Během Velké vlastenecké války padlo na sovětské straně minimálně 450 nositelů generálských hodností. Respektive z uvedeného počtu jich 235 padlo v boji s nepřítelem, řada jich pak zahynula v zajetí (opět u nepřítele) nebo v té nejhorší variantě se stali oběťmi represivních složek vlastní strany (NKVD), vyloučit nemůžeme ani občasnou nehodu nejrůznějšího druhu.
Završení osudu jednoho z nich se předchozím „obyčejným“ scénářům zcela vymyká, generálporučík Grigorij Petrovič Kotov zahynul, když kolonu s jeho automobilem omylem napadly americké stíhačky P-38 Lightning. Následně se ve vzduchu rozhořel boj mezi americkými a sovětskými stíhači se ztrátami na obou stranách. Celé to však doprovází řada otazníků (mnohdy i nepěkných), protože zatím ne všechny dobové dokumenty s událostí související byly odtajněny.
Situace na „jugoslávské“ frontě, podzim 1944
Boje v pokročilé fázi války na územích Rumunska, Bulharska a Jugoslávie nepřinášely Rudé armádě (RA) zdaleka taková úskalí jako boje v severnějších teritoriích včetně Maďarska. Rumuni a Bulhaři se postupně po vstupu Sovětů na svá území přidali na jejich stranu. A v Jugoslávii činili Němcům nemalé problémy partyzáni maršála Tita. Označení partyzáni ještě nemusí evokovat kdovíjak velkou sílu, blíže realitě nás posune oficiální název těchto formací Národně-osvobozenecká armáda Jugoslávie.
V uvedených oblastech jižní Evropy bojovaly armády 2. ukrajinského frontu a 3. ukrajinského frontu. Do jisté míry neobvyklé slovo front můžeme definovat jako skupinu armád vytvářenou v SSSR (a předtím v Rusku) během války. Fronty vznikaly a také zanikaly, dělily se a spojovaly. Jejich názvy vycházely, zjednodušeně řečeno, z místa, kde zahájily nebo vedly svou válečnou dráhu.
Za války byla rozkouskovaná část Jugoslávie okupována (Německem, Itálií, Maďarskem, Bulharskem), na části vzniklo jako vazal Německa ustašovské Chorvatsko a na „poslední“ části loutkové Království Černá Hora s vodičem Mussolinim. První jednotky RA vstoupily na území okupované Jugoslávie 7. září 1944.
Ve dnech 28. září až 20. října probíhala Bělehradská operace, tedy hlavní operace RA během osvobozovacích bojů v Jugoslávii, které se samozřejmě účastnila i Národně-osvobozenecká armáda Jugoslávie a nechyběla ani armáda bulharská. Operace probíhala víceméně na srbském území a Bělehrad, hlavní jugoslávské město, byl osvobozen 20. října. Pak měla na základě předchozí dohody mezi Titem a Stalinem RA zemi co nejdříve opustit, zbývající jugoslávské území už si Titovy jednotky vyčistily samy.
Bělehradská operace
Situace u města Niš 7. listopadu 1944
Srbské město Niš leží dvě stě kilometrů na jihovýchod od Bělehradu. Jedná se o třetí největší srbské město, v roce 1944 mohlo mít kolem 45 tisíc obyvatel, dnes má včetně satelitních aglomerací asi 300 tisíc obyvatel.
Dne 7. listopadu 1944, dva a půl týdne po ukončení Bělehradské operace, bylo město Niš odhadem v hloubce osmdesáti kilometrů na osvobozeném území. V oblasti se nacházely z jihu na sever se přesouvající části 6. gardového střeleckého sboru generálporučíka Kotova.
V té době spadal Kotovův sbor pod 57. armádu 3. ukrajinského frontu a hlavními jednotkami sboru byly: 10. gardová výsadková divize, 20. gardová střelecká divize a 61. gardová střelecká divize. Po přetransformování Bulharska na tu správnou stranu tam sbor během krátkého časového rozpětí zajišťoval pořádek, jinými slovy by se to dalo klasifikovat i jako lehká okupační služba.
Ale už 2. listopadu hlavní síly sboru dorazily železničními transporty do Pirotu na jihu Srbska a kvůli zničené trati pokračovaly po silnici přes Niš, Paracin a dále na severozápad. Sbor se měl připojit ke své 57. armádě a následně se s ní účastnit operací v Maďarsku.
U města Niš měli Sověti i letiště, na kterém se nacházel 866. a 897. stíhací letecký pluk ze sestavy 288. stíhací letecké divize a 707. bitevní letecký pluk ze sestavy 189. bitevní letecké divize. Výzbrojí 866. pluku byly stíhačky Jak-9 a v menším počtu i výkonnější Jak-3 (zvýšení letových výkonů bylo dosaženo odlehčením konstrukce a zlepšením aerodynamiky), výzbroj 897. pluku tvořily Jaky-9.
