Letecké únosy nebyly v komunistickém Československu ničím výjimečným. Terčem únosců bývaly obvykle lety, které směřovaly do měst blízko hranic se západním Německem, tedy Karlovy Vary nebo Mariánské Lázně - únosci spoléhali na to, že během chvilkového přeletu přes hranice proti letadlům nestihne zasáhnout armáda. Výjimkou nebyl ani let OI-438, který 18. dubna 1972 unesla dvojice únosců do Norimberka. Šlo o jeden z nejdramatičtějších únosů v historii československého letectví – pachatelé postřelili druhého pilota.
18. 4. 1972, Praha
Turbolet L-410 s registrací OK-ADP, "oběť" únosu z 18. 4. 1972
Kritický let zajišťovala společnost Slov-Air. Byla to menší letecká společnost, založená roku 1969, která měla na starosti převážně letecké služby nebo krátké vnitrostátní lety. Na vnitrostátních letech byly od roku 1970 nasazovány nové stroje československé výroby – turbolety L-410.
Letoun s registrací OK-ADP přiletěl do Prahy 18. dubna ráno z Kunovic. Let OI-438 měl směřovat z Prahy do Mariánských Lázní, jenže piloti při předletové přípravě v Praze zjistili, že na cílovém letišti je nepříznivé počasí. Rozhodli se tedy let odklonit do Karlových Varů.
Zatímco kapitán Kárník a druhý pilot Pfleger upravovali letový plán, autobus k letadlu přivezl cestující. Letadlo bylo zaplněné asi z poloviny, na palubě bylo devět pasažérů. Byli mezi nimi i únosci Karel Doležal a Antonín Lerch, ti podle dobového tisku k letadlu dorazili na poslední chvíli. "Udýchaní, neupravení, jednomu vlají dlouhé, neupravené a ne právě čisté vlasy, druhý si nese kartón budvaru," líčilo únosce barvitě Rudé právo.
Dvě rány a výkřik. Nervózní únosci zazmatkovali
Piloti letu OI-438: vlevo kapitán Kárník, vpravo zraněný druhý pilot Pfleger na letišti v Norimberku
Turbolet odstartoval po osmé hodině ráno a cesta do Karlových Varů mu měla trvat asi půl hodiny. Zpočátku let probíhal normálně. Letadlo se přibližovalo k cílovému letišti, navázalo spojení s karlovarskou věží a dostalo instrukce pro přiblížení. Kapitán Kárník zahájil sestup, jenže v tu chvíli se Doležal s Lerchem odhodlali k činu. "Po sestoupení do mraků jsem náhle uslyšel ránu, kterou blíže nedovedu specifikovat, avšak ucítil jsem spálený střelný prach," vypověděl při vyšetřování Kárník.
Dvojice únosců, ozbrojená třemi pistolemi, vnikla do prostoru pilotní kabiny. Neměli s tím nejmenší potíže – pilotní kabina totiž nebyla nijak oddělena od prostoru cestujících.
Výpověď kapitána"Viděl jsem, že se druhý pilot drží za pravá rameno. Ještě na mne křikl, že chtějí letět do Stuttgartu. Současně jsem uviděl, že na mě míří pistole." |
Vyšetřovací materiály nevysvětlují, co přesně se během prvních chvil v kokpitu stalo. Je však pravděpodobné, že se druhý pilot Pfleger, když uviděl nebo ucítil pistoli, podvědomě pokusil bránit. Nervózní únosce stiskl spoušť a pilota postřelil. Kulka prošla pravým ramenem a uvázla v blízkosti pravé plíce. Kromě této rány vypálil únosce ještě jednou; druhá střela prorazila plášť letadla a vyšla ven.
"Viděl jsem, že se druhý pilot drží za pravé rameno. Ještě na mne křikl, že chtějí letět do Stuttgartu. Současně jsem asi 50 cm z boku uviděl, že na mě míří pistole," popisoval dramatické chvíle kapitán Kárník.
Na Norimberk s pistolí v zádech
Posádky byly instruovány, aby v případě únosu nikterak nekladly odpor a neriskovaly tak životy své ani cestujících. Kapitán tedy pouze oznámil řízení letového provozu, co se děje.
"Jsme přepadeni a střílí se na palubě," oznámil kapitán karlovarské věži.
"Opakujte, opakujte," ujišťoval se řídící.
Kárník nepříznivou informaci potvrdil. "Žádáme na Stuttgart, máme pistoli v zádech. Žádám povolení a instrukce na Stuttgart, stoupáme zatím do bezpečné výšky."
"438, rozumím. Je povoleno na Cheb, stoupat do hladiny 60."
Mapka letu OI-438. Letadlo odstartovalo z Prahy - modrá šipka. Původně mířilo do Mariánských Lázní - zelená. Kvůli nepřízni počasí letělo do Karlových Varů - světlemodrá. Únosci požadovali letět do Stuttgartu - žlutá. Nakonec letadlo přistálo v Norimberku - červená.
V té chvíli se letadlo přestalo hlásit a způsobilo tak dispečerům nepříjemné okamžiky. Nervózní únosci totiž oběma pilotům sebrali sluchátka; po chvíli dohadování se však nechali přesvědčit, že bez komunikace s řízením letového provozu letadlo řídit nelze.
