Když byly harriery zaváděné do výzbroje, pohlíželi na ně někteří piloti se značným despektem a nedávali jim příliš šancí v boji proti nadzvukovým letounům.
V té době byly v Británii továrními piloty Hawker Siddeley Aircraft a piloty RAF provedeny první pokusy s využitím vektorizace tahu při dopředném letu (VIFF – Thrust Vectoring In Forward Flight). V praxi šlo o ověření možnosti zvýšení manévrovacích schopností letounu využitím otáčení trysek (vektorizace tahu) za letu.
Razantní manévry měly umožnit pilotům harrierů uniknout z letové obálky tehdejších řízených střel a tak zvýšit jejich šance na přežití ve vzdušném boji.
Na použitelné metodice použití VIFF v boji se začalo intenzivně pracovat v okamžiku, kdy byla na AV-8A Harrier přezbrojena první peruť US Marines VMA-513 Flying Nightmares.
Námořní pěchota totiž viděla v Harrieru víc než jen prostředek vzdušné podpory svých obojživelných operací, ale očekávala, že bude schopen plnit i úkoly stíhací ochrany vyloďovacích plavidel.
První podmínkou bylo praktické ověření možností zkušebními piloty. Druhou bylo rozšíření výzbroje o protiletadlové řízené střely a třetí vypracování metodiky určené pro řadové piloty bojových perutí.
Prvního úkolu se ujala NASA, která k tomuto účelu používala kestrel (předchůdce harriera), označený v USA jako XV-6A. V roce 1971 byly prováděny simulované souboje s lehkými a obratnými T-38A Talon s využitím trysek sklopených na úhel 30° při rychlostech mezi 370 a 850 km/h.
Mezitím byly seriové AV-8A vybaveny novou avionikou a vnější závěsníky byly „prodrátované“ tak, aby mohly nést protiletadlové řízené střely AIM-9G Sidewinder.
V roce 1972 pokračovaly testy teď už operačních AV-8A proti F-4J Phantom II a F-86 Sabre. Bez VIFF se pilotům phantomů dařilo harriery dostat, především při zahájení zteče střelami AIM-7 Sparrow kategorie BVR (Beyond Visual Range), tedy mimo vizuální dohlednost.
Britská letadlová loď HMS Hermes po návratu z války o Falklandy
Překvapení pro stíhače
S využitím VIFF se karta obrátila, harriery vítězily prakticky v každém uskutečněném souboji. Nejenže spolehlivě unikaly vypáleným řízeným střelám, ale celkem bez obtíží se dostávaly do střeleckých pozic na vnitřní straně kteréhokoli manévru prováděného phantomem.
Ve středních výškách šokovaly harriery piloty phantomů, zvyklé spoléhat na přebytek tahu svých motorů, tím, že je překonávaly ve vertikálních manévrech. Když se nakonec nechali vyprovokovat ke změření sil při stoupání do 30 000 stop (9 150 m), nechali je piloti harrierů ostudných 13 sekund za sebou.
V návaznosti na to odlétali piloti RAF souboje proti F-4K, Hawker Hunter a EE Lightning F.6. Všechny s jednoznačným výsledkem. Piloti „nepřátelských“ letadel nedokázali opakovat extrémně „utažené“ zatáčky harrierů ani jejich „hranaté“ vertikální obraty, při kterých harriery stoupaly a držely cíl v zaměřovači bez toho, že by změnily podélný sklon trupu.
Jedinou možností, jak v boji s harrierem obstát, bylo nenechat se zatáhnout do souboje, útočit s využitím převahy rychlosti a nevzdávat se jí ani při vycházení ze zteče. Ovšem ne vždy bylo možné tuto taktiku uplatnit.
Letouny Sea Harrier FRS.1
Sea Harrier FRS.1
Námořní stíhací varianta harrieru byla definitivně objednána 15. května 1975 v počtu 24 kusů. Jedním z požadavků byla pokud možno nízká cena přestavby.
Z toho důvodu byl jako základ zvolen drak útočné verze GR.3. Nejmarkantnějším rozdílem byla montáž radiolokátoru Ferranti Blue Fox, který z úsporných důvodů vycházel z monoimpulzního radiolokátoru typu ARI.5979 Seaspray, používaného na vrtulnících Lynx RN (Royal Navy).
