Hlavně bez krve, prosil císař. Jak „puchřelo“ mocnářství v roce 1918

aktualizováno 
Konec rakousko-uherské monarchie překvapil i samotné české spiklence. Ani císař nežádal o nic jiného, než aby nedošlo ke krveprolití. Přinášíme druhý díl seriálu popisujícího vznik republiky před v říjnu 1918.

Sejmutí rakouské orlice z jednoho z pražských domů (28. října 1918) | foto: Národní muzeum / Hradní fotoarchiv

Vzniku a uznání Československé republiky předcházely jak dlouhá diplomatická snaha Masaryka a dalších činitelů v emigraci, tak vojenské úspěchy našich legií v Rusku, o kterých jsme psali v prvním dílu. Díky tomu se postupně změnil přístup velkých států k otázce poválečného uspořádání. A v průběhu posledních dvou let války se také výrazně měnila nálada doma.

„Ať žije Wilson! Ať žije Masaryk!“ volali lidé na Václavském náměstí. Takovou protirakouskou demonstraci střed Prahy dosud nezažil. Vždyť ten čtvrtek 16. května 1918 bylo mocnářství ještě ve válečném stavu se Spojenými státy a Masaryk měl cejch velezrádce.

Fotogalerie

V Praze začínaly oslavy šedesáti let Národního divadla. Oslavoval celý národ. Přijely desetitisíce lidí z venkova, mnozí v národních krojích, i zástupce dalších slovanských národů.V pátek se v Obecním domě uskutečnila manifestace slovanských a románských národů Rakouska-Uherska. Její účastníci požadovali nezávislost. Pak se rozešli do ulic. Vlastenci se poznávali podle stužek v národních barvách i kokard západních zemí. Prahou procházely průvody, které zpívaly hymny států Dohody a revoluční písně. Ještě celou sobotu bylo město ve varu a nadšení.

V neděli zasáhla policie. Zakázala průvody a shromáždění, vyhostila Jihoslovany, zastavila Národní listy, pohrozila uzavřením Národního divadla. Ovšem nadšení lidí, že konec nenáviděné monarchie se blíží, utlumit nemohla. Slovenské účastníky pronásledovaly po návratu domů uherské úřady.

Zprávy o obrovském protirakouském vření v Praze prošly zahraničním tiskem a dohodovým vládám znovu připomněly „českou otázku“. Zato vídeňský provládní deník Neue Freie Presse psal nenávistně: „Divadelní komedie s Masarykem v pozadí.“

Zpráva o uznání Národní rady francouzskou vládou podnítila české politiky k nové aktivitě. Už od dubnové „národní přísahy“ debatovali o tom, že by měli obnovit činnost Národního výboru. Znovu ho ustavili v sobotu 13. července. Jako klíče k jeho složení použili výsledků parlamentních voleb z roku 1911. Členy obnoveného NV se stali maffiáni Karel Kramář, který byl zvolen předsedou, dále Alois Rašín, sociální demokraté Gustav Habrman a František Soukup. Funkce místopředsedů dostali agrárník Antonín Švehla a národní sociál Václav Klofáč. Toto předsednictvo fungovalo trvale, kdežto 38 členů výboru se scházelo jen k posuzování základních otázek.

I když měl tento výbor v názvu československý, nezasedal v něm jediný Slovák. Vyplývalo to ze situace – styky Prahy s Prešpurkem (dnes Bratislava) byly stále ojedinělé.

„Poslání Národního výboru československého je dáno příkazem této doby,“ psalo se v jeho provolání k národu. „...právo na sebeurčení v samostatném demokratickém státě československém s vlastní správou ve vlastním domě a pod vlastní svrchovaností.“

To je čecháčská drzost! Ten jejich Národní výbor jednoduše zakážeme! Tak začali uvažovat někteří vládní úředníci ve Vídni. Ale potom si uvědomili, že by tím vyvolali další neklid. Raději budeme dělat, jako by se nic nestalo.

