Všeobecně se předpokládá, že dalším velkým cílem pilotovaných letů do vesmíru by měl být Mars, Zemi nejbližší planeta. Je velkým cílem NASA, která i kvůli zvýšení veřejné podpory pořádá architektonické soutěže na planetární habitaty. Ale k Marsu míří také ambiciózní nováčci, jako jsou společnosti SpaceX či Blue Origin nejbohatšího muže planety Jeffa Bezose.
Všechny plány spojuje jedna naděje: že Mars by se mohl časem stát trvale obydlenou planetou, kterou by časem mohlo dokonce lidstvo změnit k obrazu svému (k této představě se veřejně hlásí Elon Musk, a předběžně zvažuje využití jaderných zbraní). Je to samozřejmě stále fantaskní, ale sílu jí upřít nelze.
Přitom má i tu výhodu, že Mars je suverénně nejlépe prozkoumanou planetou. O žádné jiné nevíme ani zdaleka tolik; druhá nejlbižší Venuše je proti němu prakticky neznámá (samozřejmě i proto, že je to velmi nehostinné prostředí). Nových údajů z Marsu proti tomu stále přibývá. A tak možná není překvapivé, že se někteří vědci rozhodli prověřit starou představu o proměně Marsu v obyvatelnou planetu optikou nejnovějších poznatků.
Základem všech plánů je vytvoření hustší atmosféry, bez které nebude na Marsu ani dýchatelno, ani bezpečno před ultrafialovým zářením. My víme, že Mars kdysi atmosféru měl, ale když před zhruba 3,8 miliardy let přišel z ne zcela jasných příčin o magnetické pole (možná v důsledku srážky s jiným velkým tělesem?), sluneční vítr velkou část plynné atmosféry postupně „odvál“ do kosmického prostoru.
Umělecká představa povrchu Marsu před přibližně čtyřmi miliardami let, kdy se možná na jeho povrchu nacházel oceán kapalné vody.
Základem jakékoliv snahy o terraformování Marsu je zvýšení teploty. Dnes má Mars slabounkou atmosféru, která nemá ani procento hustoty atmosféry zemské. Kdyby se ovšem podařilo dostat do atmosféry více skleníkových plynů, teplota planety by přirozeně začala růst. Dnes modely předpokládají, že pokud se podařilo dosáhnout na Marsu tlaku zhruba na stejného jako u zemské atmosféry (tj. 100 kilopascalů), tak by se průměrná teplota planety měla zvýšit na již přijatelných 0 °C. I když by nebyla pro člověka dýchatelná, už by bylo možné vysadit rostliny, které by postupně vyráběly kyslík.
Na povrchu Marsu můžeme spatřit nejenom doklady o proudění kapalné vody v historii Marsu v podobě rozsáhlých říčních koryt, ale i doklady přítomnosti vodního ledu uloženého pod povrchem. O jeho přítomnosti svědčí například zvláštní lem okolo některých impaktních kráterů (viz okolí největšího kráteru na obrázku). Předpokládáme totiž, že lem vzniká vlivem krátkodobého roztátí podpovrchového ledu v důsledku uvolnění tepla během dopadu. Výškový snímek v nepravých barvách, kdy barvy označují oblasti se stejnou výškou, ukazuje část oblasti Hephaestus Fossae nacházející se na severní polokouli Marsu. Průměr největšího kráteru je přibližně 20 kilometrů.
Nejlepším kandidátem na toto prvotní oteplení je oxid uhličitý. Vodní pára je také vhodný skleníkový plyn (na Zemi mnohem hojnější, a tedy důležitější než CO2), ale dokud budou teploty na Marsu hluboko pod bodem mrazu jako dnes, tak v ní vodní pára nezůstane. Výrobní materiál pro jiné skleníkové plyny se zatím ve smysluplném množství zatím na Marsu najít nepodařilo (nebo si to alespoň dnes neuvědomujeme).
Tým kolem Andrewa Coatese z University College London s kolegy v článku pro časopis Nature Astronomy se na základě údajů sond na povrchu i oběžné dráze pokusil vytvořit hrubou bilanci možných dostupných zásob oxidu uhličitého. A řečeno ve zkratce: zřejmě ho není ani zdaleka dost.
Autoři odhadují, že rozpuštění všech z povrchu jednoduše dostupných zásob by zvýšilo tlak atmosféry na zhruba dva kilopascaly, tedy padesátinu tlaku u hladiny moře na Zemi. Uvolnění takového množství plynu by teplotu planety mělo zvýšit zhruba o 10 stupňů místo zhruba 60 stupňů, které jsou zapotřebí. Zhruba tři čtvrtiny plynu v tomto scénáři by měly pocházet ze zásob v polárních ledovcích, další třeba ze zásob uvězněných v prachu a horninách.
Povrch Utopia Planitia na snímku sondy Viking 2 z 18. června 1979. Bílá vrstva na snímku je extrémně slabá (desetiny milimetru) vrstva vodního ledu, která ovšem v oblasti vydrží jenom menší část marsovského roku.
V hloubi planety se nepochybně budou nacházet hojnější zásoby, ale my si dnes nedokážeme představit způsob, jak bychom se k nim mohli dostat. Teoreticky by mohlo být i více dostupných zásob oxidu uhličitého u povrchu (podle autorů např. v hydrátech), ale jejich existence je jen teoretická - žádné důkazy o nich nemáme. Možná něco objeví další mise k planetě, jako třeba ruský ExoMars 2020 nebo americký Mars 2020 (obě samozřejmě s mezinárodní účastí).
Je tu ovšem také hypotetická možnost, že tyto a další lety k Marsu nakonec najdou něco, co snahy o terraformování jen dále zkomplikují - a tím myslíme stopy života, třeba v podzemních slaných zásobárnách vody pod povrchem. V takové situaci by totiž minimálně část odborníků požadovala, aby se představy o proměně Marsu přesunuly do říše sci-fi natrvalo a nevratně.
