Z VOLEJE: Bajusz o úrovni volejbalové extraligy, ženské kabině i pinkání do oka

  • 0
Na tréninku vytrvale pinká míče do oka. Tedy do místa, kam se mají volejbalové nahrávačky trefit. „Dopředu do kůlu, dozadu na handu, blíž na čtyřku. Pořád se to opakuje, aby si to prsty zažily a pak to létalo, kam má,“ popisuje každodenní dril Simona Bajusz, česká reprezentantka a úřadující extraligová šampionka s Prostějovem.

Z mistrovství světa v Nizozemsku se vrátila plná nevšedních zážitků, třebaže plnila roli druhé nahrávačky. Každou minutu na palubovce si proti světovým hvězdám užila. Cítila však zklamání, že tým nepostoupil ze skupiny, a v podcastu Z voleje trenéru Athanasopoulosovi vyčetla, že v klíčovém duelu proti Argentině sestavu více neprostřídal. „Dalo se vyhrát, je to velká škoda.“

Z voleje

podcast iDNES.cz

Po turnaji si neodpočinula a rovnou naskočila do rozjíždějícího se extraligového kolotoče. S náročnou výzvou. „Obhajoba titulu je těžká, ale máme na to,“ prohlásila v olomouckém Divadle na cucky.

S prostějovským týmem kvůli reprezentačním povinnostem nezvládla celou fyzickou přípravu, která je pro nahrávačku důležitá, neboť toho na kurtu musí i dost odběhat, ač se to na první pohled nezdá. Na rozdíl od mužského volejbalu jsou výměny přes síť delší. „A nahrávačka vždycky běží pro balon, když je nepřesný příjem, musí to furt dobíhat, to je takový maraton. Ale smečařka po třech smečích ve výměně taky funí.“

Malá, ale šikovná. A trochu cholerická

I když po titulu v Liberci slavila také s Prostějovem a dostala se do reprezentace, čehož si velmi považuje, cítí v osmadvaceti své limity, byť věří, že mnohé může usilovným drilem posunout. Ty hlavní jsou však dány především výškou; 171 centimetrů není na volejbalistku nejvíc. „Nevyrostu,“ pokrčí rameny. „Soupeř hledá možnost, jak se dostat přes bloky. Když vidí malou hráčku, většinou hraje přes ni. Kdybych měla větší výskok, tak by to zas takový problém nebyl. Není to úplně špatné, ale na topku to není,“ přemítá odchovankyně pražské Slavie sebekriticky.

Pokud by se také ve volejbale podobně jako ve fotbalových akademiích dělali u dětí predikce výšky, uvažovala by o změně postu, nikoli milovaného sportu. „Volejbal mám strašně ráda. Možná bych změnila pozici a hrála bych libero, ale jsem takhle spokojená.“

Jako libero by vzhledem k dobré obraně v poli nejspíš rovněž uspěla: „Když nejsem dobrá na bloku, tak musím být dobrá v poli.“

Nahrávačka je mozkem týmu, udává hře myšlenku. „Důležité je neukázat soupeři, kam nahrávka půjde. A věřit hráčce, které budu nahrávat, že to složí.“ Dokonalá symbióza však trvá dlouho. „Tak tři měsíce,“ podotýká. „Když jsme získaly titul, až v play off jsme cítily, že je to dohromady super.“

Na starosti má také organizaci hry. „Pochválím, ale musím taky někoho sjet, když se na to vyprdne,“ upřesní další zákonitosti nahrávačského kumštu. Problém jí to nedělá, ačkoli byste to do drobné blondýny neřekli. Emoce v sobě dlouho nedusí. „To já umím. Dřív jsem byla hodně cholerická,“ přiznává. „Věkem jsem se uklidnila. Nebo když holky na mě vyjely, že to už je moc.“

Připouští, že v ženské šatně se křivdy drží déle než v mužském pracovním kolektivu. „Je to tam dýl. Já si počkám, až se uklidní.“

