Když chtějí vědci něco sdělit kolegům a potažmo i veřejnosti, jejich nejosvědčenějším komunikačním prostředkem je článek v odborném časopise. Bývá to často na pohled nudné čtení, ale význam těchto textů není radno podcenit. V nich se oznamovaly největší objevy od popisu struktury DNA po třeba speciální teorii relativity.
I když je samozřejmě klíčové, co do článku vloží sami autoři, svou roli hrají v procesu i jiní. V posledních desetiletích například redakce časopisu, ve kterém článek vyjde. Ta by se měla díky vlastní práci a především zajištění tzv. recenzního řízení postarat, aby se nevydávaly paskvily, v nichž obsažené výmysly či nesmysly budou okrádat o čas (což se samozřejmě nedaří vždy). A časopis by se měl také například postarat. aby články byly pro zájemce dostupné i dlouhé roky po vydání.
Proč je důležité recenzní řízeníJeden ze základních principů seriozního vědeckého publikování je recenzní řízení, anglicky peer-review, tedy “revize sobě rovných”. Když vědec pošle do vědeckého časopisu studii, editor časopisu ji rozešle k posouzení a připomínkám dvěma nebo více recenzentům. Ti mají za úkol posoudit, zda článek odpovídá současnému poznání daného oboru, zda neobsahuje chyby, správně cituje relevantní literaturu apod. Autor často svůj článek upravuje na základě připomínek recenzentů. Teprve po jejich doporučení může editor článek publikovat.  Peer review zajišťuje, že ve vědeckém časopise nejsou publikovány evidentně chybné, pseudovědecké nebo podezřelé články |
Z těchto a dalších, třeba jednoduše tržních důvodů se publikování ve vědeckých časopisech a přístup k textům v nich uveřejněných postupně změnilo v drahou záležitost. Jednotlivé články vyjdou na desítky dolarů, předplatné velkých časopisů pak řádově na stovky dolarů ročně. Což by možná nebylo tolik, kdyby vědci nemuseli sledovat obvykle desítky různých titulů najednou, které se věnují jejich oboru.
Samozřejmě, většině z nich zprostředkovává přístup k materiálům jejich ústav, či univerzita, ale ani pro tu nejde o zanedbatelné prostředky. Čtyři největší vydavatelské domy vědeckých časopisů vydávají každý přes tisíc titulů (největší Elsevier přes tři tisíce), a tak není divu, že skutečně neomezený přístup k vědecké literatuře svým výzkumníkům nabízí jen některé elitní instituce světa.
Ceny přístupu k vědeckým článkům (které jsou v mnoha případech hrazeny z veřejných peněz) vedly v posledních několika desetiletích k rozvoji myšlenky tzv. „otevřeného přístupu“ (i mezi českými vědci se často říká „open access“). Časopisy s otevřeným přístupem, kterých v posledních letech stále přibývá, účtují sice peníze od autorů za zveřejnění textu a s tím spojené náklady, přístup k článku už je ovšem zdarma, abychom tedy celou záležitost maximálně zjednodušili. Publikaci v „open access“ časopisech vyžaduje od vědců, kteří využijí jejích grantů, například nadace manželů Gatesových.
Ale někomu přišlo postupné rozšiřování „otevřeného přístupu“ málo. A z těch, kdo něco udělali, měla zdaleka největší dopad činnost Alexandry Elbajkanové z Kazachstánu. Dnes stále ještě ani ne třicetiletá programátorka (ročník 1988), která vystudovala univerzitu v Astaně a pak pracovala ve výzkumu v Německu a USA, v roce 2011 znovu v Kazachstánu založila server Sci-Hub.
Měl jediný účel: umožnit přístup k vědeckým pracím z vědeckých časopisů s placeným přístupem. Pro Eljabakovanou byl podle jejích vlastních slov (PDF) přístup k vědeckým pracím během jejího studia věčný problém. Vyřešila ho stejně jako celá řada jiných studentů či výzkumníků hlavně z chudších zemí a institucí nezákonným kopírováním prací od jiných výzkumníků, kteří je vyvěsili na internet, či na vyžádání poslali. Jedním oblíbeným, ale ne úplně spolehlivým způsobem bylo (a stále je) například vyvěsit na Twitteru žádost o určitý text a připojit k ní hashtag #IcanhazPDF, a čekat, zda se někdo smiluje a článek zašle.
V zemích bývalého SSSR i díky samizdatové tradici existovalo hned několik ilegálních on-line knihoven i s vědeckou literaturou (např. Lib.ru). Postupně se objevovaly i verze s anglickými texty, ale Sci-Hub je všechny svým významem daleko předčil.
Prakticky funguje server tak, že software nejprve zkontroluje, zda už práce není dostupná (jako první kontroluje databázi LibGen). Pokud ne, přistupuje přímo na stránky jejího vydavatele, a k přihlášení přitom používá údaje, které mu - podle Sci-Hubu - poskytli dobrovolníci, kteří mají oficiální přístup. Podle jiných server využíval i hesla získaná ilegálně, například phishingem, což Elbajkanová nikdy nepopřela, prý jen nikdy nic takového nedělala sama. Ať je to jakkoliv, článků v databázi přibývá podle toho, jak je uživatelé vyhledávají. A ti vyhledávají velmi pilně.
Databáze se postupně rozrostla na miliony, pak na desítky milionů prací - podle výsledků nedávné analýzy jich na serveru můžete najít 62 milionů (viz tento článek na serveru PeerJ). Spíše než absolutní čísla je zajímavé, jak ohromný podíl dostupné vědecké literatury to představuje: na Sci-Hubu podle autorů analýzy najdete zhruba 85 procent všech článků, které najdete v placených vědeckých časopisech. A v případě největšího vydavatele vědeckých článků, společnosti Elsevier, je tento podíl dokonce 97 procent. Platí přitom jenom ten, kdo chce server podpořit. Ale Sci-Hub tuto možnost nenabízí příliš agresivně a v podstatě s ní neobtěžuje.
Rozsudek je málo
Je asi jasné, proč vydavatelé Sci-Hub vnímají jako výraznou hrozbu. I pro ně je samozřejmě těžké odhadovat, o jak velkou část příjmů je mohl připravit, ale když společnost Elsevier Sci-Hub v USA zažalovala, soud jí přiznal odškodnění v celkové výši výši 15 milionů dolarů. Rozsudek o odškodném padl letos v červnu, ale zatím neměl vůbec žádný efekt - a nejspíše ani mít nebude. Sci-Hub, který je snad fyzicky v Petrohradu, leží mimo jurisdikci amerických úřadů a ani Elbajkanová nemá v USA žádný majetek. Rozsudek tedy nepostihl zatím nijak ani ji, ani provoz její databáze. A bez opravdu úzké spolupráce s ruskými úřady (tedy pokud je Sci-Hub opravdu v Rusku) se to ani nezmění.
I proto, že Sci-Hub není jen „levnější“ než běžné způsoby získávání vědeckých prací, ale v mnoha ohledech také prostě pohodlnější. V roce 2016 vyšel v časopise Science článek Johna Bohannona, který od Sci-Hubu získal přístup k anonymizovaným datům uživatelů. A podle nich práce ze Sci-Hubu stahuje prakticky celý svět (statistická data jsou dostupná on-line). Ano, největší počet přístupů byl sice z ekonomicky slabších zemích, jako je například Indie, ale přístupy z Evropy či z USA rozhodně nebyly výjimečné.
Není divu. Sci-Hub je něco jako AppleStore pro vědecké práce (navíc s tou výhodou, že vše je zdarma). Na jednom místě máte shromážděné práce od všech vydavatelských domů za celá desetiletí, vyhledávání je rychlé a nikdy nemusíte zadávat žádná uživatelská jména a hesla. Výsledek je tu téměř na jedno kliknutí. To je podstatně pohodlnější než běžný systém, kdy musíte mít pro různé vydavatele (a případně i jednotlivé časopisy) různé účty. Navíc často vázané na počítač v síti dané univerzity, či ústavu, protože předplatné zajišťuje daná instituce. Když dostanete o víkendu nebo večer doma nápad, nebo si chcete něco ověřit, máte smůlu. Nebo můžete na Sci-Hub.
Zakladatelka serveru Sci-Hu, Alexandra Elbajkanová. na konferenci na Harvardově univerzitě v roce 2010
Rozhodně nechceme zpochybňovat závažnost morálních a právních otázek spojených s otázkou publikace vědeckých výsledků. Není pochyb o tom, že správně prováděný proces (tedy včetně pečlivého oponentního řízení a například také zajištění dostupnosti článku i roky či desetiletí po jeho vydání) nepochybně něco stojí. A také je nezpochybnitelné, že ceny za přístup třeba k odborným časopisům a článkům (30 dolarů za kus) jsou pro řadu výzkumníků reálnou překážkou v práci.
Ale za pozornost stojí i ten jednoduchý fakt, že řečeno z čistě obchodního hlediska Sci-Hub nyní „konkurenci“ válcuje jak cenou, tak uživatelskou přívětivostí. Spíše než příměr k AppleStoru by se hodil příměr k Napsteru, tedy dnes už možná trochu pozapomenuté službě na sdílení hudby, která zásadním způsobem přispěla k naprosté přeměně hudebního průmyslu. Protože proč bych si měl chodit někam kupovat CD, když si doma můžu stáhnout, co chci?
Možná, že odborná literatura je příliš specifický obor, a nakladatelé se dokážou změnám ubránit lépe než hudební vydavatelé. Koneckonců mají na své straně i racionální argumenty a není pravda, že jen „vybírají výpalné“ (jak napsala americkému soudu Elbajkanová). Nepochybně se také dá najít lepší, míněno zákonnější způsob, jak rozšířit přístup k vědecké literatuře. Třeba doplněk do prohlížeče a za ním stojící software Unapywall, který za vás prohledá web ve snaze najít zdarma a legálně dostupnou verzi nějakého konkrétního článku (nejčastěji jde o kopii, kterou sami autoři nahrají na web právě proto, aby byla dostupnější - samozřejmě ne všechny časopisy to vidí rády).
Ale fenomenální úspěch Sci-Hubu jen znovu (podobně jako rozmach „open access“ časopisů) ukazuje, že zavedený systém se nejspíše nevyhne ještě dalším zásadním změnám.
