Argentinci by jen stěží předpokládali, že by těch pár ostrůvků stálo Britům za válečnou výpravu na druhý konec světa. Ale v dané oblasti byla objevena naleziště ropy s vydatností 2 mil. barelů denně, navíc ministerskou předsedkyní byla „železná lady“ Thatcherová, a ta dostála své pověsti dokonale.
Letecké základny – klíč k úspěchu
Za tři dny vyrazil z britských přístavů Task Force 317 (operační svaz) čítající 41 lodí, včetně dvou letadlových HMS Hermes a HMS Invincible s 800., 801. a 899. perutí FAA (Fleet Air Arm) s 20 Sea Harriery FRS.1 .
Klíčem k úspěchu pozemních nebo námořních operací je vybojování vzdušné nadvlády. K tomu účelu je nezbytně nutné zajistit nejen dostatečný počet letadel, ale také základen. To bylo jasné oběma stranám.
Pro Argentince byla rozhodujícím faktorem vzdálenost Falkland od pevninských leteckých základen. Všechny, které přicházely v úvahu, ležely zhruba 700 a více kilometrů od Falkland. To sice umožňovalo pilotům dosáhnout s přídavnými nádržemi ostrovů, ale britské TF 317 se pohybovalo v prostoru 100 až 300 km na východ od nich.
K napadení Argentincům zbývala jen malá rezerva paliva, takže si mohli dovolit většinou pouze jedinou zteč a pobyt v prostoru cíle pár minut. Pokud použili forsáž, tak celou cestu zpět hypnotizovali palivoměr. Ti méně šťastní měli zajištěnou koupel v Atlantiku, což v těchto zeměpisných šířkách, navíc začátkem zimy, není žádná kratochvíle.
Klíčové bylo letiště u Port Stanley s asfaltovou dráhou dlouhou 1 250 m. Kdyby se ji podařilo pomocí ocelových rohoží prodloužit na 2 000 m, zajistila by alespoň nouzový provoz výkonných bojových letounů.
Takhle VPD umožňovala pouze vzlety transportních C-130 Hercules, zásobujících místní posádku, bojových IA-58 Pucará určených k nasazení proti invazním silám a ozbrojeným cvičným MB-339 a T-34 Turbo Mentor, které pro změnu „ležely v žaludku“ osádkám britských vrtulníků.
Operace Black Buck
Letiště v Port Stanley, nazývané Argentinci nově BAM (Base Aerea Militar) Malvinas, bylo Britům trnem v oku. Jeho vyřazení by dramaticky změnilo poměr leteckých sil v oblasti.
Proto byla naplánovaná operace Black Buck 1, kdy se vydal bombardér Vulcan B.2 ze základny RAF na ostrově Ascension se svým smrtonosným nákladem na dalekou pouť proti letišti Malvinas. Šlo o akci bohatě zajišťovanou létajícími tankery Victor K.2 , kdy palivo teklo nejen z tankerů do bombardéru, ale i z tankerů do tankerů.
Jak si tankery předávaly bombardér, aby doletěl na Falklandy |
Za časného rána 1. května vypadlo z útrob vulcanu 21 kusů 1 000lb pum. Bombardování bylo provedeno jednou řadou pod úhlem přibližně 30° k ose VPD. To zaručovalo, že alespoň jedna puma zasáhne její střed, což se i stalo. Ostatní dopadly na přilehlé stojánky a pozemní vybavení letiště.
Tento nálet byl píchnutím do vosího hnízda. Letecká válka o Falklandy začala naplno.
Úder z letadlových lodí
Pro obránce základny to byl teprve začátek utrpení. Letadlové lodě Hermes a Invincible, operující v té době ve vzdálenosti přibližně 280 km severo-severo-východně od Falkland, směřovaly plnou parou na jih.
V 6.50 vzlétlo z paluby lodě Hermes dvanáct strojů 800. a 899. perutě. Devět bylo určeno k bombardování letiště Port Stanley, tři měly napadnout záložní travnatou zpevněnou plochu Goose Green. Letouny nesly na dvou závěsnících přídavné nádrže a na třech pumy.
Osm sea harrierů z 801. squadrony na Invincible bylo vybaveno pro mise CAP (Combat Air Patrol) dvojicí přídavných nádrží po 100 gal (454 l) a dvojicí řízených střel AIM-9L a drželo hotovost na palubě.
