Jak vnímáte Wimbledon?
Asi každý tenista sní, jak si zahraje a třeba i vyhraje Wimbledon. Jako malou mě to nenapadlo. Až když jsem zjistila, jak dobře můžu hrát na trávě, začal mi být sympatický.
V jaké náladě jste dorazila?
V té nejlepší! Když jsem si léčila ruku, doufala jsem, že mi tenhle turnaj nebude odepřen a stihnu ho. Povedlo se, takže jsem úplně v pohodě. Když jsem poprvé prošla branou, dostavil se pocit zadostiučinění za všechnu tu práci, co jsem návratu obětovala. Všechno na mě tady dýchlo tak hrozně hezky.
Jaký tu máte cíl?
Odehraju zápas. Pak se uvidí. Já jsem vážně vděčná, že tu jsem. Hned po příchodu do hlavní budovy, kde se vydávají akreditace, to voní Wimbledonem. Šatna je domácká, mám svoje místo, kam si dávám věci. Je okouzlující. Skromná, ale zároveň má něco do sebe.
Petra Kvitová a její nedávný triumf na turnaji v Birminghamu.
Co vy a zdejší tradice?
Od začátku se mi zamlouvá bílé oblečení, hraje se v něm jen tady, k zelené trávě prostě patří. Když jsme tady na olympiádě nastupovali v barevném, bylo to hodně divné. Líbí se mi i volná neděle. Na Roland Garros natahují turnaj na patnáct dnů, aby přišlo víc lidí. Tady si drží si to svoje. To oceňuju.
Jak jste se sžívala s trávou?
Jako teenagerka jsem na ní dlouho dlouho nevyhrála zápas. Až v roce 2010 jsem najednou udělala semifinále Wimbledonu. To byl průlom!
Považujete místní centrkurt za nejhezčí tenisový stadion?
Ano. Vážím si toho, že mě pořadatelé hned v prvním kole nasadili na něj. Kdybych si mohla vybrat, nejradši bych hrála pořád na něm. Je krásný, cítíte klid, dýchá z něj historie. Já ho tam navíc dobře znám a celkem se mi tam daří, čímž jsou moje příjemné pocity umocněny.
Jaké jste zvolila bydlení?
Domek. Vždycky se mi líbilo, že nemusím do hotelu jako na ostatních turnajích. Cítím se jako doma. Vstanu, kdy chci, uděláme si snídani, dojdu si nakoupit. Tuhle se mě v supermarketu ptali, jestli mám zákaznickou kartičku. Asi si ji zařídím.
Máte v Londýně oblíbené místo?
Při turnaji se nikam nedostanu. Občas ve Wimbledon Village skočím na kafe s Luckou Hradeckou. Do centra je to daleko, jen jednou jsem tam proběhla pár obchodů, když jsem v neděli po finále čekala na bál šampionů.
S Karolínou Plíškovou náležíte mezi kandidátky na titul. Jaká je pro vás rivalka?
Její výsledky hovoří za vše. Výborně servíruje, jde do toho, ať se děje, co se děje. Má silnou hlavu, vyhrává těžké zápasy. Trénujeme ve stejném klubu, pojí nás úspěchy ve Fed Cupu, ale když stojí na druhé straně sítě, je jako jiné soupeřky.
Trénuje vás Jiří Vaněk, Karolínu vede David Kotyza. Co pro vás znamená, že jste si vlastně prohodily kouče?
Nejdřív to bylo zvláštní. Ale pak jsem byla půl roku mimo, takže byly důležité jiné věci. Párkrát jsme kolem sebe mihli na Spartě. Pak jsme se potkali v Paříži, kde už mi to nepřišlo divné. S Davidem máme pořád vřelý vztah, přejeme si. Je dobře, že si dva nejlepší čeští trenéři s námi takhle sedli.
Co by pro vás znamenalo stát se světovou jedničkou?
Po všem, co jsem prožila, by to bylo brutální. V podvědomí je ta myšlenka někde ukrytá, už na konci loňské sezony jsem o prvním místě na žebříčku mluvila. Ráda bych se na něm jednou v kariéře objevila. Ale teď se tím nezabývám. A ještě radši bych získala nějaký grandslamový titul. Ten půlrok nejde jen tak dohnat. Mám prostě manko. Jsem na zemi.
