„To si děláš srandu? To jsme sem fakt běželi jenom kvůli zas#@ný fotce?“ Slečna naštvaně položila sklenky na víno i lahev na okraj skály. „Kvůli videu, miláčku, videu!“ opravil asi 25letý mladík svou podobně starou přítelkyni, zatímco z batohu soukal hlavní trumf večera - stativ.
Nádherný výhled na městečko Vernazza a mladý pár, který se chystá pořídit romantické video, pravděpodobně pro sociální sítě
Zklamaný výraz své přítelkyně evidentně nezaregistroval. Pro kolemjdoucí ale nebylo vůbec těžké situaci přečíst. Západ slunce, osamělá skála a výhled na městečko Vernazza, jeden z klenotů italského pobřeží. Dva mladí lidé. On se zrcadlovkou, stativem a do detailu naplánovaným snímkem „zamilovaný pár si připíjí italským vínem a užívá si tu nejkrásnější dovolenou“, #nofilter #inlove. Ona se dvěma skleničkami a lahví vína (které ale zatím nesmí pít, protože se právě dozvěděla, že je to rekvizita) a otráveným výrazem.
„Nemohli jsme se vyfotit dole? Museli jsme jít až sem nahoru?“
„Aspoň vychodíš ty těstoviny, co jsi měla k večeři.“
Pokračovali jsme dále, takže jsme pár opustili ještě předtím, než si před zrcadlovkou teatrálně ťukli skleničkami. Nepochybujme ale o tom, že z toho byla pěkná fotka (tedy vlastně video). Světlo bylo přívětivé a výhled úžasný. Aspoň bude mít mladík na tu slečnu pěknou památku.
Jedna fotografie pro rodinu, přátele i úplně cizí zvědavce
Takto vyhrocená situace kvůli fotce (nebo videu) pro sociální sítě může vypadat absurdně. Ale do jisté míry podobným směrem uvažujeme občas všichni. Možná to nedotáhneme do krajnosti a nenutíme partnera k večernímu sprintu do kopce, abychom nezmeškali romantický západ slunce.
Fotografování u šikmé věže v Pise
Prezentace na sociálních sítích prakticky od každého vyžaduje, aby si dal na svých fotkách záležet. Zatímco dříve jste z dovolené přivezli pár desítek fotek, které jste osobně ukázali nejbližším přátelům, rodině a kolegům, sociální sítě umožňují okamžité sdílení zážitků se stovkami přátel a známých. Nebo rovnou s celým světem.
Nároky na veřejně vystavenou fotku z dovolené jsou vysoké |
Stačí si uvědomit, jak vysoké nároky na takovou fotku z dovolené jsou. Musí být zajímavá, ale osobní, vtipná, sexy (ale ne moc), nenucená a mělo by být vidět, že se máte dobře. Navíc se příjemcům fotka objeví mezi desítkami dalších, často bez kontextu. Stejná fotka pro babičku, spolužáka ze střední školy, šéfa i náhodného kolemjdoucího. Pokud uživatel sociálních sítí vezme (byť jen podvědomě) v úvahu všechno, co má jeho fotografie splnit, není divu, že propadá určité puntičkářské nervozitě až panice. To vše proto, aby blízkým (a světu) dokázal, jak si užívá svou dovolenou.
Podívejte se na nervózní lov dokonalé fotky před šikmou věží v Pise:
„Nadechla jsem se a pozvedla jsem iPhone k obloze. Po třiceti sekundách ořezávání a tagování jsem nahrála na Instagram momentku z dovolené,“ píše redaktorka a spisovatelka Mary Pilonová o své momentce z Angkor Watu.
Zdánlivě klidný moment u Angkor Watu. Neukazuje ale strkanici stovky fotografů, která jí předcházela.
„Vypadá to jako nádherný cestovatelský moment. Ale to je lež,“ přiznává se Pilonová. „Neukázala jsem ty davy lidí, které kolem mne bojovaly o tutéž dokonalou fotku na Instagram. Vypadalo to, že se celé to místo proměnilo v jeden velký fotoateliér.“
Podle psychologa Johna Sulera z Rider University je Instagram a další sociální sítě, kde lidé vystavují své fotografie, jen dalším v řadě nástrojů, které používáme k tomu, abychom „měli svůj život pod kontrolou“. Chceme ukázat, že jsme někde byli, že zažíváme stále nová dobrodružství, že máme svůj život pod kontrolou. „Instagram je pro lidi způsob validace jejich existence,“ domnívá se Suler.