Britští piloti si byli vědomi nebezpečí, proto zaútočili z přízemních výšek a koordinovaně z několika směrů. Rozestup mezi útočnými vlnami byl stanoven na 30 sekund, aby na zem stihly dopadnout střepiny vlastních bomb.
Tři letouny Red section, vyzbrojené trojicí 1 000lb bomb Mk.83 s kontaktními zapalovači, bombardovaly známá postavení PVO, čtvrtý, který měl Mk.83 se zpožďovači nastavenými na 30–60 minut, je odhodil mezi palposty, aby znemožnil obráncům pohyb a opravy škod do doby, než bomby vybuchnou nebo budou delaborované.
Pozice PVO byly bombardovány „na dohoz“ ze stoupavého letu, aby se letouny držely mimo palebné obálky kanonů.
Druhá vlna, tvořená pěti letouny Black section, se rozdělila a přiblížila se s 3sekundovými intervaly z obou stran hory Mt. Low. První dvojice odhodila kazetové pumy BL 755 na hangáry a přilehlé stojánky, druhá dvojice bombardovala příležitostné cíle a pátý letoun odhodil brzděné Mk.83 do středu VPD.
PVO v nedbalkách
Přestože PVO byla vyburcovaná raním náletem vulcanu, zase se nechala nachytat na švestkách. Piloti první vlny nehlásili prakticky žádnou odvetnou palbu, což bylo způsobeno hlavně tím, že letouny byly ostřelovány až na odletu.
Slízla to druhá vlna. PVO vedla divokou palbu prakticky ze všech dostupných hlavňových zbraní, a dokonce byly zaznamenány i odpaly řízených střel Tigercat. Podle vyjádření jednoho z pilotů: „Bylo to jako ohňostroj, prali to do nás ze všech stran…“ Přesto jediné poškození utrpěl Sea Harrier F/Lt. Morgana. Argentinci bezprostředně po náletu hlásili tři setřelené sea harriery. Ale v tomto případě šlo jen o zbožné přání.
Jako by toho nebylo od rána dost, připluly k pobřeží torpedoborec Glamorgan, fregaty Alacrity a Arrow a zahájily palbu ze 114mm kanonů na stojánky a další cíle na letišti.
První odpověď
Všechny sea harriery byly po návratu okamžitě prohlédnuty. Díru po střepině 20mm granátu ve svislé ocasní ploše Morganova stroje opravili mechanici během 3,5 hodiny pomocí „Speed tape“. V principu šlo o roli tenkého hliníkového plechu s adhezivní fólií na druhé straně, kterou se otvor po vyrovnání potrhaných okrajů a odmaštění prostě přelepil.
Ostatní sea harriery byly dotankovány, přezbrojeny sidewindery a očekávaly na palubách lodí odvetný úder Argentinců.
Mirage IIIEA
Oba nálety skutečně vyburcovaly Argentince k činnosti. První akcí byl Top cover BAM Malvinas proti případným dalším náletům vulcanů. Akci provedla dvojice Mirage IIIEA s volacím znakem Fiera ze základny Port Gallegos. Mirage nesly dvě palivové nádrže po 1 700 l a řízené střely Matra R.530.
Charakter mise byl prakticky určen malou zásobou paliva, která neumožňovala přílety v malých výškách, kde nebezpečně stoupala spotřeba paliva. Všechny mise v okolí Port Stanley byly řízeny s pomocí radiolokátoru AN/TPS-43F a pozemními návodčími z velitelského stanoviště umístěného ve městě. V 07.30 byly oba letouny zpět, bez toho, že by se setkaly s protivníkem.
V 07.45 vzlétla ze základny Rio Grande dvojice letounů Dagger A s cílem najít britské lodě. Ty mířily na východ, aby se držely z dosahu argentinských letadel a vlastními letouny dokázaly poskytovat podporu invazním vojskům. Vzhledem ke vzdálenosti nesly daggery tři přídavné nádrže po 1 300 l paliva a dvě řízené střely Shafrir.