Do akce jde 82. stíhací skupina
V 9 hodin ráno dne 7. listopadu 1944 začaly z letiště Vincenzo u města Barletta v jižní Itálii (letiště tam Američané vybudovali dočasně, krátce po válce bylo zrušeno) startovat stroje 82. stíhací skupiny 15. letecké armády USAAF. Velitelem 82. stíhací skupiny byl plukovník Clarence T. „Curly“ Edwinson. Jejím úkolem pro tento den bylo vyhledávat a ničit přesouvající se německé kolony a případně i železniční transporty v oblasti Sjenica, Raška, Novi Pazar a Mitrovica (resp. Kosovska Mitrovica) - takto to definovala americké strana ve zprávě zaslané Sovětům třináct dní po incidentu.
Do akce letěly všechny tři perutě 82. stíhací skupiny, tj. 95., 96. a 97. stíhací peruť. Jejich výzbroj tvořily těžké dvoumotorové stíhačky s velkým doletem (s přídavnými nádržemi) a dostatečně mohutnou výzbrojí Lockheed P-38 Lightning. Celkem odstartovalo 60 lightningů, minimálně dva z nich se musely krátce po startu vrátit na letiště kvůli poruchám.
Stíhačky P-38 Lightning nad Jugoslávií v roce 1944 (96. stíhací peruť, 82. stíhací skupina USAAF)
Zatímco 97. peruť se 17 lightningy se na Edwinsonův rozkaz někde poblíž Sjenice od formace odpoutala a operovala si na „svém písečku“, zbývající dvě perutě doletěly nedopatřením až k městu Niš. Američané však město pod sebou považovali za Novi Pazar.
Úkoly byly rozděleny následovně, 95. peruť, vedená přímo Edwinsonem, měla útočit na pozemní cíle a 96. peruť jí poskytovala vzdušné krytí. Piloti 95. perutě nejprve zničili dvě lokomotivy a několik vagonů stojících na trati a potom je upoutala oblaka prachu na silnici z Niše směrem na Aleksinac. Tou dobou tam projížděla kolona s velitelstvím 6. gardového střeleckého sboru.
Karty byly rozdány, teď už zbývala pouze otázka, na koho to padne. Lightningy 95. perutě se vrhly na sovětskou kolonu a střelbou z palubních zbraní rozehrály divadlo zkázy. Zasažen byl i štábní vůz s velitelem sboru generálporučíkem Kotovem, pro kterého se toto setkání stalo osudným. Bojový deník sboru potom vyčísluje celkové ztráty tvrdě zasažené kolony na 30 osob zabitých a 38 zraněných.
Řev leteckých motorů, rachot palubních zbraní a stoupající kouř ze zasažených vozidel vyburcoval Sověty na nedalekém letišti. Odstartovalo devět stíhaček od 866. pluku a rozhořel se souboj s lightningy.
Že něco není v pořádku, si jako první uvědomili sovětští stíhači. Pravděpodobně to bylo i rychleji, než uvádí některé zdroje přinášející informaci, že Sověti zpočátku považovali dvoutrupé P-38 za německé Focke-Wulfy Fw.189. Když už pomineme zcela rozdílné výkony a navíc i určení obou strojů, tak Fw.189 právě už z principu svého určení (primárně průzkumný a spojovací letoun, tedy i nepříliš výkonný) nelétal v takových smečkách.
Když Sověti zjistili, že se jedná o Američany, snažili se manévrovat tak, aby rudé hvězdy na jejich strojích praštily útočníky do očí. Nakonec se to podařilo veliteli a největšímu esu 866. pluku kapitánu Koldunovi. Sami Američané jeho odvážný čin během diplomatické dohry ocenili.
Stíhací letoun Jak-9
Při vzdušném boji došlo k sestřelení celkem dvou amerických P-38 a tří sovětských Jaků-9. Třetí stíhačka P-38 padla za oběť protiletadlové palbě ze země, kapitán Charles King ale dokázal s hořícím strojem nouzově přistát a s těžkými zraněními to na rozdíl od svých dvou kolegů přežil.
Také materiální ztráty Sovětů byly nemalé. Lightningy zničily 28 nákladních a čtyři osobní vozidla, tři palivové cisterny a dvě lokomotivy a poškodily 22 nákladních vozidel a 25 železničních vagonů.
Dohra a omluvy
Dva dny po incidentu, tedy 9. listopadu, obdržel generálmajor J. R. Dean, šéf americké vojenské mise v Moskvě, zprávu od armádního generála A. I. Antonova, který zastával funkci zástupce náčelníka generálního štábu RA. Ve zprávě Antonov samozřejmě žádal vyšetření celé události spojenci a podivoval se, proč americké letouny útočily na osvobozeném území, padesát kilometrů od frontových linií, když o obsazení města Niš jednotkami RA informovalo Sovinformburo již v polovině října.