Radar byl lehký a kompaktní, chlazený vzduchem. Jeho nevýhodou byla malá účinnost při vyhledávání cílů proti hladině moře, což ovlivňovalo taktiku nasazení sea harrierů. Radar nabízel pilotovi čtyři režimy práce.
Nejdůležitějšími byly Search and Detection, určený pro vyhledávání vzdušných nebo hladinových cílů. Pilot mohl zvolit jedno nebo dvoupásové scanování. V případě zarušení přešel radiolokátor automaticky na jinou nosnou frekvenci a byl schopen zaměřit zdroj rušení.
V režimu Lock on Track měřil radiolokátor vektor, šikmou dálku cíle a jeho úhlovou rychlost. Tyto údaje předával palubnímu počítači pro výpočet parametrů střelby palubními kanony nebo řízenými střelami.
V režimu Boresight fungoval jako radiolokační dálkoměr a měřil vzdálenost cíle zachyceného v zaměřovači. Poslední režim byl Navigation Mode.
S tím souvisely úpravy palubní desky, která byla doplněna o HUD (Head Up Display – průhledový displej) od firmy Smith Industries, obrazovku radiolokátoru a zobrazovací jednotku RWR (Radar Warning Receiver – radiolokační výstražný přijímač).
Sea Harrier FRS.1
HUD zobrazoval pilotovi umělý horizont, kurz, výšku, rychlost, úhel náběhu, vzdálenost cíle a značku cíle generovanou z radiolokátoru. V navigačním módu bylo možné zobrazit údaje systémů TACAN a MADGE. Sortiment zbraní byl rozšířen, stejně jako u AV-8A, o protiletadlové řízené střely AIM-9G Sidewinder.
Další viditelnou úpravou bylo posunutí kokpitu o 28 centimetrů vzhůru, což spolu s novým bublinovým překrytem výrazně zlepšilo výhled dozadu a dolů, tak důležitý ve vzdušném boji.
Zároveň musela být o 10 cm zvýšena SOP, aby se napravilo zhoršení směrové stability způsobené úpravami přední části trupu, a byly přesunuty některé bloky avioniky kvůli zachování centráže.
Posledními úpravami byla navalizace, která spočívala především v nahrazení hořčíkových slitin hliníkem, přidání kotevních ok na podvozek apod. Celková hmotnosti proti útočným verzím vzrostlo po všech úpravách o necelých 50 kilogramů.
Mirage IIIEA
Když štáb argentinských ozbrojených sil koncem šedesátých let posuzoval obranyschopnost země, zjistil, že stíhací letectvo je ve zcela nevyhovujícím stavu, protože jeho páteř tvořily obstarožní F-86F Sabre a ještě starší Gloster Meteor F.4.
Skupina důstojníků letectva dostala za úkol najít vhodnou náhradu. V žebříčku vypracovaném touto skupinou se nejlépe umístily americké F-4, ale jejich vývoz do Argentiny byl vetován americkým ministerstvem zahraničí. Druhými v pořadí byly francouzské Mirage IIIE.
Původně se uvažovalo o licenční výrobě stovky kusů, ale nakonec byla objednána jen desetikusová série Mirage IIIEA (Argentinas) a dvě spárky IIIDA.
Mirage IIIEA byla zjednodušenou variantou verze E. Downgrade se týkal například demontáže dopplerovského snímače rychlosti a snosu Marconi-Elliot, který významně zpřesňoval navigaci. Zbraňový systém byl zjednodušen tak, že spolupracoval pouze s protiletalovými řízenými střelami Matra R.530 s poloaktivní RL nebo pasivní IČ hlavicí.
Dassault Mirage IIIEA
Mirage IIIEA nesly radiolokátor CSF DRAC-37B Cyrano IIB. Jednalo se o monopulzní radiolokátor s hmotností 245 kg a nosnou frekvencí 9 až 9,6 GHz volitelnou ručně na zemi.
Parabolická anténa s průměrem 40 centimetrů měla maximální výchylku 60° v horizontální i vertikální rovině. Radar byl schopen detekovat nepřátelské letouny v rozsahu vzdáleností 250 metrů až 50 kilometrů v závislosti na jejich RCS (Radar Cross Section – efektivní odrazná plocha cíle), ale jen obtížně vyhledával cíle na pozadí země.
