Okénko do válečné historie
První kyvná věž se objevila již za první světové války na obrněném automobilu britského konstruktéra Arnolda Landora z roku 1915. Druhým pokusem byl obrněný automobil konstruktérů Josepha Gonsiora, Friedricha Oppa a Williama Franka z roku 1916. V obou případech měly být obrněné automobily vyzbrojené „rychlopalnými“ kanony, což v té době znamenalo použití jednotné munice, nikoli automatickou funkci závěru. Důvodem k návrhu tohoto řešení bylo rozdělení hmotnosti věže na dvě části. Odměr i náměr se nastavovaly ručně klikou. Těžší spodní část poskytovala pevnou základnu, zatímco zpětný ráz kanonu bez brzdovratného zařízení se přenášel jen na lehčí horní část věže. S koncem velké války tato koncepce zapadla, ale nikoli navždy.
Ještě před vypuknutím druhé světové války ji oprášili Francouzi na svém převratném průzkumném vozidle Panhard AM 40P (tovární označení Voiture spéciale 201) z roku 1939. AM 40P mělo uspořádání pohonu 8x8. Přední a zadní páry kol byly „obuté“ do „run-flat“ pneumatik Weil-Picard, které byly uvnitř rozdělené na několik komor, vyplněných dusíkem. Tato kola byla v trvalém kontaktu s terénem. Prostřední páry kovových kol se záběrovými hřebeny byly zdvihací na pivotových závěsech a mechanicky se spouštěly jen v málo únosném terénu. Díky tomu mohlo AM 40P dosahovat na silnicích rychlosti až 80 km/h při malé spotřebě a zároveň mělo velmi dobrou průchodivosti v terénu.
Vozidlo mělo dvojčlennou osádku, tvořenou řidičem v korbě a velitelem/střelcem v kyvné věži. Ve věži byl lafetován 25mm kanon SA 35 a spřažený kulomet MAC Reibel Model 1931 ráže 7,5 mm. Průzkumné vozidlo bylo navržené tak, aby mělo co nejnižší siluetu. Tomu bylo podřízeno vše. Ve výsledku korba jen nepatrně převyšovala průměr pojezdových kol. Důvodem k použití kyvné věže byla snaha o minimalizaci jejich rozměrů a dosažení co největší deprese kanonu, aby bylo možné postřelovat prostor těsně před vozidlem a maximálně využívat skrytou „hull-down“ pozici. Byl postavený jen jediný prototyp, který byl před obsazením Francie Němci odvezen do Afriky a nakonec zřejmě zničen.
Další, kdo využil koncepci kyvné věže, byli Němci na protiletadlovém tanku Pz.IV Kugelblitz, postaveném ve třech (podle některých zdrojů až sedmi) prototypech. Německé konstruktéry přivedla k tomuto řešení snaha o dosažení co největší (až 80o) elevace, při zachování minimálních rozměrů věže a plné pancéřové ochrany v celém rozsahu náměrů. U protiletadlových tanků s klasicky řešenou věží, zůstávala horní část otevřená a obsluha byla bez pancéřové ochrany vystavena odvetné palbě letadel. Další výhodou byla i již zmíněná pohodlnější poloha střelce.
Do jisté míry šlo o adaptaci řešení amerických kulovitých věží, montovaných na břišních stanovištích bombardérů B-17 Flying Fortress, B-24 Liberator a B-32 Dominator. I v tomto případě má mince dvě strany. Střelec byl sice „pod pancířem“, což bylo při letecké převaze spojenců jistě výhodou, ale jeho situační povědomí se obsluhám v otevřených věžích ani nepřibližovalo. Někdo může namítnout, že dnešní PL systémy (Gepard, Marksman, Tunguska, Pancir) mají také uzavřené věže, jenže ty mají na rozdíl Kugelblitzu přehledový radiolokátor a díky externí lafetaci kanony oddělené od prostoru osádky.