Když jsem hezká, pak dobře i hraju

Počkat si občas musí také u zrcadla. Každá žena chce vypadat dobře. I propocená v zápase. „No jéje,“ usměje se. „Máme heslo: Cítím se dobře, když jsem hezká, pak dobře i hraju.“ Speciální oční stíny, které nestékají ani při pocení, jsou samozřejmostí. „Zamaluju to, zafixuju a je to.“

Volejbalistky ovšem nejsou žádné slečinky. „Sneseme bolest,“ kývne. Samy si kolikrát nahodí vykloubené malíčky odražené od míčů. „U palce je to horší, potřebujete je u všech činností, nahrávce,“ líčí. „Na bloku jsou prsty zraněné často, to je jasné. Potom kotníky, když se dopadává pod sítí. Skočíte na spoluhráčku a výron je hned. Docela často to odnesou i kolena, u smečařky ramena.“

Prostějovské kabině vládne velezkušený muž. Devětašedesátiletý trenér Miroslav Čada, sběratel titulů, tuzemská legenda. Strůjce prostějovského úspěchu. Těší se přirozenému respektu. Náročný kouč vyžaduje disciplínu, ale dovede atmosféru také odlehčit.

„Je to pan trenér. Dokáže nás seřvat, ale také si ze sebe udělat srandu,“ povídá uznale. „Má takovou autoritu, jméno, že by si nikdo nedovolil odmlouvat nebo vypustit balon. Je to hlavně jeho zásluha, že tým sestavil a dovedl ho až k titulu. Sehnal na konci účko Karin Šunderlíkovou, měl na to čuch.“

Pryč jsou bohatýrské doby, kdy Prostějov utrácel horentní sumy za cizinky a pravidelně hrával Ligu mistryň. Uskromnil se, omladil se a v minulém ročníku získal jeden z nejpřekvapivějších titulů v extralize, když základní část zakončil až na pátém místě. „Ale jen se ztrátou dvou bodů na třetího,“ podotýká Bajusz. „Čekala jsem, že můžeme být do třetího místa. Tým postupně rostl, a když přišlo semifinále s Libercem, byly jsme v ráži, že prostě nemohly proti nám nic udělat.“

Jako domácí šampion měl Prostějov opět možnost startovat v Champions League, leč pozvánku do finančně náročné soutěže nepřijal a bude český ženský volejbal reprezentovat ve Vyzývacím poháru. V prvním kole se Hanačky utkají s Klagenfurtem.

Chybí diváci i média

Přestup z Liberce si Bajusz pochvaluje jako dobrý krok také po ekonomické stránce. „Podmínky v Prostějově mám nejlepší, co jsem měla.“

I když sondovala s agentem i možnost přesunu do zahraničí, neupíná se k tomu. „Nejsem úplně velká hráčka. Už to, že jsem se dostala do reprezentace, je pro mě wow. Česká extraliga je pro mě dobrá, v úvahu možná připadá ještě Německo, ale výš už se nedívám.“

Právě s bundesligou domácí soutěž porovnává: „Extraliga je jako bundesliga, ale od půlky níž.“

Rozdíl je především v diváckém zájmu. V Česku chodí na volejbal jen stovky diváků. A ženy žehrají, že ve srovnání s mužskými kolegy dostávají nepoměrně menší mediální prostor.

„Minulý rok jsme měly jeden televizní zápas, to je málo,“ povzdechne si Bajusz. „V Polsku chodí tisíce lidí, nádhera.“

I v Česku jsou hráčky sice profesionálkami, tedy pokud ještě nestudují, ovšem na zadní vrátka musí myslet. Bajusz vystudovala vysokou školu hotelovou. „Chtěla jsem mít něco, až skončím, kam můžu jít. V rodině máme hospůdku, ale já bych si chtěla otevřít kavárničku s brunchem,“ plánuje, neboť sama ráda peče a vaří. „Ale to je za dlouho.“

Do té doby trefí do oka další tisíce míčů. A věří, že navzdory centimetrům jako nahrávačka ještě poroste.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž