Génius i průměrný člověk mají stejně velký mozek a přibližně stejný počet nervových buněk, neuronů. Rozdílný je pouze způsob, jak jejich mozky fungují. Zatímco těm několika geniálním jedincům mozkové buňky slouží jaksi z vlastní vůle, my ostatní musíme často pracně hledat, čím bychom je probudili z letargie.
Možná si ještě vzpomínáte, jak jste se horečně připravovali na důležitou zkoušku. Zřejmě jste jako první podpůrný prostředek zkusili čaj, potom kávu či energetický nápoj, někteří třeba cigaretu, případně nějaký silnější doping ve formě tabletek.
Učení vyžaduje přestávkyVýzkum amerických vědců, možná paradoxně, potvrdil letitou poučku, kterou tak rádi opakují učitelé: neučte se jenom před zkoušením, ale průběžně. Velký objem informací nelze zhltnout v jednom hlavním jídle, musí se rozdělit na menší porce, potom si s ním hlava poradí lépe. Mýtus o tom, že člověk nemá vstávat od učení nebo od tvořivé práce, dříve než všechno dokončí, aby si "nepřetrhl myšlenku", patří skutečně jenom do oblasti mýtů. Právě naopak, když dodržujete pravidelné nebo aspoň nepravidelné přestávky vyplněné krátkou procházkou nebo nenáročnou fyzickou aktivitou typu mytí nádobí, případně dáte řeč s kolegou o tom, jak včera hrál váš oblíbený sportovní tým, uděláte pro svůj mozek mnohem víc, než si myslíte. Nikoliv náhodou mnozí slavní vědci přicházeli na své klíčové myšlenky v době, kdy měl jejich mozek volno. Typický je třeba příklad amerického fyzika maďarského původu Lea Szilárda. Princip řetězové reakce, který posléze přinesl jak atomovou bombu, tak jadernou energetiku, ho nenapadl při práci v laboratoři, ale po cestě do práce, když čekal na jedné londýnské křižovatce, než naskočí zelená. |
Ale ani s chemickou pomocí jste nakonec nezískali hřejivý pocit, že hlava udrží vše, co se do ní snažíte napumpovat. Spíš to fungovalo přesně naopak: s přibývajícími šálky kávy se kdesi v nekonečných spojích mezi vašimi neurony začaly informace ztrácet.
Mozek v tunelu
Co se vlastně při učení v mozku děje? Jak a proč si pamatujeme nové informace, nebo spíš proč se jich náš mozek tak snadno a rád zbavuje? To jsou otázky, které zajímají nejen studenty, ale také psychology nebo neurology.
Existují tisíce vědeckých studií, které se zabývají učením, pamětí a mapováním funkcí těch částí mozku, které jsou při osvojování nových informací aktivní.
Vědce z Massachusettského technického institutu (MIT) v americké Cambridgi napadlo, že by to mohli zkusit jinak. Dokonce tak, jak to před nimi nezkusil ještě nikdo.
"Až dosud se nikdo nezabýval přípravnou fází," vysvětlil vedoucí týmu John Gabrieli. "Nás zajímalo, co se děje v našem mozku, než se začneme učit."
Vědci našli dvacet dobrovolníků, kteří byli ochotni lehnout si do tunelu v přístroji a nechat si snímat mozek funkční magnetickou rezonancí, která umožňuje sledovat jeho aktivitu v různých částech.
V tomto nepohodlném zařízení jim vědci postupně ukázali 250 obrázků a požádali je, aby si je zapamatovali. Po dvou hodinách jim ukázali obrázky znovu. Mezi původní zamíchali 250 nových. Dobrovolníci měli označit ty, které už viděli.
Ticho před bouřkou
Experiment měl nečekaný průběh. Ukázalo se, že ještě předtím, než si dobrovolníci obrázek zapamatovali, jedna důležitá část jejich mozku si dala takříkajíc pohov. Byla to právě ta oblast, která se celkově podílí na učení velmi aktivně.
Nazývá se parahipokampální formace a její hlavní součástí je útvar zvaný hipokampus. Má tvar dvou písmen C zaklesnutých do sebe a podobá se mořskému koníkovi. Tato zajímavá anatomická struktura umožňuje uložit informace z paměti do dalších částí mozku.
