkumech, a tak dál. Je to běh na dlouhou trať. Takže když se nám dneska ozve sto hledačů, které jsme v životě neviděli, s kterými žádný archeolog v kontaktu nebyl, tak my jim nemůžeme vyhovět s tím, že jim dáme nějakou průkazku a oni vyrazí do terénu. Bohužel ten náš zákon toto neumožní, on to opravdu dává jenom té oprávněné organizaci a získat tu „licenci“ je záležitost poměrně těžká, protože potřebujete mít pracovníka, který má odpovídající vzdělání. Ten člověk musí mít letitou praxi, musíte splnit celou řadu dalších podmínek. Prostě ti běžní detektoráři na to nedosáhnou. Jedna z cest by byla, aby získali to vzdělání v činnosti, kterou provozují a byli schopni dělat „na své triko“, což by bylo úplně ideální. A potom se zodpovídat někomu, kdo ty nálezy od nich bude přebírat. Toto třeba perfektně zabezpečilo Estonsko a je to v podstatě v rozsahu takového „řidičáku na detektor“. Tam už to tak funguje asi šest let, možná ještě déle a zatím je s tímhle zákonem obecná spokojenost. Ten člověk absolvuje školení a musí dodržovat nějaká pravidla, ale funguje relativně autonomně. Zatímco tady ten náš systém pořád kulhá v tom, že to všechno musí být svázáno jedině tím archeologickým výzkumem. A pokud se ocitne mimo režim archeologického výzkumu, tak automaticky porušuje zákon a visí nad ním poměrně vysoká pokuta. |
Epilog
Je krátce před polednem 17. prosince 1944. Základna oblačnosti se nad obcí Vinary u Přerova povaluje poměrně nízko, proto skupina dětí nevidí nic z toho, co se odehrává vysoko nad nimi. Největší vzdušný souboj německé Luftwaffe a spojeneckých vzdušných sil nad naším územím během druhé světové války mohou pouze zaslechnout. Najednou se ozve řev střemhlav padajícího stroje. Pozdější odhady historiků hovoří o zásahu ve výšce až sedmi kilometrů. Dvoumotorový Lightning P-38 bez pilota prořízne mrak a zavrtá se do pole za vesnicí.
Na oranici zůstává jen hromada plechů. Všechny těžší součásti letounu pohlcuje osm metrů hluboký kráter, který okamžitě zalévá spodní voda. Půda je zde měkká, kdysi tu bývaly bažiny. Opět zavládne ticho. Jen kdesi nad oblaky doznívá letecká bitva a z nedaleké vsi se ostýchavě ozve štěkání psa. Je čas nedělního oběda, a tak trvá možná o chvíli déle, než k místu dopadu letounu doběhnou první lidé. Odrostlejší kluci z pole vítězně přinášejí utržený vrtulový list.
Rekonstrukce podoby P-38J "Coon Dog III". Bokorys z knihy J. Mahra "Vzpomínky na neznámé letce". Zdá se, že skutečná podoba stroje se v detailech odlišovala od tohoto bokorysu. Na některých povrchových panelech nalezených v roce 2015 byla stále zřetelná šedá barva, barevné odlišnosti vykazují i směrová kormidla. (zdroj: Letecká badatelna)
Celé to pozoruje šestiletý Svatopluk Vyvážil starší z Přerova, který se později, až se přestěhuje do Chomutova, stane známým mistrem benátských zrcadel, jež si zahrají třeba i v televizním seriálu Arabela.
Jeho stejnojmenný syn Svatopluk dnes vzpomíná: „Když mi bylo osm let, tak táta říkal: Hele, tady na tom místě se zaryla americká stíhačka. Já na to, že tady nic není a on odpověděl: No, tak to asi bude všechno v zemi.“
