Minulé dvě sezony strávil dvaatřicetiletý Štokr v ruském Krasnodaru, kde mu druhý rok nezaplatili. I proto využil nabídky a podepsal roční smlouvu v Koreji.
V Suwonu má tým jen zápasovou halu, tréninkové centrum se nachází přímo v závodu Kepco. „Takže na tréninky chodím do fabriky jako ostatní zaměstnanci,“ řekl Štokr. Firma se nachází v Anjangu, satelitním městě korejské metropole s více než 600 tisíci obyvateli. „To jsou to takové Horní Počernice Soulu,“ přirovnal.
V továrně volejbalisté trénují a stravují se. „Máme jídelnu jen pro sebe,“ uvedl Štokr. V jídle si nevyvírá, i když by mohl. „Kuchařky mi udělají, co chci, ale jím všechno korejské jídlo jako ostatní. Hodně kořeněné a pálivé, mně to chutná.“ Po volejbalové stránce se jeho klubu zatím tolik nedaří. Ze sedmi týmů je Suwon v polovině soutěže až pátý. „Takže nic moc. Sice jsme začali dobře, ale teď se trochu trápíme. Vázne nám souhra, měnili jsme nahrávače, takže se znovu musím sehrávat s novým nahrávačem. Některé automatické herní činnosti, v kterých jsem byl sebevědomý, mi tady nějak nejdou. Ale hráči i vedení mi moc pomáhá,“ řekl Štokr.
Korejští hráči včetně vedení bydlí jakoby na internátě a jsou celou dobu spolu. Cizinec má výhodu a žije s rodinou „volně“ ve městě. Volna ale moc nemá, zápasy jsou každý den od pondělí do neděle. „Přijel jsem začátkem srpna a od té doby jsem se nezastavil. Žádné větší volno nikdy nebylo. Až po sezoně,“ řekl Štokr.
Na tréninky stále kouká s otevřenou pusou. Tým má nezvykle 22 hráčů, o osm více než v Česku. „To už je na palubovce znát. Dvanáct lidí trénuje a ostatní koukají, podávají míče, křičí, hecují a motají se,“ popisuje Štokr. „Nejhorší je rozcvičení s míčem před zápasem, když se na jednu půlku hřiště musí vejít dvacet hráčů. To prostě nejde. Vždycky mě to strašně rozesměje,“ uvedl.
Za další „libůstku“ korejského tréninku označil běhání. „Oni furt běhají. Křičí a běhají. Teď přes vánoční zápasovou pauzu jsme snad pořád jenom běhali. Někteří spoluhráči by možná byli lepší běžci než volejbalisti,“ žertoval.
Na zápasy chodí v průměru kolem 3000 diváků, což je dáno tím, že se lístky hodně rozdávají zaměstnancům firmy, které tým patří. „A to jak na domácí, tak na venkovní zápasy, kam se vypravuje i autobus, nebo v té dané lokalitě má společnost svoji buňku. A ta naše energetická má své zaměstnance po celé Koreji.“ Korejsky se za pět měsíců naučil pár slovíček. Umí pozdravit, poděkovat, něco z volejbalového žargonu a něco sprostého. „Jako všude jinde vás naučí nejdřív tohle,“ usmál se. Jinak má k dispozici překladatele. „Je mi nalepený furt za zády. Až je to občas na palici. V týmu ale umí trochu anglicky jen asi dva lidé,“ řekl.
Na odlišný způsob života si Štokr chvilku zvykal. Korejce si ale nemůže vynachválit. „Jsou úžasní. Pořád s úsměvem a ochotní pomoci, i když neumí slovo cizím jazykem,“ řekl a ocenil jejich respekt. „To by se sem měli jezdit lidi učit. U nás v týmu musí mladší jakoby sloužit starším. Když je nechtěně trefí míčem, hned se jde uklonit a omluvit a to i během zápasu. Je to někdy úsměvné,“ uvedl.
Je rád, že od října je s ním rodina. „To je pro mě důležité a je tu moc spokojená. Syn chodí do anglicky mluvící školky a taky tam chodí rád,“ potěšilo ho. „Do Soulu to máme metrem asi 40 minut, takže i tam je spoustu možností, jak se zabavit. Syn nejraději chodí do akvária s podmořským světem,“ řekl.
Po sezoně jeho korejská zkušenost nejspíše skončí. „Budou se tady trochu měnit podmínky pro cizince,“ řekl. „Nevím, kam mě to příští rok zavane, ale chtěl bych se vrátit do Evropy. Tohle je všechno otevřené. Záleží také, v jakém zdravotním a psychickém stavu se vrátím,“ řekl 205 centimetrů vysoký hráč přezdívaný Drobek.