Zajímavé je, že Antonov při popisu události z ruského pohledu ponížil ztráty na životech. Podle něho útok amerických stíhaček na kolonu nepřežili kromě Kotova ještě dva důstojníci a tři vojáci nižších hodností (porovnejte se ztrátami převzatými z bojového deníku sboru, viz výše).
Ještě hodinu před půlnocí z 9. na 10. listopadu se Dean s Antonovem sešel (oba totiž úřadovali v Moskvě), jednali spolu až do desáté hodiny dopolední. Z generálního štábu RA se schůzky zúčastnil také generálmajor Slavin, dále pak byli přítomni nezbytní překladatelé.
Dean se za nešťastný útok i jménem vlády Spojených států omluvil. Později v průběhu jednání z Deana vypadlo, že pilot (myšleno asi velitel celé formace) ztratil orientaci, nebo byl hloupý. Dlouze bylo diskutováno téma nedostatečné koordinace obou stran v oblastech vedení bojů, kde hrozila vzájemná setkání. Shody ve způsobu řešení daného problému ale dosaženo nebylo. Američané navrhovali reciproční nasazení dostatečného počtu styčných důstojníků přímo na velitelstvích bojových formací, Sověti preferovali dosavadní praxi informování přes generální štáb v Moskvě, což ovšem bylo příliš zdlouhavé.
K incidentu ze 7. listopadu se potom Dean ještě podrobněji vrátil prostřednictvím dopisu Antonovovi datovaném 20. listopadu. Mimo jiné v něm informoval o uzavřeném vyšetřování, na jehož základě byla skutečně na vině navigační chyba velitele formace, který si následně ještě spletl Niš a Novi Pazar. Všichni zúčastnění američtí letci si mysleli, že útočí na Němce. Také bylo konstatováno, že zásah sovětských stíhačů byl legitimní. V samotném závěru byla opět vyjádřena lítost nad celou událostí.
Omluvu Sovětům vyjádřil 14. listopadu i americký velvyslanec v Moskvě Harriman, a to jménem prezidenta Roosevelta a jménem náčelníka generálního štábu americké armády generála Marshalla.
Edwinson velel 82. stíhací skupině USAAF od 4.8.1944 do 22.11.1944.
Velitel 82. stíhací skupiny Edwinson byl pro uklidnění Sovětů uklizen do Spojených států. Jeho kariéra u letectva ale ohrožena nebyla a dotáhl to ještě daleko. A za dva tři roky se stejně začala rozjíždět studená válka, takže ani ten úklid nebyl na dlouho.
Obě strany se ve svém zájmu snažily incident od samého začátku dokonce navenek tajit či alespoň „hlasitě“ nerozmazávat, protože nechtěly pustit vodu na mlýn nacistické propagandy, která by si na tom vydatně smlsla.
Za zmínku také stojí fakt, kdy pár dní po tomto politováníhodném incidentu Sověti sami vznesli přání, aby Američané pokračovali v leteckých útocích na ustupující německé jednotky v Jugoslávii (Bělehradská operace osvobodila východní partie Jugoslávie, ale v západních oblastech německé jednotky stále byly a po ústupu na sever by navíc hrozilo jejich angažování při obraně Maďarska nebo Rakouska).
Několik otazníků na závěr
Jak již bylo uvedeno v úvodu článku, útok u Niše je doprovázen otazníky a méně pochopitelnými skutečnostmi. Pro někoho může být do jisté míry podezřelá už záměna dvou měst rozdílných velikostí. Navíc v tom nesprávném útočili i na železnici, zatímco tím druhým žádná železnice neprochází. Na druhou stranu vyšetřování ukázalo, že mapy měst Novi Pazar a Niš jsou si značně podobné.
Mezi nepochopitelné skutečnosti určitě patří, že Edwinson po návratu z akce nereferoval o útoku na špatný cíl Středozemní spojenecké velitelství letectva (MAAF, Mediterranean Allied Air Forces) a odjel si na dovolenou do Říma.
Mlčení a dovolená ale nevnáší do Edwinsonova jednání ty největší pochybnosti. Z tohoto pohledu je horší, s čím se pochlubil leteckému historikovi Haroldu Myersovi bývalý Edwinsonův styčný důstojník Jerome Lowenberg. Když se Edwinson jako první vrhl na kolonu sovětských vozidel, měli podle Lowenberga někteří piloti lightningů křičet do vysílaček, že to jsou Rusové, ale velitele skupiny to nezastavilo. Teď už jen zbývá čekat na odtajnění všech dobových dokumentů z vyšetřování, zda něco takového potvrdí.
