Výměnné sítě představují, ať se nám to líbí nebo ne, významnou službu současného internetu. Jejich historie je takřka od samotného počátku spojena s něčím, co žádná jiná online služba nezná; totiž se snahami o jejich likvidaci.
Důvodem je, že podstatou těchto systémů je sdílení hlavně multimediálního obsahu, který je chráněn autorským právem, aniž by však někdo držitelům práv za distribuci platil. Sdílí se tedy "nelegálně".
To, co z předchozí věty musí znít jako definice zločinu má ve skutečnosti prozaickou náplň. Miliony uživatelů každodenně "stahují z internetu" hudbu, filmy a televizní seriály a současně je poskytují dalším uživatelům. Pro mnoho z nich je nepředstavitelné, že by nekonečný proud nejnovější muziky a videa zadarmo a dříve než v kině mohl skončit.
Přesto existují velmi mocné organizace, lobbyistické skupiny a zákonodárci, kteří nesní o ničem jiném. Přestože (jak uvidíme dále) tito lidé zaznamenávají dílčí úspěchy, distribuce multimediálního obsahu stále funguje. Není důvod se domnívat, že by v dohledné době zcela fungovat přestala. Jak je to však možné?
Z desek na internet
Jednou z hlavních vlastností "konzervované" multimediální zábavy od jejich počátků bylo, že zvukové nebo audiovizuální záznamy byly pevně spojeny se svým nosičem. Zvukovou nahrávku nelze oddělit od LP desky jindy, než v okamžiku jejího přehrání, nebo přenesení na jiné médium. Pro kazety, pásky i kompaktní disky platí totéž.
Příchod masivní počítačové sítě v kombinaci se ztrátovými kompresními algoritmy ale způsobil, že se zábava stala nehmotnou – počítačový soubor není nic jiného, než řada jedniček a nul bez fyzické podstaty. Informaci v digitální podobě je možné donekonečna kopírovat, její přenesení z jednoho místa na druhé neznamená ztrátu originálu, ani kvality.
Zábava se příchodem éry moderních počítačů a internetu dematerializovala. Tam, kde se dříve záznamy kopírovaly vniklo prostředí více než vhodné pro to, aby se sdílely. Jako první to ve větším měřítku pochopili autoři legendárního systému Napster – po nich ovšem přišla celá řada dalších. Sdílení přineslo jeden zajímavý poznatek; zatímco dříve platilo, že čím větší je zájem o obsah (třeba nahrávku), tím je nahrávka hůře dostupná, na internetu to funguje přesně opačně.
Jde "jen" o peníze
Zábavní průmysl si nástup sdílení dat nejprve dlouho nevšímal, protože v něm nespatřoval konkurenci. Poté, co se sdílení negativně promítlo do prodeje CD nosičů s hudbou, se organizace chránící autorská práva umělců a vydavatelů pokusily učinit mu přítrž právní cestou. Přidaly se ale i menší subjekty a slavnou se v tomto ohledu stala například hudební skupina Metallica První a nejvýznamnější výměnná síť Napster byla nejprve přinucena obsah filtrovat, a pak docela přestala existovat. Po ní několik dalších.
Soudní spory, vítězství majitelů autorských práv a zákazy jednotlivých systémů a serverů však výměnné sítě nezastavily. Naopak, začaly se vyvíjet. Od centralizovaných (Napster, Audiogalaxy) k decentralizovaným (Gnutella, FastTrack), částečně centralizovaným (eDonkey) po atomizované (Torrent).
Vedle nich se objevilo sdílení na specializovaných souborových serverech (RapidShare) Obsah, tedy multimédia, se stěhoval z jednoho typu sítě do jiného podle aktuálního trendu a současného stavu věcí.
Stejným způsobem docházelo k dílčím změnám v jednotlivých systémech; tak například slavný tracker a katalog souborů Torrent The Pirate Bay poté, co ve Švédsku kde působí neúspěšně čelil žalobě začal pro identifikaci souborů používat odkazy typu Magnet. To mělo vliv například na programy, které se používají pro práci s Torrenty, autoři některých z nich do nich dodatečně implementovali podporu tohoto typu odkazů.