Autoportréty jako zdůraznění - a zároveň utváření - vlastní identity |
Ostatně i tzv. selfies, tedy řečeno před-instagramovou hantýrkou autoportréty, slouží mimo jiné právě ke zdůraznění - a tím i částečně nalézání - vlastní identity. Jill Walker Rettbergová, profesorka digitálních médií na norské Univerzitě v Bergenu, se domnívá, že tyto novodobé autoportréty jsou „nástrojem sebezlepšení a sebepoznání“. Zároveň ale tato „selfíčka“ podle výzkumníků na London School of Economics (PDF) vedou k tomu, že nutí obzvláště mladé účastníky této poloveřejné komunikace na sociálních sítích přizpůsobit svou identitu tomu, co se od nich očekává. Od dívek se například čeká, že budou vypadat dokonale a sexy, ne však prvoplánově.
Fotka ukazuje, jak se všichni obrátili ke kandidátce zády, aby si vyfotili selfie:
2016, ya'll. pic.twitter.com/M0AZceVagQ
Od všech - bez ohledu na věk - se pak na sociálních sítích čeká právě ona zajímavost, nenucenost a „užívání si života“. Což opět vytváří tlak na prezentaci sebe sama na sociálních sítích. „Na sociálních sítích každý plníme roli svého PR manažera,“ říká americký psycholog a fotograf David Krauss. „Je to, jako kdybychom si najali firmu, která má za úkol, abychom na veřejnosti vypadali dobře.“
Život na sociálních sítí už od narození (a někdy i dříve)
Pro mladou generaci jsou sociální sítě běžnou součástí života - je to přirozený komunikační kanál se vším, co k tomu patří. Je to prostor pro vyjádření se, definování sebe sama, ale také místo, kde lidé hledají naplnění své přirozené touhy někam patřit. „Žijeme v době, kdy rodiny už nežijí ve stejném sousedství a už se nevídáme s prarodiči každý týden,“ říká Nicole Jedinaková, mladá maminka z New Yorku, která na sociální sítě nahrává fotky svého syna už od jeho narození. „Je to skvělý způsob, jak mohou tety, strejdové, babičky a dědové sledovat, jak roste.“
Některé děti mají na sociálních sítích své fotografie ještě před samotným narozením |
Rodičovské využívání sociálních sítí se v obecné rovině na první pohled příliš neliší od průměru, jedno specifikum ale rozhodně má. Nejde tu jen o sebeprezentaci. „Tyto děti mají svou virtuální stopu na webu ještě dřív, než se narodí,“ naráží výzkumnice Priya Kumaorvá na snímky prenatálního ultrazvuku, které rodiče často nahrávají na sítě, aby se pochlubili.
Kumarová zjišťovala, jak a hlavně proč maminky nahrávají fotografie dětí na sociální sítě. Zjistila, že se rozhodují především podle následujících kritérií:
- obsah - je na fotce něco zajímavého, roztomilého, vtipného?
- publikum - kdo by mohl chtít vidět tuto fotku?
- načasování - jak je to dlouho, co jsem naposledy něco sdílela?
- pohodlí - jak jednoduché pro mne v tuhle chvíli je sdílet fotku?
Nejvíce Kumarovou překvapila, že matka obvykle skrze tyto sdílené fotky vyjadřuje (a nachází) svou identitu: „Matka se rozhoduje, jak na webu vykreslí sama sebe, ale často to dělá skrze někoho jiného, skrze fotky svého dítěte. Dítě zde reprezentuje její identitu. Přijde mi to fascinující.“ Zvláště v kontextu toho, že uživatelky často nevědí či neřeší, jak nastavit soukromí fotografií tak, aby nebyly viditelné pro všechny návštěvníky jejich profilu. Další zajímavý bod budoucího výzkumu pak může být právě vnímání této virtuální prezentace očima dětí, které s ní od malička vyrůstaly.
Jak sociální sítě změnily lovení fotekTuristé kvůli fotkám dělají všechno možné i nemožné už skoro padesát let. Digitální fotoaparáty, mobilní telefony a sociální sítě přesto situaci zásadně změnily. Dnes je lovení fotek nejen na dovolené kvalitativně i kvantitativně odlišné. Kvantitativní stránka je zřejmě očividná. Na fotoaparát s filmem turista pořídil maximálně několik snímků a pokračoval, cokoli jiného bylo drahé a nepraktické. Digitální fotoaparáty a mobily, které dnes mají mezi turisty drtivou většinu, umožňují mnohem rychlejší a pohodlnější pořizování velkého množství fotek. Zatímco dříve si lidé přivezli sto fotek (tři filmy) z celé dovolené, dnes bez problémů pořídí sto fotek za půl dne. A protože mohou pořídit více fotek, paradoxně klesá hodnota jednotlivé fotky a stoupá počet pořízených fotek. Mobilní telefony rozmlžily hranici mezi fotografováním a komunikací. Nyní se může odehrávat obojí zároveň. Mobilní telefon mají s sebou navíc skoro všichni, takže opět přibývá fotografů.  Mobilní telefony dnes již fotoaparátem konkurují kompaktům, a pohodlím je překonávají  Sociální síť Instagram (vlastněná Facebookem) se specializuje na sdílení fotek přímo z mobilu  A autoportrét (tzv. selfie) oba tyto trendy využívá a stal se jedním z nejčastějších způsobů sebe-sdílení on-line Sociální sítě pak přinesly kvalitativní změnu, která je spíše psychologická. Dokud máte vyvolané nazvětšované fotografie a ukazujete je jednotlivě svým příbuzným, necítíte velký tlak na kvalitu fotky - je to spíše podpora pro vaše vyprávění. Pokud ale fotografii vystavujete na veřejném nebo poloveřejném fóru (Facebook, Instagram), okamžitě cítíte, že se vystavujete kritice přátel i známých. Tím stoupají nároky na kvalitu fotek, a tedy i stres spojený s pořizováním těchto fotek. |
Focení jako opak prožívání skutečnosti
Pro starší generaci (v tomto kontextu jsou starší generace ti, kdo na základní škole ještě neměli smartphone) je svět sociálních sítí stále ještě trochu cizí. To ale neznamená, že by nemohli propadnout iluzím týkajících se fotografování.