Symbolický pohřeb Rakouska-Uherska v ulicích Pardubic (29. října 1918)

Symbolický pohřeb Rakousko-Uherska v ulicích Pardubic (29. října 1918)

Nicméně podle novináře Ferdinanda Peroutky bylo toho prohlášení „svědectvím úplné harmonie mezi politikou domácí a zahraniční“, které TGM a jeho spolupracovníci tolik potřebovali. Národní výbor v Praze byl první orgán toho druhu založený v rakousko-uherském mocnářství.

Na zasedání říšské rady ve Vídni v polovině července mluvili čeští poslanci, chráněni imunitou, ještě ostřeji. Zakladatel brněnských Lidových novin, třiašedesátiletý Adolf Stránský, Masarykův předválečný spolubojovník, dokonce navrhl podat na vládu premiéra Seidlera žalobu. Sněmovna obžalobu zamítla. Ale vláda nezískala hlasy pro státní rozpočet a padla. Novým ministerským předsedou se stal Max Hussarek, který pokračoval v dosavadním kurzu.

V létě začínala být kritická už i situace německých vojsk na západní frontě, jejich pokus o ofenzivu neuspěl a naopak se sama dostala pod tlak. Řada českých spiklenců byla ovšem stále skeptických a obávala se minimálně dalšího pokračování války: „Počítali jsme stále s tím, že nejen Německo, nýbrž německý národ se vzepře k poslednímu velikému odporu,“ obával se Rašín. „Samolibost Němců, vybičovaná vítězstvími, požene národ, aby se pokusil odvrátiti v poslední chvíli neštěstí.“

Když spiklenec sám vyšetřuje

Beneš mezitím vyjednával s britskou vládou o plné uznání České národní rady (ČNR). Londýnští diplomaté se obávali, že by museli stejným způsobem rovněž uznat zahraniční výbor Jihoslovanů. Nakonec přišel vlivný šéf zahraniční rubriky deníku Times Henry Wickham Steed na chytrou kompromisní formulaci: ČNR bude uznána nikoli jako vláda, nýbrž jako „trustee“, což je slovo o mnoha významech; snad bychom ho zde mohli přeložit jako „zplnomocněnec“ - v tomto případě míněno jako zplnomocněnec budoucí čs. vlády vykonávat nejvyšší autoritu nad (čs.) spojeneckou armádou. Současně uznala „tři československé armády za jednotnou armádu spojeneckou, stojící v pravidelné válce proti Rakousku-Uhersku a Německu“.

„Vyjádření opatrných Britů působilo v Rakousku jako bomba,“ napsal Klimek v brožuře Zrození státníka. „Mnozí v něm spatřovali ortel nad habsburským mocnářstvím. Sám Beneš vzkazoval do Prahy, že Balfour podepsal deklaraci s plným vědomím, že to znamená konec Rakouska-Uherska“ (situace se stala ještě jednoznačnější, když se v září 1918 uznaly ČNR i Spojené státy).

Pražští politici to tak viděli také. Vedení spolku Maffie, které se sešlo u poslance Švehly, souhlasí. Veškerému vyjednávání s Vídní je konec. A protože nikdo nevěděl, jak bude převzetí moci vypadat, začali se připravovat i na nejhorší variantu: vojenský převrat.

Kdo by ho mohl vést? Šéfredaktor Národních listů a generální tajemník mladočechů František Sís získal začátkem srpna tip na setníka Jaroslava Rošického. Čtyřiatřicetiletý Rošický je původem Polák, ale narodil se v Čechách a po zranění učí na kadetní škole v Praze. Jeho přítel setník Antonín Kramář tvrdí, že i tohoto kádrového důstojníka vývoj na frontách a v mocnářství změnil.

Po několika schůzkách Kramář souhlasil, že připraví plán případného převratu. Měl sedm bodů: Nejdříve je třeba najít v posádkových městech Českého království spolehlivé důstojníky, kteří by v příhodném okamžiku převzali moc. Rovněž bychom měli získat důstojníky, kteří jsou doma na dovolené z fronty – aby ovlivňovali mužstvo a popřípadě pomáhali při sabotážích. V Praze jako centru převratu musíme vybudovat kvalitní základnu. Dále je třeba podchytit zběhy, kteří se skrývají v lesích – „zelené kádry“. Pohraniční posádky se připraví na přerušení dopravy s Rakouskem a Německem, aby se zabránilo přesunům vojska, které by mělo převrat zadusit. Železnice musí předejít případnému posilování německých a maďarských oddílů v Praze. Na Šumavě bychom měli postavit tajnou vysílačku, obsluhovanou sokolstvem, která by zajišťovala styk se Spojenci. Sís návrh přehlédl a okamžitě schválil. 