Odpůrci výměnných sítí a sdílení obsahu vyzkoušeli za onu dekádu celou řadu strategií. Ukázalo se, že není efektivní žalovat jednotlivé uživatele, výměnné systémy a jejich provozovatele, ani firmy připojující lidi k internetu. Mimochodem, dnes již snad dávno překonaná diskuze o omezování/neomezování uživatelů pomocí tzv. FUP nebyla ničím jiným, než reakcí poskytovatelů připojení na sdílení obsahu.
ACTAmožná vše změní |
Poslední dobou se proto vydali směrem politického lobbingu.
Legislativa omezující, respektive postihující sdílení autorsky chráněného obsahu byla přijata v celé řadě zemí. Známou se v tomto ohledu stala Francie se svým zákonem umožňujícím odpojovat "primy" od internetu, ale podobné zákony platí jinde, i v rámci celé Evropské Unie (tzv. direktiva IPRED). V poslední době se také zdá, že lobbistické snahy nacházejí kladnou odezvu ve Spojených Státech, kde šlo doposud spíše jen o individuální soudní pře.
Z dlouhodobého hlediska lze konstatovat, že se snahy o omezení, zákaz a ukončení sdílení multimédií pohybují v cyklech. Je přtom mít na paměti, že dekáda je ve světě IT dlouhým časovým obdobím. Momentálně se nacházíme pravděpodobně na vrcholku další vlny těchto cyklů, přičemž nelze říct, co bude za ni.
Restrikce nepomáhají
Přesto všechno sdílení dat a výměnné sítě stále existují a co více, mají stále miliony uživatelů. Počítá se s nimi.
Tak například přehrávač médií Windows Media Player umí i v nových Windows 7 automaticky dohledávat a stahovat informace k nedostatečně označeným souborům MP3. Proč tuto funkci má? Microsoft by řekl, že pro pohodlí uživatele. Prakticky jen a pouze proto, aby nahrazoval nedokonalost některých tvůrců MP3, jež najdeme na výměnných sítích. A v nejbližší budoucnosti to nevypadá, že by se na věci něco změnilo. Proč?
Především mezi uživateli internetu existuje extrémně silná poptávka po bezplatném multimediálním obsahu. Elektronické obchody a uzavřené distribuční systémy jako je iTunes->iPod nedokáží tuto poptávku zcela spokojit, ať už z technických (podpora univerzálních formátů), ekonomických (cena a dostupnost na různých trzích) nebo politických (nejprve do kin) důvodů.
Výměnné systémy jsou univerzální, nerozlišují tržní ani časové zóny, je jim jedno, jakou měnou se v které zemi platí. Na rozdíl od vydavatelství, která - slovy zpěváka německé kapely Edguy Tobiase Sameta - "místo dalších písniček chtějí jen limitované edice" výměnné a sdílící systémy zachovávají princip, z nějž vzešly. Tedy, čím větší je zájem o obsah, tím vyšší je jeho dostupnost.
Internet je kromě toho informační dálnice. Obdobně jako na klasické dálnici je na něm možné dělat namátkové přepravní kontroly, ale prakticky nemožné hlídat veškerý provoz.
Právě na výměnných systémech se projevuje a nepokrytě lze říct že testuje, schopnost mordování, kódování a alternace dat. Rozlišit multimediální obsah a jednoznačně, dlouhodobě jej filtrovat je technicky za hranicí možného. Výsledkem vypadá tak, že legislativa je jedna věc, její praktická aplikace věc druhá. A konečně, vývoj výměnných systémů jde díky kombinaci obojího – kombinaci která jej nastartovala – neustále dál.
Sdílení obsahu je houževnatá věc. Slyšíte-li, že má na kahánku, nevěřte tomu. Ve skutečnosti se jedná o jeden z motorů pokroku na internetu. A byť počet těch, kteří by je nejraději viděli v minulosti je veliký, zastavit jej zcela při současném stavu věcí nelze technicky, ani legislativně. Mimochodem, stoupá i počet umělců, kteří právě výměnné sítě volí za hlaví prostředek distribuce svého umění.
