V silném lijáku je vyřadily Martina Maixnerová a Marie Sára Štochlová, nadějná dvojice, čtvrtá z letošního mistrovství Evropy do 20 let.
„Už je načase skončit,“ prohlásila po turnaji třiatřicetiletá Šárka Nakládalová, která pochází z Kroměříže a v Ostravě vystudovala Ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské. „Chci se věnovat práci a také jiným věcem. Chci si třeba zajet na nějaký výlet a ne pořád vyrážet na turnaje. Ráda bych si užila nějaké roky, než budu mít třeba rodinu.“
Opravdu bylo mistrovství republiky vaším posledním turnajem?
Ano. S Martinou jsme se na tom domluvily, o všem věděla. Bylo to s ní super a mám na co vzpomínat. Doufám, že si brzo najde novou spoluhráčku.
Není škoda končit po úspěšné sezoně?
Ne. Nikdy jsem se beachi nevěnovala jenom profesionálně, vždycky jsem ho nějak kombinovala s prací. Do toho jsem trénovala amatéry, což bylo hodně náročné. Ráno jsem šla na svůj trénink, pak jsem byla osm deset hodin v zaměstnání a poté jsem ještě byla trenérkou. Domů jsem se vracela v deset večer a ráno vše začalo znovu. To se dlouhodobě nedá vydržet. Už se chci věnovat jen práci a více si užít běžného života.
Minulé dvě sezony jste se coby reprezentantka věnovala beachvolejbalu profesionálně.
Ano, ale přes zimu jsem pracovala, protože výdělky na beachi nejsou nijak úžasné. Nechtěla jsem se dostat do situace jako spousta sportovců, že skončím a nebudu vědět, co dál. Že nebudu mít vzdělání, práci. Když nastupujete do zaměstnání, tak se vás ptají, co umíte, a ne, jestli jste vrcholově hráli volejbal.
Nebudete už hrát ani pro radost?
To nedokážu říct. Momentálně jsem docela unavená. Tak půl roku na balon nesáhnu. Budu se věnovat práci, do které se moc těším, a víkendy si chci užit s rodinou, s přítelem.
Šárka Nakládalová se raduje se získaného bodu.
Opravdu vám třeba za týden volejbal chybět nebude?
Po týdnu určitě ne, to jsem si jistá. Ale ráda si zajdu na inline brusle, do posilky, v zimě třeba na běžky, na kterých jsem už dlouho nestála. A jestli si budu chtít za půl roku zahrát, tak půjdu jen tak pro radost. Třeba si zahraju i nějaké turnaje, ale nic pravidelného to nebude.
Jde to vůbec, odstřihnout se od sportu, který jste naplno dělala šestnáct let?
Ale jde. Můj názor je, že jsou dva typy lidí. Jedni vše uzavřou úplně a ke svému sportu se už nevrátí. Další se mu i nadále věnují třeba jako trenéři nebo funkcionáři. Nedokážu říct, který typ budu, ale přikláním se k tomu, že se k volejbalu nebudu vracet. Už jsem s ním zažila hodně. Teď chci prožít něco jiného.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Ráda vzpomínám na medaili z juniorského mistrovství světa do jednadvaceti let. To jsem poprvé letěla letadlem, bylo mi asi devatenáct. Když jsme pak s Veronikou Opravilovou trénovaly s Němkami, říkala jsem si: Ty jo, to tady jsme úplně na ostudu. Ze všeho jsem byla jako v Jiříkově vidění. A urvaly jsme třetí místo. V semifinále jsme hrály proti Brazilkám, sestrám Salgadovým, a v utkání o bronz jsme porazili Nizozemku van Ierselovou, což jsou hráčky, které toho v kariéře dokázaly hodně moc.
A další úspěchy?
S Veronikou Pokornou jsme byly třetí na evropském šampionátu do třiadvaceti let. Ale každý velký turnaj ve světě, ať už šlo o Světovou sérii, nebo nějaký satelit, byl něčím zajímavý. Hodně pro mě znamenají medaile z turnajů v Malajsii, Maroka a Vaduzu a vážím si letošního devátého místa z mistrovství Evropy. Velký dík patří trenérce Lence Háječkové a kondičnímu trenérovi Aleši Macháčkovi, který mi poprvé v životě ukázal, jak se vlastně má trénovat v posilovně.
Medaile jste sbírala, ale nemrzí vás, že vám chybí nějaký triumf?
To je tím, že jsem vždy měla jasno, že nechci dělat beach na sto procent. Asi je to chyba, ale dávala jsem mu devadesát pět procent, stejně jako svému zaměstnání. Takže jsem nečekala, že budu mezi těmi nejlepšími. A ani jsem to tak nikdy nechtěla, vždy jsem si nechávala zadní vrátka. Důležité pro mě bylo vystudovat vysokou školu, mít praxi, abych pak mohla normálně žít a nemusela řešit, co bude, anebo že raději otěhotním, abych si nemusela hledat práci. Nikdy jsem toho nelitovala.
Pocházíte z Kroměříže, v Ostravě jste vystudovala Ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské a pracujete v Praze. Kde jste doma?
Domov budu mít vždy v Kroměříži, kde mám pořád trvalé bydliště. Trochu mě to tam táhne zpátky, nejsem typ do velkoměsta, ale do Prahy jsem šla za beachvolebalovým zázemím a nyní tam zůstávám kvůli práci.
Jaký je stav českého beachvolejbalu? Jsou tady mladé naděje?
Jsou. Ale nevím. Jsem přesvědčená, že se beach u nás dá dělat lépe a koncepčněji. Dříve jsme váleli už na juniorských šampionátech, vozili z nich medaile. Kubala, Bíza, Stejskal, Tobiášová, Hudcová, Celbová, Nováková. To jsou jména, která v minulosti získala pro český beach ve světě respekt. Teď stagnujeme, neřešíme kvalitní trenéry. Proč nezaplatíme třeba Lenku Háječkovou a Igora Stejskala? Mrzí mě, že svaz pro rozvoj beache moc nedělá.