Zatím bez kontaktu
Proti těmto letounům byla navedena dvojice stíhačů 801. perutě. Vedoucím byl Lt.Cdr Kent a wingmanem Lt. Haig. Ale daggery byly příliš vysoko a daleko. Brzy se z obrazovek radarů harrierů ztratily. Nezbylo, než se vrátit na palubu Invincible k dotankování a vystřídání.
Další dvojice daggerů s volacím znakem Toro vzlétla v 09.00 ze stejné základny. Jejím úkolem byl doprovod útočných A-4B Skyhawk a Canberra. Ani v tomto případě nedošlo ke kontaktu s nepřítelem.
Události nabraly spád po poledni. To již vrtulníky Sea King HC.4 pendlovaly mezi palubami lodí a pobřežím, kam dopravovaly první příslušníky invazních vojsk. Jejich pohyb byl zaznamenán osádkou průzkumného letounu Gates Learjet 35A.
Zjištění, že do zad vlastních jednotek jsou vysazováni příslušníci speciálních sil, není nic příjemného. Reakce na sebe nedala dlouho čekat.
Po 13. hodině nahodili na základně Barbón na ostrově Pebble piloti Teniente de navio Pereira a jeho dva wingmani Teniente de fragata Manzanella a Uberti motory svých turbo mentorů, aby se vydali na lov vrtulníků.
Na základně Rio Gallegos se ozvalo burácení dvojice startujících „miráží“ s volacím znakem Tablon. Dvě minuty po nich se do vzduchu dostala druhá dvojice s volacím znakem Limon.
K vývoji vzdušné situace je třeba říct, že Britové se svými omezenými silami hospodařili uvážlivě. Ve vzduchu byla minimálně dvojice hlídkujících sea harrierů a trasy transportních vrtulníků byly navrženy tak, aby se pohybovaly co nejdéle v jejich hlídkovém sektoru.
Pach střelného prachu
Turbo mentory byly vyzbrojeny dvěma podvěšenými pouzdry se 7,62mm kulomety a dvěma raketnicemi pro sedm neřízených raket ráže 68 mm. Krátce po startu spatřili piloti osamělý britský sea king.
Ale i Britové měli oči na stopkách a při spatření ozbrojených turbo mentorů jim bylo jasné, že neletí na výlet, ale půjdou jim po krku. Okamžitě požádali operační středisko rádiem o pomoc. Velící důstojník tam poslal dvojici Lt.Cdr David „Sharkey“ Ward a Lt. Mike „Soapy“ Watson, která se v té době nacházela 25 mil severně od Port Stanley.
Piloti přiložili pod kotel, potlačili a točili na jih. Letěli v mracích, ale na obrazovce radaru měli zřetelný kontakt. Jakmile se dostali pod základnu mraků, získal Watson vizuální kontakt a na vzdálenost jedné míle identifikoval protivníka jako turbo mentory. Na ty bylo raket škoda, „Sharkey“ vypálil na velkou vzdálenost dávku z kanonu.
Letouny Sea Harrier FRS.1
Jako první spatřil harriery wingman Uberti. Vykřikl do vysílačky varování pro svého velitele: „Harrier! Harrier! Máš ho na šesti hodinách!“ Pereira nechal vrtulník vrtulníkem a provedl bleskový výkrut vpravo. Jeho turbo mentor těsně minula dávka z 30mm kanonu. Okamžitě zavelel: „Odhodit podvěsy!“ a odlehčené turbo mentory se snažily prchnout do mraků.
„Rozběhnuté“ harriery rychle zkracovaly vzdálenost. Piloti vypálili po Argentincích každý ještě jednu dávku. Víc nestihli. Wardova dávka zasáhla překryt Manzanellova stroje a totálně ho zdemolovala.
Špatný odhad malé rychlosti T-34 způsobil, že Britové nestihli decelerovat a předlétli své oběti. Přitom se Ward s jedním Agentincem téměř srazil.
Argentinci získali drahocenný čas na spásný únik do mraků. V jejich úkrytu prchli k Barbón. Manzanellovi zbyl po přistání z překrytu jen čelní štítek.
Z lovce obětí
Situace se pro piloty harrierů vzápětí zkomplikovala. Argentinské mirage se od rána pohybovaly vždy ve velkých výškách, takže při návratu harrierů na loď od nich nehrozilo žádné nebezpečí. Zatím.
Ve vzduchu byla dvojice „miráží“ s volacím znakem Limon. Vedoucím byl Capt. Garcia-Cuerva, wingmanem Tte. Perona. Ti pronásledovali harriery vracející se na svou loď po útoku na turbo mentory.
Dotáhli se až na vzdálenost 15 mil za nimi. V té chvíli se harriery, provádějící přibližovací manévr k lodi, otočily o 180°. Vzdálenost se zkracovala závratným tempem.
Jeden z argentinských pilotů ukvapeně odpálil řízenou střelu, ale ta byla „krátká“ a svého cíle nedosáhla. Britší piloti hlásili ještě další dva odpaly, ale byly to pravděpodobně odhozené přídavné nádrže, které za sebou nechávaly oblak rozprášeného paliva.
Piloti harrierů se snažili zachytit mirage hlavicemi AIM-9L, ale vzdálenost byla ještě příliš velká na to, aby se čidla při čelním útoku „chytila“.
Mirage zbavené přídavných nádrží se otočily k mateřské základně, protože palivoměry ukazovaly „bingo fuel“ (zbytek paliva nutný k návratu). Po přistání měly v nádržích posledních pár litrů.
Také piloti harrierů toho měli tak akorát dost a točili na přistání. Argentinci měli zatím štěstí, ale nic netrvá věčně.
Podruhé do akce
Do večera bylo ještě daleko, takže se velení VIII. Brigada Aerea rozhodlo poslat své piloty znovu do akce hned, jak stihnou technici doplnit a přezbrojit letouny. Plánovanou misí bylo opět výškové krytí útočné formace sestávající z asi 20 A-4B Skyhawk a Canberra B.62, kterým poskytovaly přímý doprovod IAI Dagger A od VI. Brigada Aerea. Mirage měly podvěšené dvě přídavné nádrže po 1 700 l paliva a řízené střely Matra R.550 Magic.
Bylo 14.50, když Garcia-Cuerva a Perona odlepili své mirage od dráhy Rio Gallegos. Volací znak pro jejich druhou misi tento den byl Dardo. Tři minuty po nich vzlétla dvojice s volacím znakem Bawdry.
Do operačního prostoru TF 317 dorazily jako první mirage sekce Dardo. Jejich přítomnost ohlásila obsluha předsunutého radarového stanoviště na palubě torpedoborce Glamorgan.
Operační důstojník na útočníky navedl dvojici F/Lt. Paul Barton s wingmanem Lt. Steve Thomasem. Jejich sea harriery nesly standardní CAP konfiguraci dvou 100gal. nádrží a dvou sidewinderů doplňujících palubní 30mm kanony.
Pro zajímavost, Barton nebyl námořní pilot FAA, ale stážista RAF povolaný do služby na lodi po zkráceném přeškolení z Harrieru GR.3 na Sea Harrier FRS.1. Tyto rychlokurzy byly provedeny kvůli nedostatku vyškolených pilotů sea harrierů u FAA.
Pro obě dvojice, britskou i argentinskou, to byla již druhá akce během jednoho dne. Britové letěli ve volné sestavě zvané lose duce ve výšce 11 000 stop. Barton vpředu a Thomas s odstupem nějakých 2 000 m vpravo za ním tak, aby mohl kontrolovat jeho zadní polosféru a účinně zasáhnout v případě ohrožení. Argentinci letěli proti nim v sevřené sestavě.
Kontakt
Na britské straně získal jako první radarový kontakt Thomas. Ohlásil do rádia: „Dva neidentifikované stroje na deseti hodinách, výška 13 000 stop!“ Na vzdálenost osm mil již viděl protivníka. Po drobné opravě kurzu se k sobě letouny blížily prakticky čelně. Mirage klesaly, harriery mírně stoupaly.
Argentinci již měli také radarový kontakt, ale pouze s Thomasovým harrierem, Bartona neviděli. Rozhodli se odhodit přídavné nádrže, zvýšit rychlost a sevřít osamocený harrier do vertikálních kleští.
Vzdálenost se rychle zkracovala. Thomas spatřil „odpal střel“ a vykřikl do rádia varování, ale i tentokrát to byly pouze přídavné nádrže, které se pokoušeli Argentinci odhodit, aby odlehčili své stroje pro nadcházející boj. García-Cuerva to zvládl bez obtíží, ale Peronovi odpadla jen jedna. U druhé se zasekl zámek a pilot s ním marně zápasil, takže se nemohl náležitě věnovat dění okolo.
Sea Harrier FRS.1 s trupovým číslem 008, na kterém F/Lt. Paul Barton sestřelil 1. 5. 1982 argertinskou Mirage IIIEA.
Podle britských taktických postupů pilot, který první spatří nepřítele, přebírá velení a ujímá se pozice eyeball (pilota odpovědného za sledování cíle), zatímco z druhého se stává shooter (pilot odpovědný za likvidaci cíle). Jeho úkolem je dostat se protivníkovi do zad. Základní taktický záměr Britů byl rozdělit sestavu a zatímco Thomas upoutá pozornost na sebe, Barton zezadu zaútočí.
Z toho důvodu Thomas udržoval rychlost 400 uzlů, zahnul vlevo a přitáhl. Přeletěl ani ne 30 m nad argentinskou sestavou: „… mohl jsem vidět každý detail, pilota v kokpitu.“
Barton provedl odval vpravo, převedl harrier do stoupání, aby umožnil svému wingmanovi převzít vedení a sobě usnadnil zatáčku. Tento manévr, nazývaný high speed Yo-yo, umožňuje pilotům vytratit rychlost, provést utaženou zatáčku a vzápětí nabrat rychlost k útoku.
U harrieru je ve vrcholu zatáčky navíc vhodné využít VIFF (vektorizace tahu při dopředném letu) ke zmenšení jejího poloměru, což také Barton udělal. Díky snížení rychlosti udržoval při manévru snesitelných 6G.
Thomas se mihl z boku před oběma Argentinci a zmizel jim z dohledu. Okamžitě položil harrier do ostré pravé zatáčky a s využitím VIFF zmenšil její poloměr na minimum.
Barton zatím v sestupné fázi manévru akceleroval až na 550 uzlů. Po celou dobu manévru sledoval obě mirage přes horní část překrytu.
Výměna výšky za rychlost měla svoji logiku. Piloti harrierů v malé výšce lépe zužitkovali výkon motoru pro VIFF.
Proti tomu mirage vybavené delta křídlem s velkou plochou měly převahu jen ve velkých výškách. V hustším vzduchu ztrácely při manévrování příliš mnoho cenné energie. Navíc se jejich siluety s kamufláží á la Vietnam dobře rýsovaly proti obloze, zatímco námořní kamufláž harrierů se ztrácela na pozadí tmavé mořské hladiny.
Barton se zatím blížil z boku k nic netušícím Argentincům. Nejprve na vzdálenost asi 8 mil zaměřil radiolokátorem wingmana. Na vzdálenost 5 mil už měl jasný vizuální kontakt. Argentinci zahájili pro Brity nepochopitelný manévr, klesavou pravou zatáčku a otáčeli se zádí k Bartonovi.
Britové stále vyhlíželi další letouny, protože nemohli uvěřit, že se nejedná o past a další mirage se neobjeví někde vzadu. Ale radar i RWR mlčely. García-Cuerva a Perona byli sami.
Tak dlouho se chodí…
Mirage se pohybovaly v zorném poli Bartonova harrieru z pozice na dvou hodinách směrem na 3-4. Barton upravil polohu pravou zatáčkou, argentinský wingman byl v zaměřovači harrieru v ideální pozici. Barton odjistil zbraně a poslal za ním dávku z třicítek. Bez viditelného výsledku.
Mezitím se Thomas dotahoval na obě mirage. Snažil se zaměřit wingmana sidewinderem, ale byl ještě příliš daleko, když viděl, jak po něm střílí Barton.
Barton v zatáčce ztratil rychlost. Rychloměr ukazoval nějakých 350 uzlů. Mirage byly necelých 500 m před ním, letěly o 150 uzlů rychleji, takže se vzdalovaly a začaly stoupat. Sidewinder bzučel do sluchátek jako zběsilý.
Barton stiskl spoušť. Raketa se propadla pod křídlo. Barton si nejprve myslel, že sidewinder selhal a chystal se odpálit druhý… když se sid vynořil se sloupem dýmu za tryskou hodný kus před harrierem. Vteřinu zaváhal a potom neomylně zamířil k výtokové trysce mirage, kde explodoval.
