Čekají na každý titulek, který zmiňuje přistání na Měsíci. Obvykle se však nezdržují článkem a jdou rovnou diskuse. Cíl je jasný: šířit pravdu. A pravdou podle nich je, že americké přistání Apolla 11, 12, 14, 15, 16 a 17 byl podvod. Habaďůra. Konspirace, kterou chtěl Washington vyhrát studenou válku nebo odvést pozornost od skandálů...
Fotky z Apolla 11 |
Vlastně je jedno, proč by to dělali. Důležité je věřit. Většina čtenářů si teď zřejmě říká: může takovému nesmyslu někdo skutečně věřit? Není náhodou hromada důkazů o tom, že astronauti na Měsíci přistáli? Co filmové a televizní záběry? Co svědectví astronautů? Co nezávislá měření, stovky tisíc zapojených lidí, co reflektor laserových paprsků zanechaný na měsíčním povrchu? Co stovky kilogramů měsíční horniny?
Jdete na to špatně. Fakta vypadají přesvědčivě, to ano. Ale není to vlastně podezřelé, jak přesvědčivá a vzájemně do sebe zapadající ta fakta jsou? Skoro jako kdyby někdo něco skrýval, co říkáte? Vida, to už je lepší.
Na základě rozhovorů i sledování „alternativních dokumentů“ jsme sestavili návod na to, jak uvěřit konspirační teorii a stát se popíračem přistání na Měsíci.
1. Napřed názor, potom informace
Pokud chcete úspěšně tvrdit, že Apollo je podvod natočený někde ve studiu, musíte tomu napřed sami věřit. Jak? Jednoduše tak, že se k tomu rozhodnete.
"Na Měsíci je vakuum, tak proč jim vlaje vlajka! Ha!" (Vysvětlení o tom, že jde o zákon akce a reakce, setrvačnost a pnutí materiálu, ignorujte.)
Nemusíte to naštěstí nijak zvlášť promýšlet. Pro začátek postačí, když budete mít obecné přesvědčení o tom, že „všechno je jinak“, že „všichni nám lžou“, „lidé jsou ovce“ a že „vy přece poznáte, co je a co není pravda“.
To z vás dělá génia. Člověka, který má svůj vlastní názor, nezávislý, vlastními silami ověřený. Pěkný pocit, že? Tak si jej chvilku užijte. Čeká vás teď přeci jen nějaká ta práce: musíte mít na své straně také nějaká fakta, abyste mohli před ostatními (a především sami před sebou) tento status génia obhájit.
A také si musíte připravit půdu pro situace (pozor, bude jich hodně), kdy nebudete mít žádnou rozumnou odpověď. Teď vás možná takové pomyšlení děsí, ale uvidíte, že si na to zvyknete a závislosti na logice se rychle zbavíte.
2. Selektivní práce s fakty
Pokud chcete věřit, že přistání na Měsíci je podvod, nebo alespoň pokud si chcete uchovat pochyby o tom, že to mohlo být i jinak, než nám tvrdili, musíte s fakty zacházet opatrně. Řekněme až posvátně. Selektivně. Nikdy například nesmíte něco číst, aniž byste dopředu věděli, jak daný zdroj zpochybnit, pokud by náhodou prezentovaná informace nevyhovovala vašemu předem vytvořenému názoru.
- Vlajka na televizních záběrech z Měsíce se hýbe! To je voda na váš mlýn, takže to berete jako důkaz.
- Ale naopak: fyzik vysvětlující, proč se vlajka hýbe i ve vakuu? Jde to proti vašemu názoru, takže jednoznačná manipulace, fejk, prodejný expert vymývající mozky.
Tisíce fotografií z Měsíce i z cesty na něj? Analyzovat můžete každý kamínek a každý odlesk. Určitě nějakou, třeba jen zdánlivou, pochybnost najdete. Ale naopak se nesmíte ptát: proč by někdo falšoval takové ohromné množství fotek?
