Celková výška Viktoriiných vodopádů je 108 metrů, šířka více než 1 700 metrů.

Celková výška Viktoriiných vodopádů je 108 metrů, šířka více než 1 700 metrů. | foto: Profimedia.cz

STO OBJEVŮ: Kouř, který hřmí. Odhalení Viktoriiných vodopádů bylo šokující

  • 3
Kouř, který hřmí. Tak říkají domorodci od Zambezi mase vody řítící se do hloubky a dole se odrážející v oblaku kapek. Pro Evropu ten div objevil David Livingstone a pokřtil jej Viktoriiny vodopády. Seriál o nejvýznamnějších lidských objevech vydával magazín Víkend DNES.

Už když se David Livingstone 17. listopadu 1855 v kánoi se svými průvodci blížil po Zambezi k vodopádům, z dálky několika mil zaslechl hromový řev vody a záhy spatřil i sloupce páry vypadající, „jako když se v Africe spalují velké plochy trávy“.

Tak popsal později první dojem. A vzrušeně pokračoval: „Nikdo si neumí představit krásu toho pohledu, jaký bychom v Anglii nenašli… Nikdy předtím to neviděly evropské oči, ale za letu to museli pozorovat andělé…“

Pěšky se vodou snažil dostat až tam, kam mu to bezpečnost dovolila. „S bázní jsem se plazil k okraji, zíral jsem do dlouhé trhliny vytvořené po celé šířce Zambezi a viděl jsem, jak proud široký tisíc yardů skočil sto stop dolů a pak byl náhle stlačen do prostoru o patnácti nebo dvaceti yardech… nejkrásnější pohled, kterého jsem byl v Africe svědkem.“

Od něj ta slova měla váhu. V časech, kdy evropští cestovatelé horký kontinent teprve objevovali, skotský lékař, misionář a velký bojovník proti otroctví David Livingstone prošel jeho značnou část. Dokonce i s manželkou a třemi dětmi.

Oslňující vodopády pojmenoval na počest panující britské královny Viktoriinými. Rok nato se vrátil do Anglie a o svých cestách i objevech referoval.

Do Afriky se pak vydal ještě dvakrát. Především s cílem působit jako misionář, přesto dál objevoval přírodní poklady. Při třetím pobytu, vyčerpán nemocemi a dalšími útrapami, o sobě několik let domů nedal vědět, a přestože ho britský novinář H. M. Stanley poblíž jezera Tanganika našel, Livingstone s ním odjet odmítl.

Zemřel 1. května 1873 ve vesnici Čitambo. Jeho tělo se sice do Anglie vrátilo, ale srdce domorodci pohřbili v Africe.

Holubova mapa

100 divů světa

V roce 1875 vyrazil k Viktoriiným vodopádům ve stopách Davida Livingstona český cestovatel Emil Holub.

I jeho podrobný popis hýří superlativy: „Prodrav se křovinami stanul jsem na kraji propasti, do níž se veletok řítí. – Nikdy nezapomenu toho pohledu… Strašlivý hukot, který z hloubi roznáší se vzduchem a na míle daleko jako nepřetržitý rachot hromu se rozléhá, tím více omračuje naše smysly… Jak malý, slabý a nepatrný jeví se člověk u tohoto díla přírody!“

Holub u vodopádů mohl strávit jen tři dny, přesto se svým skromným zeměměřičským vybavením zakreslil jejich podrobnou mapu včetně ostrých zákrut, jimiž pod vodopády řeka Zambezi pokračuje dál.

Je to spíš půvabná kresba „slapů Viktoriiných“, ale i tak je Holub považován za prvního, kdo je zmapoval. A tak jako Livingstone i on má poblíž památník.

Kdo byl vlastně první?

David Livingstone je citován jako první běloch, který vodopády objevil. Přesnější by zřejmě bylo: stal se nejvýznamnějším, kdo s nimi seznámil svět. Totéž se dá říct o prvenství Emila Holuba.

Dobová ilustrace scény, kdy Henry Stanley našel Davida Livingstona poblíž jezera Tanganika.

Už na mapě z roku 1715 totiž vodopády překvapivě přesně zakreslil francouzský kartograf Nicolas de Fer a o 35 let později další Francouz – Jacques Nicolas Bellin.

Na Livingstonových a Holubových zásluhách to ubírá pramálo. A už vůbec se to nedotýká impozantních krás Viktoriiných vodopádů, které jako jeden z velkých přírodních divů najdeme na seznamu světového dědictví UNESCO.

Tři otazníky

  • KDE JSOU? Vodopády leží na řece Zambezi na hranici mezi Zambií a Zimbabwe.
  • ČÍM OSLŇUJÍ? Prvenství drží v největší „oponě“ vody padající v pěti hlavních a početných menších proudech do propasti úzké jen cca 130 m. Šířka vodopádů: 1 708 m, výška až 108 m.
  • MNOŽSTVÍ VODY? Během roku kolísá, nejvydatnější je v jarním období dešťů, kdy oblak odražených kapek stoupá až do 400 metrů a hukot je slyšet až 50 kilometrů daleko. Průměrný roční průtok je 1 088 m³/s, nejvyšší 12 600 m³/s byl v roce 1958.