Na tomto letounu Dassault Mirage IIIEA byl dne 1. 5.1982 sestřelen argentinský pilot Tte. Carlos Perona.
Masa motoru ochránila pilota před střepinami, ale letoun byl odepsán. Slovy Perony „… Mirage se otřásla tlakovou vlnou, ztratil jsem nad ní kontrolu a pomocný panel s varovnými světly blikal jak vánoční stromeček. Byl konec.“
Bartonovo překvapení nad chováním sidewinderu bylo pochopitelné. Předtím létal na Harrieru GR.3 a nikdy žádný sidewinder neodpálil. Tak to vypadá, když se šetří na výcviku.
Thomas potvrdil sestřel: „Dostal jsi ho! Pěkná trefa Bartone!“ Sám se zatím snažil dostat za vedoucího argentinské dvojice. García-Cuerva přešel do klesavé zatáčky a snažil se zmizet v mracích asi 4 000 stop pod sebou.
Thomas přešel do strmé klesavé zatáčky. Hlavice sidewinderu „se chytila“, což neklamně potvrdilo bzučení ve sluchátkách. Další sidewinder zamířil za svou obětí. Thomas však zásah neviděl. Těsně před tím, než „Sid“ svoji oběť dostihl, zmizely mirage i raketa v souvislé vrstvě mraků.
Nešťastná Friendly fire
Perona ve zdevastované mirage zatáhl za madlo vystřelovacího sedadla a prudký kopanec pyrotechnické náplně ho dostal z kabiny. Zatímco klesal na padáku, viděl, jak se jeho stroj rozbil ve vlnách zátoky Elefante.
Mezitím musel řešit další problém. Vypadalo to, že skončí tam, kde jeho letoun, tedy ve vlnách Atlantiku. Naštěstí zafoukal ostrý vítr a odnesl zkřehlého pilota na pobřežní skaliska. Ovšem při přistání s ním smýkl tak, že si těžce poranil obě nohy. Našli ho místní obyvatelé a předali ho na základnu Barbón.
Jeho velitel García-Cuerva svému osudu neunikl. Těsně po tom, co se mirage ponořila do mraků, sidewinder explodoval. Letoun byl zasažen stovkami malých i velkých střepin. Palivové nádrže byly děravé jak řešeto a proudem z nich crčel petrolej. Poškozená elektroinstalace co chvíli zkratovala. Jednotlivé systémy vypovídaly.
Přesto se García-Cuerva pokusil dotáhnout letoun na BAM Malvinas, vzdálenou asi 5 minut letu, s úmyslem přistát na břicho. Navázal spojení s řídícím letového provozu. Ten jeho nápad nepokládal za šťastný a nouzové přistání zakázal. Nařídil pilotovi navést letoun nad neobydlenou oblast a katapultovat se.
Pozemní obrana letiště byla informovaná o tom, že se blíží vlastní letoun, ale od rána si užila svoje při leteckém i námořním bombardování, takže obsluhy měly nervy na pochodu. Střelci PL kanonů s napětím sledovali blížící se letoun.
García-Cuerva musel před přistáním nouzově odhodit podvěšenou výzbroj (v takovém případě se odhazuje zajištěná). Udělat to v blízkosti letiště byla fatální chyba.
V okamžiku, kdy od mirage odpadly inertní střely magic, byli střelci PL baterií přesvědčeni, že jsou obětí dalšího náletu a reflexivně dupli na pedál odpalu. Přehradná palba byla vražedně přesná. Šokované osazenstvo řídící věže slyšelo z rádia poslední slova pilota: „Do pekla! Jsem zasažen!“
Těsně potom zasáhla mirage řízená střela země-vzduch Roland a proměnila ji v ohnivou kouli. Vrak letounu i s mrtvým pilotem dopadl do moře jižně od ostrova Freycinet.
Perona měl více štěstí. Zbytek války strávil v nemocnici při léčení svých zranění.
Bartonovi byl přiznán sestřel. První sestřel sea harrieru a první sestřel RAF po 29 letech. Thomas se musel spokojit s pravděpodobným sestřelem. O osudu García-Cuervy se dozvěděl až po válce.