Analyzovat můžete každý kamínek. Má správný stín? Není to rekvizita? Zábava na desítky hodin zaručena.
Zkrátka musíte mít vždy otevřená zadní vrátka. Důkazy, které vám do vaší verze zapadají, berte jako vytesané do kamene. Naproti tomu informace, které se vám nehodí, můžete buď ignorovat, nebo rovnou napadnout jako zfalšované. Vždyť ty fotky zveřejnil kdo? NASA. A kdo by měl zájem na tom zfalšovat přistání? Taky NASA!
Důslednou aplikací tohoto přístupu se dostanete do ideálního stavu, říkejme mu pštrosovo optimum. Žádná nová informace vám nemůže váš názor narušit. Naopak. Buď vyhovuje vašemu pohledu, a pak si svůj pohled utvrdíte. Nebo jde proti vašemu pohledu, a tím pádem jde o zfalšovanou, zmanipulovanou informaci. Samotná existence falšovaných informací ukazuje, že někomu záleží na tom, aby pravda zůstala skryta. Což znamená, že se opět můžete utvrdit ve svém názoru.
3. Dejte šanci svému mozku, aby vás ochránil
Možná si teď říkáte, že to zní jako spousta práce. Neustále zvažovat, jakou informaci si pustit k tělu a před kterou naopak zavřít oči. Ale nebojte. Váš mozek vám s tím pomůže. Má celou řadu mechanismů, kterými vás odstíní od „nevhodných“ informací, nebo je alespoň rovnou roztřídí do kategorií, abyste hned věděli, proč je nebrat vážně.
Proč náš mozek ignoruje fakta?
Psychologové těmto mechanismům obecně říkají kognitivní omyly. Dodejme, že obvykle jsou to spíše popisy měřitelných projevů toho, jak se náš mozek plete. Pomáhá to však vysvětlit některé tendence při vnímání informací.
- Potvrzující zkreslení – asi nejznámější kognitivní omyl (confirmation bias) popisuje lidskou tendenci věnovat více pozornosti těm informacím, které souhlasí s jejich pohledem na svět, a naopak přehlížet ty informace, které tomuto pohledu odporují. Člověk se pak utvrzuje ve svém názoru zdánlivě objektivními zkušenostmi, ve skutečnosti ale nevidí celý obraz, protože „nepohodlné“ části mu mozek skrývá.
- Pštrosův efekt – trochu specifičtější varianta potvrzujícího zkreslení je Ostrich effect, tendence podvědomě a preventivně se vyhýbat zdrojům informací, ze kterých bychom se mohli dozvědět něco, co bychom se dozvědět nechtěli.
- In-group bias – do toho všeho vstupuje i skupinová dynamika. Pokud chcete náležet do určité skupiny, snáze budete přijímat to, co říká daná skupina, naopak to, čemu věří „ti ostatní“, vám bude připadat úplně nesmyslné.
- Zpětné posuzování – anglicky hindsight bias nebo choice-supportive bias. Náš mozek umí racionalizovat, často si ani neuvědomíme, že tato racionalizace probíhá. Výsledkem je určitý dvojí metr. Máme pocit, že jsme féroví, ale ve skutečnosti vybíráme data tak, abychom dospěli k závěru, který jsme si už předtím vybrali. Případně máme pocit, že jsme vždycky měli ten názor, který zastáváme nyní, nebo že jsme vždy věděli to, co víme nyní.
- Bias blind spot – to nejhorší na konec. I pokud víte, že takovéto kognitivní omyly u lidí fungují, výzkumy ukazují, že je vidíte jen u ostatních lidí. U sebe naopak tyto omyly obvykle nerozpoznáte.
Vidíte tedy, že váš vlastní mozek vám v rámci úspory kognitivní energie spoustu práce ušetří. Brzy se vám celý proces tak zautomatizuje, že budete intuitivně odmítat jakékoli informace, které by mohly ohrožovat názor, který jste si vybrali. Neotevřete tedy knihu od astrofyzika, spíše si pustíte alternativní „pravdu odhalující dokument“ na YouTube.