Líbí se vám delší články?Hlasujte pro Technet.cz a iDNES.cz v anketě Křišťálová Lupa 2016. Najdete nás v kategorii Zájmové weby a Zpravodajství.   Pomůžete nám v tvorbě rozsáhlých článků... |
Rodiče a turisté na dovolené, kteří drží v ruce fotoaparát, mají kromě evidentních rozdílů i mnoho společného. Mají celkem oprávněný dojem, že právě prožívají něco neopakovatelného a prchajícího. Jejich reakce - vytáhnout fotoaparát či mobilní telefon a situaci pečlivě dokumentovat - tak vypadá na první pohled poměrně logicky.
Poznatky psychologů ale naznačují, že představa o „lepším zapamatování toho, co si nafilmujete nebo nafotíte“, je dost sporná a zřejmě naivní. Když se soustředíte na focení, váš mozek je v jiném režimu, než kdybyste nefotili a prostě daný moment prožívali.
„Když fotíme, ochuzujeme se o prožívání daného momentu.“ |
„Myslím, že problém je právě v tom, že se lidé ochuzují o prožívání daného momentu,“ míní psycholožka Maryanne Garryová z Victoria University na Novém Zélandu. Když třeba rodiče fotí své ratolesti při každém kroku, mají sice tyto momenty lépe zdokumentované, ale věnují méně pozornosti tomu, co právě děti prožívají a méně s nimi komunikují. „Mají pak tisíce fotek, ale jen ty fotky někam nahrají a už se pak na ně ani nepodívají, protože uspořádat všechny ty fotky dá moc práce. Přijde mi to jako velká škoda.“
„Zapomněli jsme, jak věci prožívat, už je jenom nahráváme.“ George Clooney |
Vtipně to ilustruje i herec George Clooney, který pro NPR poznamenal, že poslední dobou je pro něj těžké setkávat se s fanoušky: „Možná budou moci přátelům říci, že natočili herce, a ukázat jim to na videu. Ale nebudou jim moci říct, že toho herce potkali, protože si s ním kvůli tomu, že jej natáčeli, ani nepotřásli rukou.“
Co si vyfotíte, to snáze zapomenete
Právě tento paradox přivedl psycholožku Lindu Henkelovou v roce 2013 k uspořádání celkem jednoduchého experimentu, který publikovala v časopise Psychological Science (PDF). Vybavila své studenty instrukcemi a poslala je na prohlídku do muzea.
- u patnácti exponátů měli studenti za úkol se na objekt 20 sekund dívat a poté jej vyfotit
- u jiných patnácti exponátů se měli na tyto objekty dívat 30 sekund a poté jít dále, žádné foto
Studenti byli náhodně rozděleni do skupin, kterým byly náhodně rozdány instrukce, které objekty vyfotit a které jen prohlédnout.
Schopnost zapamatovat si detaily o exponátu byla negativně ovlivněna tím, že si student exponát vyfotili |
Druhý den Henkelová studenty otestovala, kolik objektů si pamatují a do jakých podrobností si tyto objekty pamatují. „Schopnost účastníků pamatovat si přesně, co viděli, byla negativně ovlivněna tím, že si daný objekt vyfotografovali,“ zjistila Henkelová. Rozdíly nebyly šokující, ale statisticky významné. „Přestože by se dalo soudit, že akt fotografování by mohl přispět k lepšímu zapamatování, výsledky ukázaly opak.“
V druhém experimentu Henkelová dala (jiným) studentům velmi podobné instrukce.