Rošický postupně vyhledal několik spolehlivých důstojníků a pověřil je různými úkoly. Tato skupina se stále častěji scházela v kavárnách a bytech, někdy i v uniformách. Pánové si mysleli, že jako důstojníci hovořící německy jsou naprosto bezpeční.

Přesto se tyto schůzky staly tak nápadné, že na ně donašeči dvakrát upozornili pražskou policii. Naštěstí tato hlášení dostávali policejní důstojníci, kteří pracovali pro Maffii. Avšak jedno udání doputovalo až k posádkovému veliteli Eduardu Zanantonimu do Josefských kasáren na Josefském náměstí (dnes náměstí Republiky). Pravda, generál pověstem o „jakémsi důstojnickém spiknutí“ příliš nevěřil. Přesto je nechal vyšetřit. Pověřil tím setníka Jindřicha Kostrbu od vojenské policie, který však patřil do Rošického tajného štábu. Asi nikoho nepřekvapí, že Kostrba Zanantonimu ohlásil, že nic nezjistil.  

Na Staroměstském náměstí vznikl provizorní pomníček padlým československým...

Na Staroměstském náměstí vznikl provizorní pomníček padlým československým legionářům. (28. října 1918)

Pomalý ústup na východě, vítězství všude jinde

„Československé legie zničily na Sibiři bolševický odpor,“ oznamoval telegram konzula Caldwella z Vladivostoku. Na státním departmentu ho četli ve čtvrtek 5. září 1918. Avšak potom už přicházely zprávy chmurnější. Tříměsíční boje legionáře fyzicky a psychicky vyčerpaly, ostatně někteří z nich bojovali už od roku 1914, většina jeden až dva roky bez jakéhokoliv oddechu.

Kromě toho slibované posily nepřijížděly, ruští demokratičtí vůdcové byli neschopní, naopak bolševičtí agitátoři poukazovali na to, že se Čechoslováci stali obětí machinací Dohody. Legie musely vyklízet jedno město za druhým a ustupovat na východ. Větší vojenská intervence se stávala stále nepravděpodobnější; především USA pochybovaly, že by mohla být úspěšná. Na konci září 1918 Američané definitivně oznámili, že do Ruska vojáky nepošlou.

Jinak byla ovšem situace příznivá. V září Vídeň požádala bez vědomí Berlína o mír. Čeští politici v čele s Masarykem takovou nabídku odmítli: „Centrální mocnosti chtějí mít volnou ruku k jednání doma a v Rusku. To jim nesmíme dovolit!“, burcoval TGM před krajany v New Yorku.

Zbytek spojenců to viděl podobně. Rakouská nabídka byla nepřijatelná. Clemenceau jménem Francie odpověděl, že mezi právem a zločinem není vyjednávání možné. Američané ji odmítli během pouhých třiceti minut.

V té době už Spojenci vítězili na všech frontách – a pak v neděli 29. září kapitulovalo Bulharsko. „Německý a rakouský generální štáb tuhle třetí frontu podcenily,“ zdůrazňuje vojenský historik Antonín Klimek. „Neměly tam žádné své divize. Tím Bulhaři odkryli cestu do Uher a potom na Rakousko. Toho využil britský a francouzský expediční sbor. To byl zlom ve válce.“

Odpor centrálních mocností se hroutil a v tu chvíli se bohatě vyplatila snaha politiků v emigraci. Vítězové už jejich tezi o nutnosti vzniku samostatného státu přijali za svou. Prezident Wilson v té době prvnímu lordu britské admirality Eriku Geddesovi řekl: „Rozdělení Rakouska je nezbytné, protože to USA už slíbily jeho utlačovaným národům.“

