V nejbližších týdnech bude Evropská komise rozhodovat o úplném zákazu výroby a prodeje výrobků obsahujících tzv. perfluorovaný surfaktant PFOA. Tato zdraví škodlivá chemická sloučenina byla díky svým unikátním vlastnostem až donedávna běžně používaná při výrobě mnoha výrobků, včetně outdoorového oblečení, impregnačních přípravků, nádobí a potravinových obalů. Chystané jednání Evropské komise souvisí s jedním z největších současných právních sporů o ochranu životního prostředí, který dosahuje rozměrů hollywoodského dramatu.
Co jsou vlastně perfluorované surfaktanty?Perfluorované surfaktanty jsou organické sloučeniny, vlastnostmi podobné saponátům, v jejichž uhlovodíkových řetězcích byly všechny atomy vodíku nahrazeny během výroby atomy fluoru. Tyto látky se v přírodě přirozeně nenachází. Jejich jediným výrobcem je člověk. Díky své struktuře, která se skládá z dlouhého hydrofobního (vodu odpuzujícího) fluorovaného řetězce a hydrofilního (vodu přitahujícího) konce, jsou tyto sloučeniny schopny velmi účinně snižovat povrchové napětí vody. Díky snížení povrchového napětí pak na povrchy nepřilne voda, ale ani olej, nebo nečistoty. Oproti běžným uhlovodíkům jsou fluorované surfaktanty schopny kromě vody odpuzovat i nečistoty podobné tukům, z čehož vyplývá jejich uplatnění při výrobě odolných textilních tkanin, ochranných vosků, impregnačních přípravků, obalů na potraviny nebo dentálních nití. Jejich hlavní ekonomický význam však donedávna představovala především výroba fluorovaných polymerů (např. teflonu) pomocí takzvané emulzní polymerace. Díky velké pevnosti vazby fluor–uhlík jsou fluorované surfaktanty nehořlavé a mimořádně odolné vůči rozkladu, a to i za náročných chemických podmínek. Stejná vlastnost však na druhou stranu způsobuje, že se při neplánovaném úniku do přírody nedokážou samy rozkládat, a zatěžují tak naše životní prostředí dlouhé desítky let. U některých z nich, jako je například kyselina perfluorooktanová (PFOA), perflurooktan sulfonát (PFOS - což už je látka zákony v EU regulovaná) nebo perfluorononanová (PFNA), byly nedávno prokázány zdraví škodlivé účinky a schopnost hromadit se v živých organismech. Kvůli zákazu jejich používání se je proto výrobci v současné době pokouší nahradit fluorovanými sloučeninami s kratšími řetězci, které by se neměly v organismech hromadit. Proti tomuto kroku se však ohradilo více než 250 vědců prostřednictvím tzv. Madridského prohlášení, v němž vyjádřili obavy týkající se jejich přetrvávajícího vlivu na člověka i jeho životní prostředí.  Strukturní vzorec kyseliny perfluorooktanové (PFOA) |
Hlavním aktérem tohoto grandiózního sporu se stal americký farmář Wilbur Tennant z provinčního městečka Parkensburg v Západní Virginii. Výrobce chemikálií DuPont totiž zakoupil v osmdesátých letech minulého století v sousedství jeho farmy pozemek k uložení odpadu z místní továrny na výrobu fluorovaných uhlovodíků. Společnost DuPont sice tvrdila, že skládka je zavážena pouze netoxickými materiály, nebyla to však pravda. Voda v nedalekém potoce ztmavla, začala nepříjemně zapáchat a tvořila se na ní pěna. Skutečný dosah vážného problému si Tennant uvědomil až tehdy, kdy desítky jeho pozvolna chřadnoucích krav začaly hynout v bolestech kvůli selhání orgánů.
Jeho podezření padlo samozřejmě na majitele skládky. Při shánění důkazů však narazil na nečekaný problém. Jelikož patřila Západní Virginie k nejchudším státům USA, ovlivňoval chod celého města právě největší zaměstnavatel této oblasti – společnost DuPont. Místní veterináři, právníci, ani úřady proto nechtěli mít s Tennantovým případem nic společného a začali se farmáři podle jeho slov dokonce postupně vyhýbat.
Nakonec mu pomohli jeho přátelé. Po dlouhém přemýšlení si vzpomněli na schopného právníka z nedalekého Cincinnatti, Roberta Bilotta, který měl s legislativou týkající se ochrany životního prostředí bohaté zkušenosti. Paradoxně sice pracoval ve firmě specializované na práci pro velké korporátní klienty, kteří hledali pomoci při řešení potíží s regulací chemických látek, ale na Parkensburg měl vřelé vzpomínky: trávil v dětství prázdniny na nedaleké farmě u babičky.