Jak se nahlíží do hlavyZobrazování magnetickou rezonancí se používá od osmdesátých let 20. století k tomu, aby vědci a lékaři mohli zvenčí nahlédnout dovnitř těla. Pacient se položí do tunelu ve vyšetřovacím přístroji a vystaví se magnetickému poli. Při tom se jádra atomů vodíku ve vodě, která tvoří dvě třetiny hmotnosti těla, srovnají do určitého pořádku. Pak přístroj vyšle krátký pulz rádiových vln. Ten vodíkovým jádrům dodá energii a změní jejich uspořádání. Poté se jádra vracejí do původní formace a při tom vysílají energii rádiovými vlnami, které přístroj změří. Pozná, jak je voda rozmístěna, a zobrazí podle toho tvary struktur uvnitř těla. Z této metody se vyvinulo takzvané zobrazování funkční magnetickou rezonancí, jež využili i vědci v popsaném případě. Tato metoda umožňuje sledovat krevní barvivo hemoglobin, které má v magnetickém poli jiné chování, když nese kyslík, a jiné, když už jej odevzdalo tkáním. Díky tomu se pozná, kde sev mozku v daný okamžik kyslík spotřebovává, tedy která část mozku zrovna pracuje. Výuku by mohl řídit počítačový program, který učení zastaví nebo nastartuje podle stavu nervových buněk v hipokampu. |
"Nižší aktivita této oblasti signalizuje, že ,paluba je vyčištěná‘, tedy že mozek je připraven na nové stimuly. Teprve ty spustí další reakci," vysvětlil Gabrieli pro časopis New Scientist.
Vypadá to, že v hlavě nastává zvláštní moment soustředění před akcí, něco jako ticho před bouřkou. Mozek v těchto chvílích sice nedělá prakticky nic, ale to nicnedělání je velmi důležité.
Když vědci ukázali dobrovolníkům obrázky při snížené aktivitě parahipokampální formace, v průměru to zlepšilo výkon jejich paměti o třicet procent. Jejich mozek byl tedy mnohem lépe připraven na přísun nových informací.
Tím se vlastně vysvětluje, proč nedokážeme dostat do mozku najednou velkou porci něčeho nového. V určitém momentě tam už "není místo", protože hipokampu chybí přípravné stadium. Nepomohou žádné stimuly, pouze odpočinek, změna činnosti nebo jednoduše úplné vypnutí, klid. Měl by trvat tak dlouho, dokud se parahipokampální oblast nevzpamatuje z přepracování.
Učení s pomocí programu
Mnohdy nedokážeme sami odhadnout, jak na tom náš mozek je a zda už se připravil na přijetí nových informací. Proto američtí vědci přišli s nápadem, že výuku by mohl řídit počítačový program: když dostane signál, že mozek není v dobré kondici, učení zastaví. Znovu ho nastartuje v momentě, kdy neurony v hipokampu přestanou vykazovat aktivitu. To bude signál, že učení může pokračovat.
Samozřejmě, asi těžko si můžeme dát do obýváku skener, ve kterém budeme ležet tak dlouho, než nám dá povel k učení. O to se musí postarat jiné zařízení, které umožní mnohem jednodušší komunikaci mezi naším mozkem a počítačem. Vědci tedy například zkoušejí využít několik lehkých a přenosných elektrod. Jestliže lze taková zařízení používat třeba při počítačových hrách, možná se časem podaří přizpůsobit je i tak, aby se mozek lépe učil.
Kromě této perspektivy je tu i další, jednodušší možnost: pokud nejsme zrovna géniové, měli bychom častěji myslet na omezení, která náš mozek má, a když se učíme, počítat s nimi. Neboli, není rozumné chtít se naučit obsáhlou látku na poslední chvíli a najednou. A taky nezapomínejme dělat mezi učením přestávky.
Odpočinek je důležitý, ale nesmí být moc dlouhýMozek se sice nemá přetěžovat, ale neměl by ani dostávat dovolenou příliš dlouhou. To, co si snažíte zapamatovat, ale co jste si ještě neosvojili, zejména pokud jde o složitý problém, můžete uložit k ledu pouze na krátkou dobu. Je důležité, aby v mozku zůstal zapojený "signál neklidu", který neukončený proces sleduje a zabývá se jím bez vašeho vědomí. Psychologové doporučují využívat efektu neukončené činnosti při velkých objemech nových informací tak, aby přibližně pětina z celkového "balíku" zůstala na následující den ráno. Avšak pozor: vracet se k nedokončené úloze za jeden až dva týdny je riskantní. Mozek může fázi neklidu ukončit a tím zrušit celou úlohu. Potom budete muset začínat znovu od začátku. Množství času, které uplyne, než mozek vypustí a zapomene rozpracované nové informace, je individuální. Pohybuje se od několika hodin k několika dnům. Důležité zejména je, nakolik se úloha liší od jiných činností, které vykonáváte. Pokud se odlišuje jen velmi málo, zapomínání bude mnohem rychlejší. Možná vůbec nejlepším způsobem, jak si zapamatovat novou informaci, je někomu o ní říci, případně vysvětlit, co znamená. Řeč musí obsahovat vaši interpretaci v takové formě, aby ji ten druhý pochopil. Nezapomeňte, že pokud něco vysvětlujete někomu druhému, vysvětlujete to současně také sobě. Řeč je aktivní, čtení pasivní, možná proto při něm tak rádi ležíme. Mluvení aktivuje různé oblasti mozku a zapojuje různé důležité paměťové mechanismy. Pokud tedy právě nemáte nikoho po ruce, přípustná a užitečná je také samomluva nebo čtení nahlas. |