Emigrace přesto neusnula na vavřínech. „Musíme vytvořit vládu a zahájit její činnost!“ rozhodl Masaryk na poradě se svými spolupracovníky na začátku října. Beneš napsal diplomatickou nótu pro dohodové velmoci s oznámením o vzniku „zatímní vlády československé“. Jejím předsedou a ministrem financí je Tomáš G. Masaryk, ministrem zahraničí a vnitra Edvard Beneš a ministrem války generál Milan R. Štefánik. Diplomatičtí zástupci v hodnosti chargé d’affaires jsou: v Londýně Štefan Osuský, v Paříži Lev Sychrava, v Římě Lev Borský, ve Washingtonu Karel Pergler a v Rusku Bohdan Pavlů.

Den po odeslání, v úterý 15. října, dostal Beneš od Pichona oficiální dopis: Francouzská vláda uznává zatímní vládu československou. Během několika dnů přišly telegramy s obdobnými zprávami z ostatních spojeneckých metropolí. O pár dnů později, 19. října, vyšla v amerických novinách Masarykova Deklarace nezávislosti českého a slovenského národa. „Krok se neminul úspěchem,“ pochvaloval si později Masaryk. „Úspěch byl velký nejen na veřejnosti a v tisku, ale i v kruzích vládních a zejména v Bílém domě. Prezident Wilson v listě mně poslaném praví, že jej Deklarace nezávislosti hluboce pohnula.“

„Boj o ideu československého státu byl dobojován,“ konstatoval Ferdinand Peroutka. „Zbývalo učinit ideu skutečností. Národ doma musil se teprve dostat na úroveň zahraniční revoluce, jež jej předběhla.“

Bude se střílet do demonstrantů?

Situace v Čechách se zostřovala. Šámal o tom informoval 10. října Beneše přes holandskou spojku: „Odpovídáme v dorozumění se všemi stranami, vyjímajíce klerikály: Nemějte obav, nepustíme se do žádného jednání s Rakouskem, pod žádnou podmínkou a v žádné formě. Ani klerikálové ne. Pasivní rezistence administrativy probíhá a současně provádíme a připravujeme vše k nastolení prozatímní vlády, která by dbala o zachování pořádku ve všech českých zemích do příchodu spojenců a do vašeho návratu. S revolucí počítat asi vůbec nelze, při panujícím hladu je obava, že by přešla na koleje bolševické. Obě cesty naše přes Holandsko a Švýcarsko fungují dobře. Lomoz.“ Podpis byl jako obvykle krycím jménem.

Maďarští vojáci během obléhání Prahy. Snímek ze 14. října 1918 zachycuje...

Maďarští vojáci během generální stávky 14. října 1918. Snímek zachycuje Čelakovského sady u Národního muzea.

Jinak řečeno, čeští politici tedy na podzim 1918 důsledně odmítali mluvit s Vídní a trvali na vytvoření vlastního státu. Za této situace večer 13. října u Rašínova bytu v Žitné ulici zazvonil neznámý muž: „Pane poslanče, omlouvám se, že vás ruším v neděli odpoledne, ale je to velmi naléhavé.“ A pokračoval překvapivou informací: „Jsem důstojník místního vojenského velitelství. Zítra mají být socialistické manifestace. Na rozkaz pana generála Zanantoniho budou na devětadvaceti místech v Praze rozestavěny strojní pušky. Zdejší rumunský pluk považují velitelé za nespolehlivý. Proto povolají německé vojáky – po pěti stech z Českých Budějovic a Lince, osm set z Chebu. Maďarský pluk už má pohotovost. Večer dojednají spolupráci s policií a četnictvem. Ulicemi mají procházet vojenské hlídky. Vojáci, kteří se těchto akcí neúčastní, nesmějí z kasáren. Důvod jistě znáte, pane doktore. Na demonstracích prý má být vyhlášena socialistická republika. Podařilo se zachytit nějaké letáky, ve kterých se to píše. Také jsem jeden četl, ale všechny si vzal generál Zanantoni s sebou domů.“

