Jedním z těch, kteří s týmem absolvovali letošní ročník, je také bývalý student jihlavského gymnázia Roman Jaša.
Ve volejbalové kariéře toho jedenadvacetiletý rodák z Vysočiny zažil už spoustu. Míčovému sportu nad vysokou sítí se věnuje odmalička. „Už v žácích jsem byl obrovský srdcař,“ tvrdí o sobě.
V juniorské kategorii stál potom u úspěšného tažení velkomeziříčského týmu, kdy se probojoval se svými spoluhráči mezi českou elitu. Několikrát také nahlédl do vyřazovacích bojů.
Řeklo by se tudíž, že dalším logickým krokem bude boj o extraligové angažmá v některém z elitních českých A-mužstev.
Jenže.
Když přišla řada na rozhodování, zda se o to pokusit, nebo raději zůstat ve Velkém Meziříčí a věnovat se škole a osobnímu životu, Jaša zvolil druhou variantu. „Usoudil jsem, že život profesionálního sportovce není úplně pro mě,“ vysvětluje obtížnou životní volbu.
Trenér velkomeziříčského mužstva Petr Juda o svém svěřenci mluví jen v pozitivním duchu. Však se s ním potkává už od juniorské kategorie. „Roman je jednou z hlavních postav v naší hře,“ vyzdvihoval výkony svého smečaře.
Velké Meziříčí však po slibném startu sezony ztratilo druhého smečaře Richarda Stanislava, který společně s Jašou tvořil téměř nezastavitelné duo. „Podvrknul si kotník. Do té doby byli s Jašou velmi úderná dvojka, která dokázala strhnout i zbytek týmu,“ vysvětloval trenér.
Jaša se však v pozici lídra necítil příliš dobře. „Mně výrazná role vůdce a tahouna nesvědčí,“ reagoval na koučova slova.
Možná i proto, že se díky tomu v soutěžních duelech stává okamžitě hlavním objektem zájmu soupeře. „Většinou, když hrajeme proti jakémukoliv týmu, tak se jejich obrana zaměřuje více na mě, protože jsem pro ně nebezpečný,“ souhlasně pokyvuje hlavou Jaša.
A nebezpečný byl v letošní prvoligové sezoně celý tým Velkého Meziříčí, ovšem jak už bylo řečeno, jen v úvodní půli, pak přišel výsledkový sešup. Judovi svěřenci několikrát nezvládli v zápasech klíčové momenty a slibně se vyvíjející stav zahodili.
„Přijde mi, že neumíme hrát koncovky. Hrajeme výborně do stavu 23:23, ale pak začneme jednoduše chybovat,“ má jasno jeden z tahounů mužstva. „Náš tým se skládá z mladých hráčů, kteří to prozatím neumí uhrát a dotáhnout do konce,“ dodává.
Výhodou Velkého Meziříčí, alespoň zdánlivě, je fakt, že kádr je už delší dobu pohromadě. „Já bych řekl, že parta si neustále sedá. Vlastně od doby, co tu máme první ligu, hrajeme pořád stejní kluci. Každým rokem se posouváme, a nejen výkonnostně, ale i výsledkově,“ vysvětluje Jaša.
Prokletí má jméno Bučovice
Ovšem k tomu, aby se letos Judův tým posunul alespoň přes první kolo play off, přece jen něco chybělo. Možná jiný soupeř, protože Bučovice jsou pro Velké Meziříčí dlouhodobě zakleté. Ještě nikdy s nimi nevyhrálo.
Navíc se velkomeziříčský klub nakonec rozhodl půjčit Jašu do Benátek nad Jizerou.
Na dlouho to ale zřejmě nebude, v příští sezoně se Jaša skoro určitě vrátí zase domů.
„Svoje ambice a extraligové sny jsem zahodil hned po juniorech, když jsem dostal nabídku právě do Benátek nad Jizerou,“ vrací se v myšlenkách o pár let zpátky. „Byl jsem si to tam zkusit, ale takový život by mě nebavil. Dvakrát denně trénovat, nemít téměř žádný osobní život, to není nic pro mě. Já se rozhodl spíš pro ‚hobby‘ volejbal,“ dodává s úsměvem.
I tak na něj ale trenér bude spoléhat. Ať už se to Jašovi líbí, či nikoliv. „Tu roli, co mám poslední dobou, že dostávám většinu nahrávek, nechci, nemám ji rád. Především kvůli tomu, že nevěřím, že bych zápasy mohl uhrát sám. Věří se mi tady dost, ale myslím, že by to rozhodně nemělo být až tolik,“ vzkazuje Jaša.