Radiolokátor pracoval v Air to Air módu v těchto režimech: ruční vyhledávání a zaměření cíle, automatické vyhledávání a zaměření, režim dálkoměr, zaměření zdroje rušení a výpočet palebného „okna“ pro řízené střely.
Údaje se promítaly na stabilizovaný gyroskopický zaměřovač Thomson-CSF 97, což nebyl standardní HUD, ale jakýsi přechod k němu, protože kromě záměrného obrazce zobrazoval i vzdálenost cíle, kurz a pomocný umělý horizont. Hned vedle hlavice zaměřovače byla zobrazovací jednotka RWR.
Z dvanácti Mirage III byly dvě ztraceny při haváriích (jedna IIIEA a jedna IIIDA). Proto bylo doobjednáno dalších sedm kusů. Teprve tato druhá série, dodaná v roce 1980, byla upravena i pro nesení střel Matra R.550 s pasivní IČ hlavicí, vhodnějších pro vedení manévrového boje než těžké R.530.
V době zahájení bojů bylo z šestnácti jednomístných Mirage IIIEA bojeschopných dvanáct.
Sidy
Protiletadlová řízená střela AIM-9 Sidewinder a její malá účinnost byla u nás v minulosti mnohokrát propíraná v tendenčně laděném tisku jako důkaz neschopnosti amerického průmyslu. Normalizátoři při tom nějak opomněli fakt, že sovětská R-3S, nacházející se v naší výzbroji ještě v 80. letech, nebyla ničím jiným než její slabší kopií.
Nepřesvědčivé výkony prvních verzí sidewinderů byly dané několika faktory. Především tím, že střela byla původně určena pro sestřelování bombardérů útočících na letadlové lodě a měla umožnit stíhací obraně napadnout v krátkém čase maximum cílů.
Protože typickým způsobem boje s nimi byl přepad, stačilo, že AIM-9B byl schopen zasahovat cíle pouze ze zadní polosféry.
Stejně tak nebyla příliš na závadu malá obratnost střely a schopnost čidla sledovat cíl, který manévroval jen s malými násobky přetížení. Bombardéry naložené těžkými protilodními řízenými střelami mohly před odpalem a ještě nějakou dobu po něm letět víceméně jen rovně.
Dalším faktorem byla choulostivost elektroniky, ať na zacházení ze strany pozemního personálu nebo na přetížení od vlastních manévrů střely nebo nosiče. To vedlo k řadě selhání, ale s tehdejší součástkovou základnou to bylo asi maximum, jaké byli konstruktéři schopni nabídnout.
Jenže od doby zavedení prvních verzí AIM-9B, používaných ve Vietnamu, uplynulo více než 20 let a na vývoji to bylo znát.
AIM-9L Sidewinder byl novou generací těchto řízených střel
Nová verze AIM-9L (Lima), kterou dostali piloti RN (Royal Navy – britské královské námořnictvo) do arzenálu jako žhavou novinku, se od „béčka“ vzhledem příliš nelišila, přesto šlo o zcela nový typ.
Motor byl nahrazen výkonnějším typem Hercules Mk.36 Mod. 8, který nejen že zvýšil dolet na trojnásobek a rychlost na více než 2,5 M (proti původní 1,7 M), ale ještě poskytl dostatek tahu pro energeticky náročné manévry při pronásledování cíle.
Stíhač se již nemusel krotit v manévrování, protože lima snesla odpal i při manévru nosiče s přetížením 8 G, což je na hranici odolnosti řadového pilota.
Největším přínosem byla zřejmě senzorová hlavice s čidlem na bázi InSb (Indium antimonid) a kryogenním chlazením argonem, která byla jako první infračervená hlavice na světě schopná zaměřit cíl i z přední polosféry. I když je pravda, že pravděpodobnost zachycení cíle ze zadní polosféry je vždy podstatně vyšší než z přední.