Původním požadavkem byl Stuttgart, kapitán však únosce přesvědčil, že bude lepší letět do Norimberka, který byl v půli cesty mezi československou hranicí a Stuttgartem. Na delší let do Stuttgartu by turboletu nemuselo vyjít palivo. Především ale kapitán chtěl s letadlem se zraněným kolegou co nejdříve přistát – a zbavit se pachatelů, ze kterých měl pochopitelné obavy.
Rekonstrukce událostí
Únosci totiž byli stále nervóznější. Protestovali i proti mírným změnám kurzu, požadovali let pod mraky, což by však bylo příliš riskantní, a neustále vyhrožovali, že pokud letadlo nepřistane v NSR, vyhodí je do vzduchu přinesenou výbušninou. Měli hrůzu z toho, že by mohli skončit v Československu a být souzeni zdejšími soudy - obávali se až trestu smrti.
"Z výrazu tváře pachatele jsem poznal, že je skutečně odhodlán ke všemu. Druhý pilot cítil v té době značné bolesti, sténal a neustále mě prosil, abych co nejrychleji přistál, neboť se mu bolesti stupňují," popisoval vypjatou situaci na palubě později kapitán Kárník.
Zraněný Pfleger silně krvácel a slábl mu puls. Únosci sice dovolili jedné z cestujících, zdravotní sestře, aby jej provizorně ošetřila; pilot však musel zůstat na svém místě.
Letadlo i cestující se ještě téhož dne vrátili do Československa
Unesené letadlo na letišti v Norimberku
O několik minut později letadlo přistálo na norimberském letišti. Okamžitě k němu vyrazili policisté. Pachatelé se ujistili, že jsou skutečně v západním Německu, a pak se policistům vzdali a nechali se odzbrojit. Při následné prohlídce u nich byla skutečně nalezena výbušnina.
Zraněný druhý pilot byl okamžitě odvezen do nemocnice k ošetření. Otřesený kapitán Kárník byl ještě požádán, aby letadlo přeparkoval; pak jej policie odvezla do města a vyslechla. K výslechu byli odvezeni i cestující. Němci jim nabídli možnost zůstat v exilu, nicméně všichni cestující tuto možnost odmítli.
Během dne se do Norimberka vypravilo letadlo z Kunovic, na jehož palubě byl další pilot. Odpoledne se na letiště vrátil i kapitán uneseného letu. Po policejní rekonstrukci událostí na palubě mohl letadlo prohlédnout a připravit k odletu.
"Zjišťoval jsem, kde je vstřel projektilu do podlahy a podle toho jsem zjišťoval, zda je či není poškozený některý z důležitých systémů letadla. Zjistil jsem, že k poškození nedošlo a letadlo je provozuschopné a schopné návratu do ČSSR," konstatoval kapitán Kárník.
Letadlo odstartovalo z Norimberka kolem páté hodiny odpoledne a asi o hodinu později přistálo v Praze. Do Československa se vrátil i zraněný druhý pilot. Později se podrobil několika operacím.
Únosci dostali nejdříve sedm let, potom politický azyl
Únosci Antonín Lerch a Karel Doležal před německým soudem
Oba pachatelé, mladí muži ve věku 25 a 27 let, už v Německu zůstali. Německo je odmítlo vydat zpět do Československa, takže byli souzeni německými soudy i československými v nepřítomnosti. Únosci uvedli, že útěk plánovali delší dobu, podnikali "pozorovací" lety a sledovali bezpečnostní opatření na letištích a v letadlech. Zvažovali prý i jiné varianty, nakonec ale vyhodnotili únos letadla jako nejmenší riziko. Motivy byly zcela jasné – nesouhlas s politickou situací v Československu.
Lerch a Doležal měli už před únosem na kontě řadu drobnějších trestných činů jako krádeže, neplacení výživného nebo nedovolené ozbrojování. Podle dobového tisku se podíleli také na protirežimní činnosti. (Popis i činnost "protiokupačního klubu mládeže Mickey Mouse", který se měl zabývat například malováním protisovětských hesel, rozdáváním letáků, poškozováním sovětské vojenské techniky a odzbrojováním sovětských vojáků, však působí poněkud úsměvně.)
Pachatelé byli odsouzeni k sedm letům vězení. Koncem roku 1970 totiž většina evropských států přijala Haagskou úmluvu, která výrazně zpřísňovala tresty za letecké únosy. Po propuštění požádali Lerch i Doležal o politický azyl, který jim byl nakonec udělen.
|
Únos letu OI-438 poukázal na slabinu nových turboletů – pilotní kabina nebyla nijak oddělena od prostoru cestujících, což bylo vzhledem k okolnostem v Československu poněkud riskantní. "Pouhé" zranění jednoho z pilotů však k dostatečně rychlé změně nestačilo. Změna v podobě lamelových dveří přišla o pár měsíců později – poté, co byl v červnu 1972 při dalším únosu zastřelen kapitán letadla. Nijak se neřešila ani bezpečnostní opatření na letištích, která by mohla zabránit pronášení zbraní do letadel.
Letoun L-410 OK-ADP po opravě dál létal – po Slov-Airu jej získaly Československé aerolinie. Dnes je ozdobou leteckého muzea v Kunovicích.
