Titulek ve francouzských novinách v roce 1888 hlásal „Obchodník se smrtí zemřel“. A pod ním stálo: „Dr. Alfred Nobel, který se proslavil tím, že našel způsob, jak zabít více lidí rychleji než dříve, včera zemřel.“
Byla to lež, noviny pohřbily Nobela v osmiletém předstihu. Jejich text však ukazoval, jak tehdy společnost švédského vynálezce vnímala. Nikoli jako toho, kdo výbušné síly zkrotil, ale jako muže, který jejich ničení rozpoutal.
Tedy přesně opačně, než jak po tom Nobel toužil. On sám tenkrát doufal: „Snad mé továrny ukončí válku dřív než kongresy.
Ve chvíli, kdy jsou dvě armády schopné se navzájem zlikvidovat během sekundy, všechny civilizované národy jistě svá vojska raději rozpustí.“ Jak bláhové! Ač si to Nobel nepřál, dynamit se brzy stal vděčným válečným nástrojem, využíval se v obou světových konfliktech. Mimo to se však používá rovněž ve stavebnictví, v lomech či jako nástroj těžařů.
Objev díky náhodě
Dynamit ovlivnil celou rodinu Nobelů, každému však přinesl jiný osud. Alfredův otec Immanuel podnikal ve stavebnictví a experimentoval s nitroglycerinem – výbušnou tekutinou, kterou objevil Ascanio Sobrero v roce 1847, ovšem dlouho nemohl najít správnou formu jejího využití.
Do pátrání se pouštěli i další, mimo jiné i bratři Alfred a Emil Nobelovi. Hrát si s ohněm je však ošidné – a hrát si se vznětlivým nitroglycerinem ještě víc. Emila při pokusech ve stockholmské laboratoři potkala exploze, při níž spolu s několika kolegy zahynul.
Klíč ke zkrocení tekutiny objevil až Alfred, chemik, inženýr a vynálezce, který se zprvu živil stavěním mostů a budov v rodném Stockholmu. Rodinná tragédie s ním zatřásla. A nechybělo mnoho, aby osud bratra následoval. Ani jemu se při pokusech nevyhnula nehoda. V případě Alfreda však nezpůsobila neštěstí, nýbrž byla klíčem k pozdějšímu objevu.
|
Jednoho dne mu lahvička s nitroglycerinem vyklouzla z ruky, ovšem po dopadu na zem neexplodovala. „Jak je to možné?“ podivil se Nobel. Záhy si všiml, že lahvička dopadla do hromádky pilin, které nitroglycerin absorbovaly. Uvědomil si, že smísení s netečným materiálem by mohlo být klíčem ke kontrolování výbušnosti nitroglycerinu.
Po dalším zkoumání ho napadlo zkombinovat nitroglycerin s křemelinou a jedlou sodou, to vše balil do podlouhlých válečků. A v roce 1866 byl vynález na světě. Nejprve ho nazýval „Nobelův výbušný prach“, o rok později jej však patentoval už jako dynamit. Název vymyslel z řeckého slova dýnamis, které znamená síla.
Úzkostlivě dbal na to, aby jeho objev nikdo nekopíroval. Společnosti, které vyráběly duplikáty bez patřičné licence, musely ukončit provoz.
Nobel bohatl. Zakládal továrny v různých zemích světa. Hodně času tak trávil na cestách, Victor Hugo ho nazval „nejbohatším tulákem na světě“. Zároveň však platil krutou daň. Práce ho semlela, už ve 43 letech se cítil jako starý člověk. Nezbývalo mu moc času na soukromý život. A hlavně jeho pověst byla mizerná.
Jako pacifista a bývalý konstruktér doufal, že se dynamit bude používat ke stavění, ne k ničení. Až časem pochopil, že dynamit nebude v očích veřejnosti vynálezem míru, nýbrž zkázy.
Když si přečetl svůj omylem vydaný nekrolog, zkoprněl. Nechtěl, aby se na něj vzpomínalo jako na šiřitele neštěstí. Proto do své poslední vůle zahrnul přání, aby 94 procent jeho majetku šlo na vznik nového fondu, který by oceňoval lidské úspěchy v oblasti fyziky, chemie, medicíny, literatury či služeb směrem k zachovávání míru. Co Nobel nezvládl za života, dosáhl aspoň po smrti. Stal se symbolem cen pro lidi, kteří pomáhají lidstvu – Nobelových cen.
