Skluzy a vrhače
Hlubinné nálože se shazovaly zpočátku ručně ze zádi lodi, většinou v intervalu 10–15 sekund. Jejich největší nevýhodou byla nutnost „přejet“ pozici ponořené ponorky. Proto Britové v letech 1915 až 1916 pracovali na vrhačích hlubinných náloží, které by dokázaly rozšířit palebné pole tak, aby bylo možné napadat i ponorky před lodí nebo vedle ní. Vyzkoušeli celou řadu typů v rážích od 50 do 381 mm, jako „pohon“ testovali pružiny, stlačený CO2, páru a střelný prach. Požadovaný dostřel byl minimálně 250 m.
Houfnice ráže 190 mm pro vystřelování hlubinných náloží směrem dopředu, počet otvorů pro šrouby v lafetě dává tušit, že zpětný ráz byl značný.
Nakonec vyvinuli dva vrhače upravené z houfnic. Jeden dokázal vrhat 100lb (45kg) nálože, druhý 200lb (90kg), oba na vzdálenost 1 000 m. Protože 100lb nálože se ukázaly jako slabé, pokračoval jen vývoj „silnější“ verze. Výsledkem byly dvě zbraně: houfnice (skutečně tak byla původně označována) s drážkovaným vývrtem hlavně a vrhač s hladkým vývrtem. Obě zbraně byly zaváděné do výzbroje v polovině roku 1917. Houfnice ve třech rážích: 127 mm, 190 mm a 280 mm, vrhače v pěti rážích: 88 mm, 152 mm, 190 mm, 254 mm a 343 mm. Ráže se volila podle velikosti plavidla. Obě zbraně střílely podobně jako děla, spodní skupinou úhlů z pevné lafety bez zákluzového mechanizmu a montovaly se většinou na příď nebo centrální plošinu.
Při shazování hlubinných náloží ze zádi dokázaly lodě pokrýt pouze úzký pás. Problém nastal, když ponorka pod hladinou změnila kurz. Firma Thornycroft přišla s vrhačem, který vystřeloval upravené hlubinné nálože do stran, čímž se pás pokrytý palbou značně rozšířil. Mimochodem, mezi požadavkem Admirality a dokončením prototypu uběhlo deset dnů. Vrhač fungoval podobně jako minomet. Tvořila ho šikmá hlaveň s lůžkem. Do hlavně se zasunula vodicí tyč připevněná kolmo k hlubinné náloži. Do lůžka se umístila hlubinná nálož. Odpal byl pyrotechnický, hnací slož se vkládala do nábojové komory (kratšího válce) vedle hlavně. Nálož Type D doletěla na vzdálenost 300 m. Vrhače se montovaly na boky lodí, zpočátku po jednom, později po dvojicích. Do služby byly zavedeny v srpnu 1917.
Američany vyvinutý Y-gun dostal název podle tvaru. Šetřil místo na palubě. Ve vodorovném válci je výmetná slož.
Vzhledem k přetížení zbrojního průmyslu nestíhali Britové vrhač Thornycroft vyrábět, proto poskytli plány Američanům. Poručík-komandér Stone z námořního arzenálu návrh upravil do podoby Y-gun (v Británii zaveden jako Mk.III), což byla dvojhlavňová verze s typickým tvarem. Y-gun odpaloval pomocí prachových náloží 76mm kanonu dvě 200lb nálože současně. Výhodou byla značná úspora místa na malých plavidlech. První Y-guny byly dodané ještě před koncem roku 1917.
Největším přínosem Američanů k ASW byl vývoj skluzu na hlubinné nálože Mk.I. Jednalo se o rámovou konstrukci, která pojala osm náloží. Shoz, v nastavitelném intervalu, bylo možné ovládat dálkově z můstku nebo ručně přímo na rámu. Samotný rám vážil zhruba tunu, takže v té době jej mohly nést jen torpédoborce. Montoval se po dvojicích na záď lodi. Dodávky skluzů začaly v polovině roku 1918 a do konce války jimi bylo vybaveno 250 britských, francouzských a amerických lodí. Před koncem války se do výroby dostala ještě prodloužená verze pro 13 hlubinných náloží a odlehčená verze Mk.II s kapacitou pěti náloží, určená pro fregaty.
Americký vynález - skluz na hlubinné nálože byl základem protiponorkové výzbroje až do 60. let.
Tyto skluzy se společně s vrhači staly základem pro vypracování matematicky podložené taktiky. Hlubinné nálože se shazovaly v předepsaných obrazcích, zabraňujících plýtvání náložemi a zajišťujících co nejefektivnější pokrytí cílové oblasti. Ideální bylo, když spolupracovaly dvě lodě, které střídavě křížem proplouvaly cílovou oblastí. Rozhodujícím faktorem úspěchu byla rychlost. Čím dříve dorazily torpédoborce na místo, kde byla ponorka naposledy spatřena, tím větší měly šanci ji potopit, a naopak.