Maffie byla zaskočena, nakonec se podařilo jeden socialistický leták přivézt až z České Třebové. Prý je tam rozhazovali neznámí lidé mezi nádražním personálem. Socialistická rada, kterou před časem vytvořili sociální demokraté a národní sociálové, se rozhodla vyhlásit na pondělí celodenní generální stávku i kvůli vládnímu plánu na vývoz stovek tisíc tun obilí z Čech. Na demonstracích, jak uváděl „důvěrný oběžník číslo 2“, „jménem pracujícího socialistického lidu, jenž má v národě většinu, vyhlásí řečník státní naši nezávislost, a to přímo jakožto nezávislost samostatné české republiky“. Podepsán akční výbor Socialistické rady: R. Bechyně, E. Franke, J. Stivín, J. Stříbrný, B. Šmeral, L. Štychová.

Rašín a Šámal zavolali Františka Soukupa, rovněž člena Socialistické rady. Soukup se vrátil z venkova, a nebyl tedy předchozího dne na schůzi , kde byla stávka odsouhlasena. Rašín mu vysvětlil, že podle jeho názoru jednání Socialistické rady podkopává činnost Národního výboru, zítřejší demonstrace mohou vést ke zbytečnému krveprolití a k vyvolání nebezpečné situace.

Soukup to uznal. Zbytek Rady ne, alespoň ovšem ustoupil od vyhlašování republiky. V pondělí vyrukovalo do pražských ulic po zuby ozbrojené vojsko, zatímco po celých Čechách stávkovali dělníci. Většinou probíhaly také demonstrace, ale jen málokde vyhlásili řečníci socialistickou republiku. Jenom tam, kam zřejmě nedošly pokyny z Prahy, proklamovali republiku anebo jenom docela prostě samostatnost. Ovšem situace byla napjatá, policie také některé revolucionáře zatkla. Rakouské úřady i obyčejní čeští lidé si uvědomovali, že příští obdobné střetnutí skončí krvavě.

Podle novináře Ferdinanda Peroutky měl 14. říjen svůj význam – zesílil strach rakouské vlády z nástupu bolševismu, takže znejistěla a stala se povolnější. „Od chvíle, kdy poprvé si uvědomila skutečnost válečné porážky, obávala se ustavičně, aby z porážky nevyvinul se chaos, z něhož jako vítěz vyjde nakonec bolševismus.“

Ve středu 16. října vydal císař manifest o vytvoření spolku národních států, který Národní výbor odmítl. Netýkal se Uher, tedy Slovenska, a počítal se zřízením takzvaných Německých Čech, které se měly odpojit od vnitrozemí. Česká otázka se nemůže řešit „bez souhlasu a dorozumění i s onou mezinárodně uznanou částí národa, která se nachází mimo hranice země české,“ usnesl se NV jednomyslně v sobotu 19. října v Obecním domě. Tím poprvé veřejně uznal Československou národní radu v Paříži.

Přelomové osmičky

V pondělí 21. října otiskly rakouské noviny Wilsonovu odpověď na návrhy centrálních mocností. To signalizovalo konec Rakouska-Uherska. Ještě tentýž den se sešli poslanci za rakouské Němce, utvořili vlastní Národní shromáždění a vyhlásili utvoření státu rakousko-německého. V pátek oznámili poslanci italští, že se necítí občany monarchie. Češi nic takového dělat nemuseli – ti už proklamovali své rozhodnutí dříve.

Bez krveprolití, pánové

„Chtěl by s vámi mluvit pan generál, pane poslanče,“ oslovil velice uctivě a přitom netrpělivě jednoho z členů Národního výboru Václava Klofáče tajemník generála Ottokara von Pragenau, předsedy společného zásobovacího výboru mocnářství. Klofáč dorazil v úterý 22. října odpoledne vlakem do Vídně a u vagonu už na něj čekal tento vládní úředník. Pak následovaly dvě schůzky, o jejichž obsahu víme pouze z jeho svědectví.

„Prožíváme dějinné okamžiky,“ začal generál, jakmile k němu udivený Klofáč přišel. „A víte zřejmě stejně dobře jako já, že říše už nebude dlouho trvat. Jde nám o to, i císaři, aby rozchod a vaše osamostatnění proběhlo v klidu, bez krve a revoluce.“
„To je samozřejmě i naše přání,“ potvrdil český politik. „Chceme historické právo a spravedlnost, nechceme krveprolití.“

„O tom by s vámi chtělo mluvit právě Jeho Veličenstvo,“ řekl najednou generál. A pak zkoprnělému poslanci vysvětlil, že má přistoupit do císařského vlaku cestou z Badenu do Vídně.

Už se stmívalo, když císařský vlak zastavil na nádraží v Döblingu. Přepadlý a nemocně vypadající císař uvítal Klofáče lámanou češtinou. Vyslovil mu soustrast ke smrti jeho syna, který zahynul na italské frontě. Pak přešel do němčiny: „Krve vyteklo už dost. Je třeba, aby všechno, co se stane, proběhlo bez krveprolití.“

Klofáč o tomto setkání, či spíš soukromé schůzce, okamžitě informoval ostatní české poslance, kteří se sjížděli do vídeňského hotelu Continental, aby se dohodli na dalším postupu. Je jasné, že jakmile dojde k převratu, císař a vláda se budou snažit vyhnout jakémukoliv násilí a ustoupí. Tato vyhlídka vypadá povzbudivě.

Shromáždění obyvatel v horní části Václavského náměstí (28. října 1918)

Shromáždění obyvatel v horní části Václavského náměstí (28. října 1918)

I přes drobné zádrhele se situace vyvíjela i v dalších ohledech slibně. Když se poslanec Lev Winter vydal za velitelem pražské posádky generálem Zanantonim, aby si od něj vymohl de facto slib neutrality, tedy že nepošle vojáky do ulic, ten ho překvapil tím, že dal posádku k dispozici Národnímu výboru. Zřejmě si nepředstavoval, že by se monarchie zcela rozpadla, snad věřil ve federalizaci, v každém případě ztratil chuť ji bránit se zbraní ruce. A většina pražského velení se k němu přidala.

V Praze v té době stále ještě nevěděli o ustavení zahraniční československé vlády ze 17. října. Major Ivan Markovič, Benešův blízký spolupracovník, je poslal domů přes Švýcarsko. Ale tam vybrali špatnou spojku – ženu českého původu, která se jmenovala Škodná a žila v Basileji s rakouským Němcem Františkem Haneschkou. Paní Škodná byla rakouskou agentkou a 22. října předala všechny písemnosti vídeňské policii.

„Byl to náš první případ tohoto druhu,“ napsal Edvard Beneš v knize Světová válka a naše revoluce. „Ve Vídni byli však událostmi již tak rozrušeni, že se ministerstvo vnitra ani neodhodlalo k perzekuci. Místo perzekuce vydalo těm, jimž mé poselství bylo určeno, pasy na cestu do Ženevy, aby se sešli se zástupci zatímní vlády československé z Paříže.“

Konec 2. dílu.

Sérial se skládá ze čtyř částí:

1. díl - Trpělivá dřina a hozená svorka. Co předcházelo vzniku republiky
2. díl - Hlavně bez krve, prosil císař. Jak „puchřelo“ mocnářství v roce 1918
3. díl - Nejdřív obilí, pak razítka a bodáky. Jak probíhal převrat 28. října 1918
4. díl - Smrti na Sibiři, euforie v Čechách. Co se dělo po 28. říjnu 1918

Text je upraven z knihy Osudové okamžiky Československa (Praha, 2012).

Autor:

Kulometná salva zalila Kadaň krví. Masakr se odehrál před sto lety

Pohlednice s kresbou události ze 4. března 1919, kdy po střelbě do demonstrantů...

Před 100 lety zažilo město Kadaň jeden z nejčernějších dnů své historie. Spor o vlajku při velké...

Vznik republiky slavil Trutnov až v prosinci, německá většina stát odmítla

Symbolem monarchie byla v Trutnově socha Josefa II. Češi ji odstranili v roce...

VIDEO Pouze vyvěšením červenobílého praporu si Češi v tehdy německém Trutnově připomněli 28. října 1918...

Useknutí prstu i láska na lodi. Historici zmapovali příběhy předků z války

Julius Princ v první světové válce bojoval na italské frontě. V roce 1917 padl...

Není obvyklé, aby do historické výstavy vkládali autoři své osobní příběhy. Přesto letos udělali...

Řády Bílého lva dostali generálové a Švehla, Zeman ocenil vědce i umělce

Udílení státních vyznamenání ve Vladislavském sále Pražského hradu (28. října...

VIDEO Na Pražském hradě se předávala státní vyznamenání. Řády Bílého lva dostali prvorepublikoví...

Jedinečné gesto. Oslavy 100 let Československa zaujaly i za hranicemi

Oslavy vzniku Československa na Václavském náměstí (28. října 2018)

VIDEO Českých oslav stého výročí vzniku Československa si všimla také zahraniční média. Reuters označil...

Dolů s orlem! burácel dav obyvatel Českých Budějovic 28. října 1918

Poštovní úředník F. M. Čapek shazuje rakouského dvouhlavého orla z okna staré...

Před sto lety vyrazili Jihočeši do ulic a slavili vznik samostatného státu. Jak to vypadalo 28....

Miliony korun a 220 voltů do sítě. První republika vsadila na elektřinu

Strojovna pražské teplárny a elektrárny v Holešovicích (dnešní areál PRE) někdy...

Československý stát se do budování robustní elektrické soustavy pustil ještě předtím, než byly...

 

Nejčtenější

Soukromá kosmická loď pro lety s posádkou při zkoušce vybuchla

Elon Musk a vpravo záběr z jediného zatím dostupného neoficiálního videa, které...

Firma SpaceX během testů únikových raketových motorů přišla o jeden exemplář lodě Crew Dragon. Stroj, který za sebou...

„Převrat“ od Nikoly Tesly, který se v praxi nikdy neujal

Dobový snímek prototypu Teslovy turíbny s odhalenými disky rotoru.

Když se Nikoly Tesly na konci jeho života ptali, co považuje za svůj největší vynález, označil za něj údajně svou...

Většinu domácností čeká nový formát a možná i placení části pozemní TV

Nenechte se zaskočit přechodem na nové televizní pozemní vysílání.

Letos v listopadu se podle současných plánů odmlčí první televizní vysílače, které šíří pozemní televizní signál ve...

USA budují Vesmírné síly. Evropa ani Rusko nemají potřebné technologie

Nejsilnější raketou současnosti je Falcon Heavy od společností SpaceX. Motory...

K zahájení budování samostatných Vesmírných sil Spojených států zbývá už pouze jeden legislativní krůček. Základní...

Neuvěřitelné výmluvy. Vyzkoušejte si, co o vás prozradí vaše klávesnice

Prediktivní klávesnici se učí, kdo jste a co píšete

Klávesnici na mobilním telefonu používáme každý den. Většina z nich se postupně učí, aby mohly lépe předvídat, jaké...

Další z rubriky

Trpělivá dřina a hozená svorka. Co předcházelo vzniku republiky

Karel Kramář vychází ze Sněmovny po ustavující schůzi Národního shromáždění....

Vznik Československa před sto lety byl podmíněn jeho uznáním ze strany Spojenců. V tom hrála roli jak diplomacie, tak...

Hlavně bez krve, prosil císař. Jak „puchřelo“ mocnářství v roce 1918

Sejmutí rakouské orlice z jednoho z pražských domů (28. října 1918)

Konec rakousko-uherské monarchie překvapil i samotné české spiklence. Ani císař nežádal o nic jiného, než aby nedošlo...

Legendární bardotka. Lokomotiva s „vyvinutým poprsím“ slaví 50 let

Barbardotka je známá svým charakteristickým zvukem mohutného šestiválce bez...

Bardotka, legendární lokomotiva, která nese číslo 749.121-0, slaví v pondělí 17. prosince 2018 padesát let v pravidelné...

Najdete na iDNES.cz