Cesta k třídě Kalamity
Do ponorek s parním pohonem se pustili i Britové. Jejich ambicí bylo postavit ponorky schopné operovat v rámci oceánské floty. K tomu musela ponorka na hladině dosahovat rychlosti přes 21 uzlů, což byl výkon, o jakém se mohlo diesel-elektrickým ponorkám jen zdát ještě dobrých padesát let. Britové se samozřejmě pokoušeli dosáhnout potřebné rychlosti s využitím dieselových motorů, ale ani radikální koncepce třídy J s trojicí šroubů, každý poháněný dvanáctiválcem Vickers s výkonem 890 kW, nestačila. Klíčem k takovým výkonům byla jedině pára, ovšem v kombinaci s novinkou – parní turbínou.
Jako první objednala Admiralita tři ponorky třídy Swordfish. Na jejich konstrukci, speciálně na dvojitém trupu Britové spolupracovali s italskou společností Fincantieri z Terstu a jejím konstruktérem Cesare Laurentim. HMS Swordfish byla velká ponorka s délkou trupu přes sedmdesát metrů a plným výtlakem 1 123 tun. Dvojitý trup měla jen částečně, asi na 75 procentech délky. Velká pozornost byla věnovaná bezpečnosti. Trup byl sedmi přepážkami rozdělen na osm vodotěsných oddílů. Na ponorce bylo telefonní spojení. Balastní zátěž bylo možné vypustit z přední i zadní části ponorky.
K pohonu ponorky sloužily dva lodní šrouby. Na hladině byl každý roztáčený parní turbínou Parsons s výkonem 1 500 kW. Páru dodával jeden kotel typu Yarrow spalující mazut, kterého měla ponorka v nádržích 104 tun, což jí umožňovalo dosah 5 600 km při rychlosti 8,5 uzlu (15,7 km/h). Pod hladinou ponorku poháněly dva elektromotory s výkonem po 500 kW, napájené z 64 baterií. Ty umožňovaly dosáhnout pod hladinou rychlosti deset uzlů (18,5 km/h).
Konstrukce zatahovacího kanonu
Hlavní výzbroj tvořil pár torpédometů ráže 530 mm a čtyři torpédomety ráže 460 mm. Pomocnou výzbrojí byla dvě třípalcová (76 mm) děla, zatažitelná pod příklopy, aby během plavby nenarušovala hydrodynamickou čistotu trupu. Zatažitelný komín byl umístěn za velitelskou věží, později byl upraven na pevný. Nouzový ponor trval zhruba patnáct minut. Z původně plánovaných tří jednotek byla dokončena jen jedna, která byla používaná jako pokusná, protože na hladině nedosahovala plánované rychlosti, ale „jen“ osmnáct uzlů (33,3 km/h). V roce 1919 byla HMS Swordfish vyškrtnuta ze seznamu plavidel královského námořnictva a sešrotována.
Zkušenosti s HMS Swordfish byly aplikované na třídě K. To byly skutečně obří ponorky, ve své době největší na světě. Při délce trupu 103 metrů měly výtlak 2 550 tun, což je stejně jako torpédoborce třídy Fletcher z druhé světové války. Posádku tvořilo šest důstojníků a 53 mužů.
Ponorka třídy K s upravenou přídí
Ponorky byly poháněné dvěma šrouby, každý roztáčela parní turbína Parsons nebo Brown-Curtis s výkonem 3 900 kW (!). Páru dodávaly kotle typu Yarrow spalující mazut. Ponorka měla dosah 1 500 km při plavbě maximální rychlostí a 23 200 km (!) při plavbě ekonomickou rychlostí deset uzlů (19 km/h). To je výkon překonávající mnohé křižníky. Na hladině dosahovaly ponorky třídy K rychlosti 24 uzlů (44,4 km/h) , což je rychlost, jaké nedosahuje řada ponorek s jaderným pohonem.
Ponorka měla dva sklápěcí komíny. Nouzový ponor, včetně uhašení kotlů, trval kolem pěti minut. Rekord dosažený posádkou K8 byl 3 minuty 25 sekund. K pohonu pod hladinou sloužily čtyři elektromotory s výkonem 1 070 kW napájené z baterií. Pro jejich dobíjení byl na palubě dieselový motor Vickers s výkonem 600 kW. Pod hladinou dosahovaly ponorky rychlosti osm uzlů (14,8 km/h) a při této rychlosti měly dosah 15 km.
Nákres ponorky třídy K
Jak je to s tou párou?
Pozoruhodná byla výzbroj deseti torpédometů. Čtyři hlavně byly na přídi, jak je běžné. Další čtyři torpédomety byly uprostřed trupu napříč. Pro konstruktéry bylo zjevně snazší namontovat a utěsnit další torpédomety, než zvýšit rychlost otáčení tak velkého plavidla. Poslední dvě hlavně měl otočný torpédomet namontovaný na palubě v nástavbě za věží. Ten bylo možné používat jen na hladině stejně jako tři palubní děla, dvě ráže 102 mm a jedno ráže 75 mm.
Původně byla objednána stavba dvacet jedna kusů, ale dokončeno bylo jen sedmnáct. Žádná z ponorek nebyla potopena nepřítelem. Nicméně šest se potopilo v důsledku různých nehod. Proto třída „vyfasovala“ od posádek nelichotivou přezdívku „Kalamity class“. Co je však podstatné, stejně jako u francouzské třídy Pluviôse, nebyla žádná ztráta způsobena havárií na parním pohonu nebo nějaké jeho části. Takže tvrzení, že parní pohon na ponorce je fatální omyl není úplně podložené. Ponorky třídy K sloužily do poloviny dvacátých let, kdy byly postupně vyřazované a sešrotované. Nejdéle přežila K26, kterou nevyhnutelný osud potkal až v roce 1931.
Posledním projektem parní ponorky, který se však nedočkal realizace, byly německé „ponorkové křižníky“ Projekt 50 z roku 1918. Tyto obří ponorky měly mít délku trupu 125 m a výtlak 5 350 tun. K realizaci nedošlo, protože Německo v té době již nemělo na podobné projekty výrobní kapacity, čas a ani peníze.
Na závěr jedna poznámka. Dnešní ponorky s jaderným pohonem jsou v podstatě také poháněné parními turbínami. Jen jim již nikdo neříká parní. Jediný rozdíl je v tom, že místo kotle na uhlí nebo mazut mají jaderný reaktor a místo topiče obsluhu reaktoru. Jinak je úkol těchto členů posádky prakticky stejný, zajistit dostatek páry.