Bilott se tak trochu k překvapení kolegů a firmy rozhodl případu ujmout. Domníval se, že by mělo jít o jednoduchý spor s velkou šancí na rychlou výhru a v létě 1999 proto podal proti firmě DuPont federální žalobu. Netušil však, jak hluboce se mýlí.
Specialisté se dlouho marně snažili najít chemickou příčinu úhynu dobytka v kontaminaci pastvin nějakou chemikálií z místní továrny. Teprve o rok později při procházení rozborů vody z potoka narazili na přítomnost chemické látky, označované v dokumentu jako PFOA. Bilott o ní údajně v té době slyšel úplně poprvé, ale pod zkratkou se skrývala kyselina perfluorooktanová, známá též podle počtu uhlíků v řetězci pod názvem C8. Byl to běžný produkt firmy DuPont, který se od roku 1951 používal na úpravu povrchů při výrobě mnoha set různých chemických produktů, včetně teflonu, textilií s membránou Gore-tex, dentálních nití nebo obalů na pizzu.
Právníkův tým zaujala zvláštní shoda okolností: významná chemická společnost 3M totiž v téže době stáhla po dohodě s úřady z trhu chemicky velmi podobný produkt, označovaný jako PFOS (perfluorooktansulfonát) kvůli jeho možným zdravotním rizikům. Robert Bilott s kolegy tušili, že by mezi oběma případy mohla být souvislost, ale prokázat se ji dlouho nedařilo. DuPont se dlouho úspěšně bránil. Když si žalující strana vyžádala z archivů společnosti DuPont všechny dostupné informace o PFOA, firma to odmítla. K vydání více než 110 000 důvěrných záznamů, které svědčily o desítky let trvajícím výzkumu společnosti, ji přiměl teprve soudní příkaz.
Bilott byl sice zaplaven materiálem, ale když se jím probral, výsledky předčily očekávání. Firma v Západní Virginii během půlstoletí trvajícího provozu vědomě vypouštěla do řeky Ohio tisíce tun odpadní PFOA. Látka se dostala i do speciálně zřízených trativodů, odkud mohla chemikálie volně prosakovat do podzemních vod sloužících jako zdroj pitné vody pro desetitisíce lidí z okolí.
Vítejte v Parkersburgu, Západní Virginie. „Buďme přátelé!“ Nápis na protizáplavové stěně vítá návštěvníky.
Byla to šokující nedbalost. DuPont látku PFOA začal kupovat od již zmíněné společnosti 3M, která spolu s materiálem dodala i manuál k zacházení s ním. Látka nebyla sice zprvu zařazená mezi nebezpečné, přesto manuál trval na její likvidaci spalováním či v provozech na likvidaci nebezpečného odpadu. Samotné interní směrnice DuPontu jasně uváděly, že látka nemá být vypouštěna do povrchových či podzemních vod. Praxe byla úplně jiná.
Z dalších získaných dokumentů vyplývá, že společnost mimo to na základě vlastních vědeckých studií již v 70. letech věděla, že PFOA způsobuje ve vyšších koncentracích u zvířat i u lidí zvětšení jater, které naznačuje jejich poškození. Firma také věděla, že PFOA je v přírodě prakticky neodbouratelná a že se hromadí v tkáních. Uvnitř živých organismů tak může tato látka dosahovat až řádově vyšších koncentrací než v okolním prostředí.
Archiv obsahoval také záznamy několika případů vážného poškození zdraví zaměstnanců, včetně vývojových poškození plodů u dvou těhotných žen, které s chemikálií přicházely ve výrobě do styku. Přestože si byla firma dobře vědoma potenciálního zdravotního rizika, veřejnost ani zodpovědné úřady o něm neinformovala. Na základě svých vlastních zjištění však pro svou vnitřní potřebu stanovila maximální bezpečnou koncentraci látky v pitné vodě na úrovni 1 ppb (jedna ku miliardě, což odpovídá přibližně jedné kapce sloučeniny v 250 chemických sudech vody). Pravidelně odebírané vzorky pitné vody z okolí nicméně paradoxně tuto hranici dlouhodobě několikanásobně překračovaly. V dotčeném potoce pak bylo její množství dokonce více než stonásobné.
Ani po deseti letech spory nekončí
Z relativně nezajímavého sporu o uhynulé stádo krav se rázem stala aféra celosvětového významu. Výsledky svého pátrání předal Robert Bilott prostřednictvím téměř tisícistránkového spisu několika vládním úřadům, včetně Agentury pro ochranu životního prostředí (EPA) a úřadu generálního prokurátora. Tento postup vyvolal ve vedení společnosti DuPont paniku, neboť mohl v budoucnosti ohrozit nejen celý chemický průmysl, ale i systém, jakým se v USA posuzuje bezpečnost několika desítek tisíc vyráběných chemikálií. Na rozdíl od Evropy jsou zde totiž stále ještě chemikálie uváděné na trh považovány za bezpečné do té doby, dokud není prokázán opak.