Když připočítáme novou bojovou hlavici WDU-17/B s dvouvrstvým pláštěm, předfargmentovanými střepinami a náplní 9,4 kg trhaviny (proti původním 4,5 kg), laserový bezkontaktní zapalovač DSU-15/B, o třídu přesnější než staré radiové, a naváděcí systém AN/DSQ-29 postavený důsledně na solid-state součástkách (SSR) odolných vůči přetížení řádově desítek G, je jasné, že z původního Sidewinderu nezbylo kromě základní koncepce prakticky nic.
O to větším překvapením byl pro soupeře. A prvními, kdo to vyzkouší na vlastní kůži, měli být piloti Fuerza Aerea Argentina.
Magic
Proti tomu poslední novinkou v argentinské výzbroji byly francouzské protiletadlové řízené střely Matra R.550 Magic, které, podobně jako většina dalších IČ řízených střel po celém světě, vycházely z konceptu prvních AIM-9 Sidewinder. Nicméně jednalo se o podstatně pokročilejší verzi, než byly první AIM-9B.
Nelze se divit, protože vývoj R.550 byl schválen v roce 1969, tedy v době, kdy již byly známé první zkušenosti s nasazením AIM-9B a AIM-9D ve Vietnamu. Zlepšení se týkala především schopnosti zasahovat cíle manévrující s vyššími násobky přetížení a schopnosti odpalu bez omezení minimální rychlosti nosiče, takže střely Magic mohly nosit i vrtulníky.
Popis Matra R.550 Magic: 1. Dusíkem chlazené čidlo na bázi PbS naváděcí hlavice AD550, 2. Plošina gyroskopů, 3. Pevný destabilizátor, 4. Servomotory pohonu kormidel, 5. Aerodynamické kormidlo, 6. Baterie, 7. Autopilot, 8. Propojovací sběrnice, 9. Přibližovací zapalovač, 10. Roznětka, 11. Trhavina bojové hlavice (6 kg), 12. Předfragmentovaný plášť (7 kg), 13. TPH motoru, 14. Plášť střely s průměrem 157 mm, 15. Raketový motor SNPE Romeo, 16. Pevné stabilizátory, 17. Trhací spojka pro připojení k odpalovacímu zařízení, 18. Vodítka
R.550 se na první pohled od sidů lišily větším průměrem těla (157 mm proti 127 mm) a uspořádáním řídících ploch, které měly vpředu pevné trojúhelníkové plochy, tvarově podobné AIM-9B, a těsně za nimi lomené řídící plochy. Toto řešení zlepšovalo obratnost především při vysokých úhlech náběhu, tedy při manévrech v terminální fázi navedení před zasažením manévrujícího cíle. Ocasní plochy byly na prstenci, který se volně otáčel kolem těla střely, což přispívalo k menším aerodynamickým ztrátám během razantních manévrů.
Naváděcí hlavice AD550 byla postavena na bázi čidla PbS (sulfid olovnatý) chlazeného dusíkem. Tato úprava zlepšila citlivost, schopnost zachytit méně kontrastní cíle a rozšířila kužel možného zachycení cíle na přibližně 140° od podélné osy cíle, ale střela stále umožňovala pilotům útoky pouze ze zadní polosféry. To bylo její největší nevýhodou proti AIM-9L.
Druhým závažným handicapem při vzdušném boji bylo to, že hlavice R.550 byla při zaměřování pevně fixovaná v ose letounu (boresight mode), zatímco sidewindery měly už od verze G možnost natočit hlavici do místa, kde radar letounu „viděl“ cíl (slave mode). Díky tomu nemusel pilot útočícího letounu dostat cíl do osy zaměřovače, ale pouze tlačítkem umístil značku na vybraný cíl.
Při praktickém nasazení R.550 se objevily problémy s přibližovacími zapalovači, které iniciovaly bojovou hlavici příliš daleko od cíle. Elektronika střely byla kombinovaná, což omezovalo přetížení od vlastních manévrů proti střelám postaveným důsledně na SSR technologii.
Dosah byl dán citlivostí čidla, které bylo schopné zachytit cíl na vzdálenost maximálně 3 až 5 km. Motor SNPE Romeo byl během 2,2 sekund chodu schopen udělit střele maximální rychlost 2,7 M. Předfragmentovaná bojová hlavice měla celkovou hmotnost 13 kg, z čehož trhavina tvořila 6 kg.
- Konec první části -
