Jaký pach vydávali druhohorní dinosauři? Co byste cítili, kdybyste se ocitli v blízkosti tyranosaura, stegosaura, triceratopse nebo brachiosaura? Páchli by stejně silně, jako většina dnešních velkých zvířat? Obracel by se vám žaludek z pachu, který by se linul z tlamy velkým teropodům, když jim zahnívaly zbytky masité potravy v okolí zubů? Jak mocně by na vás zapůsobil druhohorní svět vůní a pachů?
To je otázka, na kterou bohužel přesnou odpověď těžko poznáme – molekuly pachů se nám totiž ve fosilním stavu nemohly dochovat. Můžeme však zapojit fantazii a pomoci si porovnáním pachů vydávaných současnými příbuznými dinosaurů. Ačkoli však některé animatronické modely dinosaurů už dnes vydávají dokonce i „zaručeně dinosauří“ odér, přímé doklady k této součásti biologické podstaty dinosaurů jednoduše nemáme. (Dodejme, že fosilní kosti dinosaurů z některých lokalit, například ty z geologického souvrství Hell Creek, jsou cítit jakousi zatuchlinou, byť se ještě nedávno tvrdilo, že zkameněliny dinosaurů žádný pach nevydávají.)
Existuje velmi malá šance, že bychom mohli v blízké budoucnosti objevit fosilní otisk měkké tkáně v podobě pachové žlázy na fosilní kůži některé z dinosauřích „mumií“. V současnosti se totiž množí objevy tzv. měkkých tkání ve fosiliích druhohorních dinosaurů a původní „biomolekuly“ dokládají, že v horninách se nám možná dochovalo mnohem víc než jen pouhé v kámen proměněné kosti.
Nic z toho ovšem neznamená, že někdy budeme schopni identifikovat biochemické pozůstatky dávných dinosauřích pachů. I kdybychom našli zachovalou pachovou žlázu, těžko bychom byli schopni rekonstruovat její funkci. Jak kdysi „voněl“ zmoklý Yutyrannus, „tokající“ Therizinosaurus nebo zabahněný Ankylosaurus se už opravdu nejspíš nikdy nedozvíme. Ani moderní paleontologie totiž nedokáže dělat zázraky.
Něco přesto víme. Je například téměř jisté, že čich byl pro dinosaury velmi důležitý. U druhu Tyrannosaurus rex byly čichové laloky v mozku natolik velké, že je prakticky jisté, že tento obří teropod tímto smyslem vynikal. Podobně na tom byli i další teropodní dinosauři, a tak můžeme předpokládat, že dokázali svým skvělým čichem vyhledávat potravu, partnera pro rozmnožování, potenciální nebezpečí ze strany jiných dravců apod. Dokonce i mnozí býložraví ptakopánví dinosauři měli nejspíš velmi dobrý čich a někteří ptáci zdědili tuto kvalitu od svých dinosauřích předků.
Pokud byl ale čich pro dinosaury tak důležitý, je možné, že by nevydávali žádné pachy? Nebo je to spíše naopak a dinosauři se mohli pachovými stopami dokonce aktivně dorozumívat? Pravděpodobnější je druhá možnost. A tak má určitě smysl klást si otázku, jaké pachy asi dinosauři mohli vydávat. Samozřejmé je, že silný odér nemusí vydávat samotné tělo zvířete – mnozí živočichové jsou cítit spíše bahnem, fekáliemi nebo tlející organickou hmotou, která uvázne v jejich tlamě, kůži nebo srsti. Možná i dinosauři byli cítit spíše tím, co měli na svém těle, než tělem samotným.
Dnešní plazi, kteří mají obvykle holou, šupinatou kůži, vydávají pachy ze specializovaných žláz – například krokodýli a někteří hadi tímto způsobem komunikují navzájem. Dá se tedy předpokládat, že i mnozí dinosauři – od obrněných ankylosauridů až po opeřené teropody – vydávali nejrůznější odéry, kterými signalizovali například svůj aktuální stav a rozpoložení ostatním jedincům stejného druhu nebo dokonce možná i druhům jiným.
O autoroviVladimír Socha (*1. ledna 1982 v Hradci Králové) je český publicista, autor populárně naučné literatury a popularizátor paleontologie i přírodních věd obecně. Do roku 2019 publikoval zatím třináct vlastních knižních titulů (z toho jedno 2. vydání) a šest brožurek o dinosaurech, pravěku a vesmíru pro děti a mládež. |
Vedle zraku a sluchu byl čich nejdůležitějším smyslem pro orientaci v druhohorním světě. A stejně jako byli mnozí dinosauři dobře vidět a slyšet, byli nejspíš i znatelně cítit. Na základě analogií s dněšními zvířaty se dá přitom přepokládat, že více byli obvykle cítit velcí dinosauři, naopak malé druhy pravděpodobně silný zápach nevydávaly (už proto, aby na sebe příliš neupozorňovaly). Člověk nemá čich tak dobře vyvinutý jako někteří psi nebo kopytníci, i my bychom ale nejspíš v druhohorní krajině dinosaury brzy ucítili. Možná by to nebyla zkušenost úplně příjemná, ale rozhodně by byla velmi zajímavá a poučná…
Text vyšel původně na Dinosaurusblogu Vladimíra Sochy, a byl redakčně upraven. Originál najdete zde.
