Jako synové slavného motocyklového závodníka neumí na motorce jezdit, řev rychlých strojů obdivují jen jako diváci. Místo toho se stal z Miroslava úspěšný volejbalista, Rostislav se prosadil v hokeji.
A nezapadli ani jako trenéři.
Miroslav letos dobyl se svými volejbalistkami už pátý titul za posledních šest let, Rostislav má za sebou dlouhé angažmá ve Švýcarsku a před sebou velký úkol – vrátit hokejisty Komety mezi českou elitu.
Po mnoha letech odloučení jste se v zimě znovu setkali v Brně. Je to pro vás velká změna?
Miroslav: Moc ne, máme spolu dobrý vztah. O sportu se stejně bavíme pořád. Akorát když oba bydlíme v Brně, tak se vidíme častěji. Když byl brácha ve Švýcarsku, tak jsme se viděli třikrát čtyřikrát za rok. Teď máme možnost sportovní věci probrat častěji.
Jak často se stýkáte?
Miroslav: Určitě minimálně jednou týdně jdeme na kafe nebo se navštívíme doma. Rostislav: Navíc máme hodně společných přátel. Ať už z dětství nebo ze sportovního prostředí.
O čem se spolu bavíte víc? O volejbalu nebo o hokeji?
M: O trochu víc se bavíme o hokeji. Já jsem ho taky hrával a je to zajímavější, protože brácha na volejbal tolik nepřijde. Pro chlapy je fotbal a hokej vždy zajímavé téma.
R: V brněnském hokeji je témat víc, prostředí je tam takové živější. Proto tam končí většina debat.
Miroslav Čadakouč volejbalistek KP Brno Narozen 8. 5. 1953 |
Sledujete teď víc sporty svého bratra? Rostislave, vy třeba víte, jak se jmenuje nahrávačka KP?
R: Tak jestli některé hráčky znám, tak podle křestních jmen. Třeba při jejich finálovém zápase jsem měl tendenci jim radit, ale to bylo jen na tribuně. Jinak bych si to nedovolil. Když utrousím nějakou poznámku, tak mi to buď brácha potvrdí nebo ne. A většinou ne.
M: Brácha zná některé hráčky proto, že byl jednou nebo dvakrát s námi u toho, když jsme slavili titul. Tam je viděl v plné parádě (smích). Zná ty starší a zkušenější. Ty mladší už ne.
A vy znáte kolik hráčů Komety?
M: Já bych je podle útoků sestavil. Jenže problém je, že brácha s tím hodně točil (smích). Kdyby hráli měsíc v jednom složení, tak bych to dal. Vím, že opora je Barus, dobrý je Appel. Moc se mi nelíbili beci, brankáři byli jednou lepší, jednou horší. Viděl jsem pár zápasů a dokážu si sám udělat obrázek, i když mě pak z toho brácha občas vyvede.
R: Ale to základní hodnocení, které jsi udělal, tak stoprocentně sedí. To se ti povedlo.
Váš bratr Miroslav je starší. Necháte si poradit?
R: My se ve většině témat shodneme, ve sportovním i normálním životě. Oba jsme založením pro tvrdou práci a disciplínu. Byli jsme k tomu vedeni, řídili jsme se tím. K tomu vedeme i naše svěřence.
V čem se v trénování lišíte?
R: My jsme se k žádnému rozporu nedostali. Oba jsme měli možnost trénovat pod osobnostmi. V případě bráchy to byl Karel Láznička. M: U tebe to byli třeba Neveselý a Pitner, když jsi byl v Jihlavě na vojně.
To jste tam byl ve slavných časech jihlavského hokeje, titul jste tam ale nevyhrál, že?
R: Měl jsem smůlu, že ho Dukla vyhrála přede mnou i po mně. Doufám, že jsem nebyl ta příčina (smích). Vyhrát ligový titul je jeden ze snů, který se mi nesplnil.
Zato Miroslav má tituly dva.
M: Mám jeden v Brně z roku 1974, jeden potom v Liberci. Byl to můj vrchol, moje hraní v reprezentaci byla jen epizodka.
R: Ale vy jste hráli i Pohár mistrů.
M: Byli jsme druzí, třetí. Tehdy se to bralo jako průměrný úspěch, dneska by to byla bomba.
Jak jste se vlastně dostali ke svým sportům? Proč nehrajete oba ten stejný?
M: Já hrál fotbal a hokej, dělal jsem atletiku, ale protože jsem byl přerostlej, tak jsem se tam neprosadil. Tak jsem v patnácti letech zkusil volejbal a dohnal jsem to. Za dva roky už jsem byl v dorostenecké reprezentaci. To už by teď asi nešlo. R: Fotbal a hokej jsme hráli spolu, začínali jsme ve Spartaku Slatina, tam se ještě hrálo na přírodním ledě. Tam jsem byl vytipován a pozván na trénink tehdejšího ZKL a od té doby jsem hrál v Kometě.
Nevadilo vám, že nehrajete spolu?
M: Byli jsme rádi, že jsme se prosadili takhle. Moje bruslařská technika ani talent na hokej takový nebyl. Navíc základna v hokeji byla obrovská, dostat se do ligového družstva Komety bylo cosi. Ve volejbale měla zase Zbrojovka čtyři týmy A, B, C a D. Takže jsme museli opravdu hodně makat.
