Analýza nemožného. Rodina přeletěla železnou oponu v balonu vlastní konstrukce

Stavba balonu

Jako stavební technik nenechával Róbert Hutyra nic náhodě. Bylo třeba dělat dvojité švy po vzoru džín a látka musela být pevná a nepropustná. Tedy nepromokavý šusťák, který Hutyra nejprve testoval v troubě, aby si ověřil jeho vlastnosti při teplotě okolo 100 °C. „Počítal jsem s tím, že oproti vnějšímu vzduchu bude v balonu o šedesát stupňů více. Když venkovní teplota dosáhne 25 °C, v balonu bude 85 °C. Manželé spočítali, že bude potřeba sehnat asi šestnáct set metrů čtverečních drahé šusťákoviny. Ideálně černou, která by na noční obloze příliš nezářila ve světle hořáku.

Aby sehnali potřebné množství, sjezdili manželé celou republiku a pod nejrůznějšími záminkami nakupovali zarážející metry látky. Jenou se vydávali za nadšené vyznavače šusťákových souprav pro celou rodinu, jindy za windsurfingový oddíl TJ Inter Bratislava, který potřebuje materiál na nové (černé) plachty. Běžná šusťákovina má gramáž zhruba 70 g/m². Při šestnácti stech metrech se tak dostáváme někam ke 112 kilogramům hmotnosti balonového obalu – plus lemovky a lana.

Róbert Hutyra byl československý reprezentant v cyklistice, pětinásobný mistr Slovenska a dvojnásobný mistr Československa, známý svým útěkem s celou svou rodinou za železnou oponu v horkovzdušném balonu.

Zatímco Jana Hutyrová šila potají balon v malém pokojíku (podle Róbertova trenéra Františka Jursy získala zručnost v šití v podniku Kras, kde byla zaměstnána a šila oděvy), schovaná i před vlastními dětmi, Róbert musel vyřešit otázku gondoly a hlavně hořáku. Po vzoru německých vzduchoplavců vycházel ze zásoby čtyř desetikilových plynových bomb na propan-butan. Jednu na start, dvě na let a jednu na přistání.

Otázka hořáku je i v dnešním světě baloningu velmi komplikovaná. Vyvinout dostatečně výkonný hořák, který by správně předehřál plyn a celkově vytvořil potřebný výkon pro rychlé ohřátí několik tisíc metrů krychlových vzduchu při rozumné spotřebě a hlučnosti, je opravdu výzva. Hutyra sám popisuje hořák, který (zřejmě po vzoru prvních prototypů z dílny Aleše Kubíčka a brněnského klubu Aviatik) měl spirálu, v níž se plyn předehřál, a šlehal prý až pětimetrové plameny.

Gondolu (či „koš“) tvořila konstrukce z vodovodních trubek a plošina metr na metr ze dřeva a lepenky, opatřená podlahou ze čtyřmilimetrového plechu, který měl chránit posádku před střelami pohraničníků. Ocelový plech tohoto rozměru váží zhruba třicet kilogramů. Gondolu připevnil závodník ke konstrukci pomocí cyklistických řemínků na klipsu.

Z dnešního pohledu je skoro nepředstavitelné, že se někdo bez potřebných znalostí či dokumentace pustí do podobného podniku. Hutyrovy výpočty můžeme dnes zkusit ověřit poměrně snadno, a to pomocí mobilní aplikace (například Flight Pack), která pomáhá pilotům balonů správně spočítat maximální přípustné zatížení balonu před startem s přihlédnutím ke konkrétním povětrnostním a letovým podmínkám. Samozřejmě je to výpočet jen orientační, protože nevíme, jak moc propouštěla použitá šusťákovina a švy při zahřátí, jaké přesné kubatury Hutyrův balon byl, v jaké výšce opravdu letěl apod.

Co zhruba víme:

• kubatura: při 1 600 m² látky šlo o balon o kubatuře asi 3 500 m³
• hmotnost obalu včetně lan a lemovek: asi 120 kg
• hmotnost koše: asi 40 kg
• hmotnost hořáku: asi 15 kg
• hmotnost paliva v lahvích: asi 4 × 15 = 60 kg
• hmotnost posádky a nákladu: asi 80 + 60 + 40 + 30 + 10 + 10 + 10 (muž, žena, dcera (14 let), syn (11 let), dvě tašky, závodní kolo) = 240 kg
• nadmořská výška na startu: 200 m n. m.
• maximální výška letu AMSL: 3 000 m n. m.
• teplota vzduchu na startu: 15 °C
• maximální teplota v obalu: 80 °C

Pomocí aplikace nám vychází, že při těchto vstupních parametrech by měl balon maximální nosnost 742 kg, přičemž vše uvedené by vážilo jen 475 kg. Ale jde jen o orientační výpočet bez přesných vstupních informací.