Christian de Duve se svou ženou na předávání cen ženám ve vědě v březnu 2013

Christian de Duve se svou ženou na předávání cen ženám ve vědě v březnu 2013 | foto: Profimedia.cz

Nositel Nobelovy ceny za medicínu skončil život eutanazií

  • 29
Nositel Nobelovy ceny za medicínu, Belgičan Christian de Duve, zvolil ve věku 95 let dobrovolný odchod ze života prostřednictvím smrtící injekce.

Poslední žijící belgický nositel Nobelovy ceny zemřel v sobotu 4. května na vlastní přání. Jeho zdraví se v posledních měsících rychle zhoršovalo a začátkem dubna se rozhodl dobrovolně ukončit život. Vybral si i datum na začátku května, aby za ním stihl přijet jeho syn z USA. V Belgii je eutanazie legální od roku 2002.

Eutanazie v Belgii

Eutanazie byla v Belgii legalizována v roce 2002. Belgie se tak po Nizozemsku stala druhou zemí, kde je lékaři kontrolované úmrtí zakotveno v zákoně. Podmínkou pro její udělení je věk 18 let. V roce 2011 v Belgii podle statistik provedli lékaři eutanazii u 1 133 pacientů, kteří ve většině případů trpěli pokročilou formou rakoviny. V témže roce pak také média informovala o tom, že orgány pacientů, kteří podstoupili eutanazii, jsou používány při transplantacích. V posledních letech se ke státům, kde je asistovaná sebevražda legální, přidalo také Lucembursko.

Svou volbu okomentoval zcela racionálně: "Asi by bylo příliš, kdybych řekl, že mě smrt vůbec neděsí, ale nemám strach z toho, co přijde po ní, protože nevěřím. Až zmizím, tak zmizím, nezůstane nic," řekl 8. dubna belgickému deníku Le Soir. Podle stejného listu poslední měsíc využil k tomu, aby napsal dopisy na rozloučenou přátelům a kolegům. Listu Le Soir ještě také poskytl poslední interview, které vyšlo v pondělí po jeho smrti.

Zemřel v přítomnosti rodiny. Před podáním smrtící injekce odmítl uklidňující prostředky, rozloučil se s příbuznými a odešel ze světa s úsměvem, řekla Le Soir jeho dcera Françoise.

Spolupráce na nejnižší úrovni

De Duve byl specialista na buněčnou biologii. V oboru pracoval od čtyřicátých let. V té době se dostala na úroveň zkoumání jednotlivých částí buněk a rychle začala sestupovat hlouběji. Nobelovu cenu za medicínu dostal v roce 1974, spolu se dvěma dalšími kolegy (Albertem Claudem a Georgem Paladem) právě za objev dvou důležitých drobných buněčných orgánů, které se podílí na zpracování látek z okolí buněk.

Jeho práce významně přispěla k tomu, že biologové dnes považují naše (a nejen naše) buňky do jisté míry za hybridy složené z pozůstatků jiných organismů, které s námi postupně splynuly. Dnes zastávají v buňkách základní a zcela nezbytné role.

Myšlenka, označovaná jako tzv. endosymbiotická teorie, není De Duveova. Za autora její dnešní vědecké podoby se považuje Rus Konstantin Merežkovskij. Na začátku 20. století si při studiu "soužití" (symbiózy) hub a řas v lišejníku všiml, že chloroplasty řas, tedy tělíska umožňující organismům přijímat energii ze slunce, se nedělí jako pouhé "orgány", ale malé bakterie uzavřené ve větší buňce. Na základě pozorování vytvořil teorii, podle které jde vlastně o samostatné řasy, které se do jiných organismů nějak dostaly zvenčí a částečně s nimi splynuly.

Hypotéza se postupem doby uchytila, protože přibývalo důkazů, že některé buněčné "orgány" (správně organely) se od zbytku své mateřské buňky (třeba ve své genetické informaci) výrazně liší. Netýká se to jen chloroplastů, ale třeba i našich mitochondrií, tedy organel, které zajišťují přísun energie.

Zřejmě nejznámější zastánkyní této teorie byla před dvěma lety zesnulá bioložka Lynn Margulisová. Ta ji ovšem dovedla do podoby, která je pro většinu biologů nepřijatelná. Ve vědeckých článcích a především populárně-vědeckých knihách stavěla důležitost spolupráce v přírodě prakticky na roveň evolučnímu soutěžení a oba principy v podstatě označovala za stejně důležité. V tom s ní většina biologů zcela zásadně nesouhlasí, ovšem je jisté, že bez "spolupráce" různých organismů bychom tu nebyli.

Z hlediska teorie evoluce je podobná představa snadno představitelná: spolupráce je často výhodnější než soupeření. Pohlcené organismy, tedy zárodky chloroplastů či mitochondrií, získaly obrazně řečeno stravu, časově neomezený pronájem a jistotu, že jejich geny se budou předávat na další a další generace.

Podle De Duvea mohla být prvním přijatým hostem v buňkách našich dávných předků organela, která jim pomáhala chránit se před kyslíkem. Tohoto reaktivního plynu v zemské atmosféře postupně přibývalo, jak se šířily organismy schopné fotosyntézy. Toto tvrzení je však spíše spekulativní, protože podle většinového názoru pro něj v tuto chvíli není dost důkazů.