Prvním praktickým důsledkem jeho dopisu byla pokuta ve výši 16,5 milionu dolarů, kterou EPA udělila DuPontu za zatajování informací o toxicitě a jejím vlivu na životní prostředí. Následovalo vyrovnání ve výši 343 milionů dolarů, zahrnující kompenzaci pro zasažené obyvatele a náklady na výstavbu několika čističek vody v dané oblasti. Část peněz byla také použita k financování několika rozsáhlých epidemiologických studií, během kterých si téměř 70 tisíc okolních obyvatel nechalo odebrat krev výměnou za 400dolarový šek.
Na základě získaných dat byly v roce 2012 zveřejněny analýzy uvádějící do souvislosti vysoké koncentrace PFOA v těle se zvýšeným výskytem chorob, jako je vysoký cholesterol, rakovina ledvin a varlat, nemoci štítné žlázy nebo nemoc zažívacího traktu, označovaná jako ulcerózní kolitida. Výzkumy otevřely obyvatelům postiženého regionu cestu k dalším individuálním žalobám za způsobenou újmu na zdraví. K žalobě se přidalo 3 500 lidí, kteří se letos v únoru s DuPontem dohodli na odškodnění ve výši 670 milionů dolarů.
Chemická továrna na fluorované polymery v Západní Virgnii firmy DuPont (dnes tedy její dceřiné společnosti Chemours), ve které docházelo ke kontaminaci životního prostředí perfluorovanými surfaktanty.
Díky provedeným studiím se také povedlo výrazně zpřesnit představu o šíření těchto látek v životním prostředí a přimět firmu DuPont společně s dalšími osmi společnostmi k dobrovolnému ukončení výroby a prodeje PFOA do konce roku 2015.
Případné globální riziko
Zatímco akutní rizika vyplývající z kontaktu s vysokými koncentracemi perfluorovaných surfaktantů se již podařilo poměrně dobře zmapovat, velkou neznámou představuje další osud těchto látek setrvávajících v našem životním prostředí. Nepříznivá kombinace jejich mimořádné chemické odolnosti, snadného transportu prostřednictvím vody i vzduchu a schopnosti hromadit se v živých organismech způsobuje, že v současné době je možné najít stopová množství těchto sloučenin v tělech organismů prakticky po celé planetě, včetně polárních oblastí a oceánů.
Přestože by podle současných poznatků neměly představovat takto nízké koncentrace těchto sloučenin zdravotní riziko, podrobnější studie posuzující dlouhodobý vliv těchto látek a hlavních cest jejich šíření doposud chybí. Pokud by se tak například potvrdilo podezření, podle kterého by PFOA mohla účinkovat jako endokrinní disruptor (tj. látka s hormonálním účinkem), mohly by i velmi nízké koncentrace ovlivňovat hormonální rovnováhu v lidském těle. Což může mít velmi různorodé zdravotní následky, od zcela banálních po vážné.
Hrozba zdravotních rizik a tlak nevládních organizací přiměly v uplynulých letech státní instituce k přijetí řady ochranných opatření. Na základě návrhu Německa a Norska byla PFOA se svými deriváty v průběhu roku 2013 zařazena na seznam látek vzbuzujících mimořádné obavy (SVHC). Seznam zahrnuje látky rakovinotvorné, mutagenní, toxické pro reprodukci a látky se sklonem přetrvávat v životním prostředí nebo se bioakumulovat (tj. hromadit v živých organismech). Zařazení na seznam umožňuje podrobné sledování jejich dovozu, výroby a použití v EU a zároveň je považováno za první krok k budoucímu úplnému zákazu.
Zákaz PFOA byl již odsouhlasen většinou států EU a momentálně prochází schvalovacím procesem Evropské rady a Evropského parlamentu. Po formálním potvrzení Evropskou komisí očekávaném v nejbližších dnech započne několikaletá lhůta, během které musí producenti ze svých výrobků PFOA zcela odstranit (snížit její koncentraci pod 25 ppb). Toto omezení se citelně dotkne především výrobců z oblastí polovodičů, lékařského vybavení, včetně implantátů a voděodolného textilu, kteří se v současné době nejsou schopni použití těchto chemikálií zcela ubránit. Někteří z nich si proto během schvalování vymohli prodloužení lhůty o několik let.
Případná snaha dále omezovat fluorované surfaktanty na celosvětové úrovni však zřejmě bude nadále narážet na skutečnost, že většina zboží, které je obsahuje, se v současné době vyrábí v zemích, kde jsou předpisy jiné. Patří k nim například Čína, Indie a Rusko. Běžnému uživateli tedy nezbude než se spolehnout na kompetenci kontrolních úřadů, které by měly nezávadnost zboží z těchto zemí prověřovat. A je otázkou, zda něco takového je skutečně možné.