Když jste spolu hráli hokej nebo fotbal někde na plácku, hráli jste spíš spolu nebo proti sobě?
M: Různě, ale většinou jsme se řezali jak žita (smích). Protože brácha byl spíš bojovnější a tvrdší, na druhou stranu mladší, takže to byly velký boje. Ať už to bylo s míčem někde venku nebo na ledě.
Rostislav Čadatrenér hokejové Komety |
Takže jste šli i po sobě navzájem?
R: Třeba ve Slatině jsme hrávali fotbal a hokej spolu a dokázali jsme se i dost pohádat. Ale zase když na jednoho z nás sáhnul soupeř, tak tvrdě narazil. I v momentálním nesouladu, když jsme si vyčítali, že ten nenahrál nebo nebojoval, tak když došlo ke konfliktu, tak jsme se dokázali za sebe postavit. To se stalo mnohokrát.
Kdo se koho zastával?
R: To bylo podle situace. M: Bylo to oboustranný, byli jsme dost vzteklí. R: Hlavně jsme byli typy, které nechtěly a neuměly prohrávat. Těžko jsme se s tím smiřovali.
Váš otec Miroslav byl vynikající motocyklový závodník. Netáhl vás spíš k motorismu?
M: Absolutně ne. Byl rád, že to neděláme.
R: Tehdy to bylo i hodně nebezpečné. Z otcových vrstevníků jich zůstalo na živu hrozně málo, z Brňáků se dá říct, že jenom on.
M: Navíc on tomu věnoval úplně všechen čas. Nebylo to jen o ježdění, ale i o přípravě motorky. Tehdy na to neměl lidi. Proto byl pořád pryč. Kompletní servis nám dělala maminka. My jsme byli pořád od špíny, antuky, škváry...
R: ...a mamka prala, vařila...
M: ...a tahala kabele z nákupů, dokonce jí někdy musely prodavačky pomáhat. Říkalo se, že kdo sní víc řízků, bude mít větší sílu. A my měli brzo kolem 190 centimetrů a sto kil.
R: Ještě abych to doplnil, málokdo ví, že vůbec neumíme jezdit na motorce. Žili jsme a vyrůstali na hřišti. Tam motorky nebyly, proto jsme jim nerozuměli a nerozumíme jim dodnes. V tom jsme se nepotatili. Jsme oba techničtí antitalenti a ještě dnes, když potřebujeme něco doma opravit, musíme zavolat otce.
Takže k motorismu nemáte vůbec žádný vztah?
R: To zase ne. My jsme byli velcí fandové. Než jsem odešel trénovat do Švýcarska, tak jsem viděl všechny důležité závody, které se v Brně jely. M: Jako pro fandu to je perfektní. Rád se na to dívám. Ale jinak na závodění nemáme dispozice. Ani otec, který je o deset centimetrů menší než já, už by dnes neuspěl.
Brával vás na motorce aspoň na nějaké projížďky?
R: Málo, strašně málo. M: Pouze když vyhrál závod, tak jsme se rvali o to, kdo s ním objede čestné kolo s věncem na krku. R: Máme doma fotku, jak byl otec třetí na Velké ceně a mně se podařilo probojovat přes kontroly a postavit se s ním na stupeň vítězů. To byl můj největší motoristický úspěch.
Když jste ukončili sportovní kariéry, táhlo vás to hned k trenérství?
M: Mě hned, protože jsem dělal druhého asistenta Lázničkovi a už od osmadvaceti let jsem byl hrající asistent. On si mě vytipoval, protože poznal, že pro to asi mám nějaké vlohy. Pak už to nějak vyplynulo.
R: Já se přiznám, že jsem ani nikdy nedělal kapitána, protože moje povaha tomu neodpovídala. Patřil jsem mezi agresivnější hráče, kteří neměli moc komunikační vlastnosti.
Jak jste se tedy dostal k trenérství?
R: Já jsem si už na konci kariéry udělal trenérský kurz. Chtěl jsem to zkusit a zůstal jsem u toho dodnes.
Prozradíte nám své trenérské sny?
M: Když už se párkrát povede vyhrát titul mistra republiky, tak chce trenér něco víc. A u mě je to v reprezentaci. Sice se mi povedlo s českou i slovenskou dostat na Evropu, ale to prosazení tam zatím není. Takže pro mě je sen se prosadit do takového šestého místa v Evropě.
R: U mě je ten sen jasný, dostat Kometu do extraligy. Teď jde jen o to ho zrealizovat. Ale nebude to tak snadné, jak si někdo může myslet.
A dostanete se ještě vůbec k aktivnímu sportu?
M: Já jsem na tom tak, že mi při jakémkoliv pohybu natýkají kolena. Jsem totálně přesportovanej. Takže už jedině na rotopedu bez zátěže. R: Mě syn přivedl ke spinningu, to je má jediná aktivita. Jak říkal brácha, už jsem taky přesportovanej. M: Je fakt, že se to na nás podepsalo. Máme toho za sebou dost.