- devět exponátů měli studenti pozorovat 25 sekund a poté celý objekt vyfotit
- devět exponátů měli studenti pozorovat 25 sekund a poté vyfotit jeho konkrétní část (za použití zoomu)
- u devíti exponátů měli studenti 25 sekund na pozorování, žádné foto
Druhý den studenti opět dostali sadu otázek na zjištění toho, co si pamatují o jednotlivých exponátech. I tentokrát se ukázalo, že o objektech, které vyfotili, si toho pamatují méně. Nicméně „zoomování“ na konkrétní část objektu, která byla specifikována v zadání, měřitelně pomohlo k lepšímu zapamatování.
Exponáty, které studenti celé fotili, si pak o den později pamatovali hůře, než exponáty, na které se jen dívali. Exponáty, u kterých měli vyfotit konkrétní část, se do paměti vryly více, než exponáty fotografované celé.
Experiment podle Henkelové ukázal, že akt fotografování má na naši paměť často negativní vliv. Lidé totiž na kameru spoléhají jako na externí nástroj. Tak, jako si nepamatujeme telefonní číslo, které nám někdo nadiktuje, protože si jej zapíšeme na papír nebo do telefonu, je náš mozek povzbuzen k tomu, aby zapomněl to, co si vyfotíme. „Jakmile stisknete spoušť fotoaparátu nebo mobilu, je to jako kdybyste na zapamatování najali externistu,“ říká Henkelová. „Kdykoli spoléháme na externí záznamová zařízení, potlačujeme kognitivní procesy, které nám pomáhají pamatovat si, co jsme zažili.“
Pokud se na fotografování soustředíme, výrazně tím negativní vliv fotografie na naši paměť eliminujeme. |
Problém je v případě, že fotografii vnímáme jako náhradu vzpomínky (tzv. „bezmyšlenkovitá fotografie“). Jako opak zmiňuje Henkelová „pozornou fotografii“ (mindful photography), kdy se skutečně soustředíme na to, co fotografujeme a proč. U soustředěné fotografie (v experimentu podpořena zoomováním na konkrétní část exponátu) je měřený efekt zapomínání výrazně nižší.
Přemýšlejte, co a proč fotíte, a zda vám něco neuniká
Samozřejmě, že není fotografie jako fotografie. Některé zkrátka „musíte“ pořídit, třeba když je to otázka pracovní náplně. Policisté by asi u soudu těžko obhajovali, že nevyfotili místo činu, protože se báli, že by si pak své pozorování hůře pamatovali.
Psycholog Daniel Kahneman také připomíná (PDF), že naše vzpomínky mohou být s odstupem času dost odlišné od našich zážitků. Podle jeho pozdější knihy žijeme vlastně dvojí život. V našem mozku vedle sebe koexistují „prožívající já“ a „pamatující já“. Není vždy jednoduché rozhodnout, které z těchto „já“ je důležitější. „Naše rozhodování je ovlivněno tím, co si pamatujeme. A naše paměť se může plést. I s tím se lidé při svých rozhodnutích naučili počítat,“ uvědomil si Kahneman.
Fotografie není vzpomínka, ale nástroj pro oživení vzpomínky |
Psycholožka Linda Henkelová ostatně ukázala, že ne každá fotografie musí nutně vést ke ztrátě paměti. O fotografiích bychom neměli přemýšlet jako o vzpomínkách, ale jako o něčem, co nám tyto vzpomínky pomůže oživit. „Když se pokusím vybavit si svou promoci, budou moje vzpomínky na tu událost ovlivněny tím, co jsem od té doby zažila,“ dává příklad Henkelová. Fotka se zdá jako spolehlivé „zmražení“ vzpomínky, ale lidské vzpomínky nefungují jako fotografie.
Fotografie ale mohou výborně sloužit právě jako připomenutí krásných, legračních, dojemných i neuvěřitelných okamžiků. „Fotografování je úžasná věc. Fotky jsou totiž výborné nástroje pro pozdější oživení vzpomínek. Když se vyfotíte vedle Velkého kaňonu, později se na tu fotku podíváte a vybavíte si, jak jste se tam cítili. Protože na té fotce uvidíte, co jste tehdy měli na sobě, jaké bylo počasí, jak to tam vypadalo,“ dodává Henkelová. Pokud jste se tehdy na výletě nesoustředili jen na fotografování, pomůže vám taková fotka i po letech oživit nečekaně bohaté vzpomínky. Takové, které žádná fotografie nemůže zachytit.
Až tedy příště budete fotografovat, zkuste se na chvíli zamyslet, jestli kvůli tomu nepřicházíte o prožívání daného okamžiku. Zpětně už si totiž zážitek nevytvoříte, bez ohledu na to, kolik tisíců fotek pořídíte.
Aktualizace: Do článku jsme doplnili vysvětlení konceptu mindful photography.
Jakým způsobem obvykle fotografujete na dovolené?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 čtvrtek 13. října 2016. Anketa je uzavřena.