4. Každý myslící člověk to musí vidět jako vy
Svůj závěr si budete upevňovat tak dlouho, až vám bude připadat naprosto normální a samozřejmý. A proto už ani nemusíte argumentovat, proč si myslíte, že přistání na Měsíci byl podvod: „Kdybyste si o tom pustil nějaké dokumenty a trochu se tomu věnoval, dospějete k tomu taky. Na internetu je informací spoustu, stačí jen hledat,“ napsal třeba jeden popírač měsíčního přistání do diskuse (parafrázujeme).
Blížíte se do fáze, ve které už je váš názor v bezpečí. Nemohou jej ohrozit nové informace, nepustíte je k sobě. Nemohou jej ohrozit ostatní lidé, jsou to pro vás zmanipulovaní hlupáci. Vy sami byste jej možná ohrozit mohli, ale vy jste přece jen „došli k vlastnímu názoru“. Navíc jste geniální, vzpomínáte? Takže není třeba o svých názorech pochybovat.
5. Buďte opatrní, jdou po vás
Tím jste úspěšně zakončili svou transformaci z nemyslícího občana, který tupě přijímá fakta, v samostatně myslícího „nezávislého výzkumníka“. Pečlivě si vybíráte, které informace vyhovují vašemu pohledu na svět, ty ostatní ignorujete nebo označíte za propagandu.
Postupně však začnete zjišťovat, že té propagandy je kolem opravdu hodně. Všude, kam se podíváte, uvidíte nějaké věci, které nezapadají do vaší verze událostí. Ať už jsou to rozhovory s astronauty, rozhovory s odborníky, nezávislá pozorování nebo analýzy filmových záběrů, pořád budete narážet na nové materiály, které vám budou vnucovat mýtus, že Neil Armstrong, Buzz Aldrin a deset dalších mužů chodili po Měsíci. Je to jasné – vy jste se dostali pravdě na kobylku, oni o vás vědí a snaží se vás přesvědčit o „oficiální pravdě“.
Naštěstí jsou tu internetové diskuse, fóra, komentáře, sociální sítě a další kanály, které jsou „ještě trochu svobodné“ a vy zde můžete zkusit pár pomatenců probudit z jejich poblouzněnosti.
Smějete se? Ale děláte to samé
Možná si myslíte, že tento článek si dělá legraci z lidí, kteří popírají přistání na Měsíci. Ale tento článek si dělá legraci z lidí. Tečka.
Podobné mentální veletoče, konstrukce nebo selektivní práci s fakty, podobné věci totiž děláme každý z nás. Ne možná v tak evidentní nebo extrémní formě jako ti, kteří nevěří Buzzovi Aldrinovi ani pěst mezi očima, ale přesto to děláme.
Jenže zatímco u ostatních vidíme směšnost takového jednání, u sebe ty samé omyly, ty samé nesmyslné argumentace, tu samou paličatost vůbec nepozorujeme. V běžném životě na nás působí úplně stejné kognitivní omyly:
- potvrzujeme si svoje názory ohledně politiky a vyhýbáme se informacím, které nám do toho nezapadají
- zpětně si zdůvodňujeme, že naše minulá volba byla dobrá, a jsme kvůli tomu ochotni přehlédnout dostupná a ověřitelná data
- měříme dvojím metrem; to, co bychom odpustili členovi „naší“ skupiny coby nedůležité chvilkové selhání, vyčítáme členovi „druhé“ skupiny jako zásadní chybu, která plně odhaluje jejich podstatu
- vyhýbáme se příležitostem přemýšlet o věcech, na které jsme si „už udělali názor“, a odmítáme tak nová relevantní data na úkor starých
- nejzákeřnější omyl: jsme přesvědčeni o tom, že my sami se kognitivních omylů nedopouštíme, a tak i když je dokážeme identifikovat u ostatních, sebe sami opravit (bez systematického formalizovaného postupu) obvykle nedokážeme.
A tak zůstáváme v iluzi, že „jen hlupák může věřit konspirační teorii“. Ve skutečnosti se však smějeme sami sobě.
Proč jsou konspirační teorie past na náš mozek?Teorie o velkém spiknutí představují pro náš mozek překážku, se kterou si neví rady, a dopouští se proto zkratkovitých závěrů bez ohledu na dostupné informace. "Proč ti vůbec vadí, že nevěřím Američanům, že přistáli na Měsíci? Copak ono už se nesmí o věcech pochybovat?" Samozřejmě, že pochybnosti jsou zdravé, a skepticismus je dokonce nutnou podmínkou vědeckého pokroku. Díky organizovanému skepticismu, který má formu různých polemik, alternativních interpretací a revizí, se vědecké rozšiřuje a brání se vlivu náhody, chyb v měření nebo toho, že by vědci zůstávali u oblíbené hypotézy navzdory faktům. Je to ale právě práce s fakty, která posouvá diskusi se zastánci konspiračních teorií na jinou úroveň, mimo hranice racionální skeptické debaty. Racionální zvažování informací znamená práci v kontextu, dávání dat do souvislostí a hledání toho, zda existují nesrovnalosti a jak je nejlépe vysvětlit (tzv. Occamova břitva radí, že vysvětlení, které vyžaduje nejméně předpokladů, je obvykle správné). Zastánci konspirační teorie – třeba té o tom, že lidé nepřistáli na Měsíci – často pracují s reálnými daty. Hledají v nich nesrovnalosti, a to je v pořádku. Hledáním nesrovnalostí člověk zvyšuje svoje porozumění tomu, co se stalo, jak věci fungují a jak je lépe vysvětlovat. Jenže pokud se předem rozhodnete, jaký je závěr, nejde už o práci s daty. Ti, co popírají přistání lidí na Měsíci, si vybrali závěr a teď se zaměřují jen na data, která jejich závěr podporují. Řekněme, že se člověk dočte o Van Allenových radiačních pásech, částicích slunečního větru zachycených v magnetickém poli Země. Jak tedy mohli astronauti přežít cestu radiací zamořeným prostorem, jen ve velmi špatně odstíněné lodi?  Van Allenovy radiační pásy kolem Země To je naprosto reálná otázka, něco, co samozřejmě počítali i vědci v NASA a navíc i příležitost se něco dozvědět o radiaci a jejím působení na lidské tělo. Můžeme spočítat rychlost Apolla vzhledem k poloze Van Allenových pásů a posčítat, jakých kumulativních hodnot radiace dosáhla. Jenže zastánce konspirační teorie nemá zájem hledat možná vysvětlení. On už to vysvětlení má. Nemá zájem o to, jak Van Allenovy pásy fungují. Pásy mu slouží jen jako další zbrklá munice do arzenálu, který buduje. Jinými slovy, nesbírá data, aby lépe poznal objektivní skutečnost. Sbírá data proto, aby podpořil svůj názor. A v tom tkví nebezpečnost konspiračních teorií. Podporují zcela neracionální práci s daty a informacemi. Namísto toho, aby člověk vnímal data v kontextu, izoluje si libovolně malý výsek, dokud nenajde něco, co "podporuje" jeho závěr, a takto sbírá věci, které se mu hodí, a celkovému kontextu se vyhýbá, protože "ničemu nemůžete věřit". Sám se tím ale neřídí. Naopak, svým závěrům věří naprosto, protože si je přece vybudoval "navzdory propagandě NASA" (nebo kohokoli, kdo je v jeho vidění nepřítelem, který se stará o utajení). Tím si lidé zavírají cestu k tomu, aby mohli skutečně poznávat, jak se věci mají. Proto bychom neměli konspirační teorie vnímat jen jako neškodnou podivínskou zábavu. Naopak, ukazují problematickou práci s informacemi a selektivní vnímání reality. Což je něco, k čemu máme sklony všichni, a je dobré si to připomínat. Náš vlastní mozek nám totiž tuto skutečnost úzkostlivě tají. |
