V sobotu potřetí dobyla Madrid, což se dosud žádné ženě na tamější antuce nepodařilo. Vlastní též tři tituly z betonových dvorců v americkém New Havenu. Dvakrát triumfovala na posvátné trávě v tradičním Wimbledonu.
Stejný počet blýskavých trofejí stihla ukořistit na betonových jevištích na novém megapodniku v čínském Wu-chanu.
V O2 areně při Fed Cupu i na sparťanské antuce při Prague Open opakovaně předvádí, jak ráda hraje v českém hlavním městě.
Různé světadíly. Různé povrchy. Různě významné akce.
Sama Kvitová, vzkříšená po loňském přepadení a zocelená galejemi na předsezonním soustředění v Dubaji, si není jistá, co její nejmilejší štace v Evropě, Asii a Severní Americe spojuje. „Vysvětlení nemám,“ řekla v úterý na tiskovce po příletu do vlasti. „Občas to tak je. Sedne mi to. Stane se.“
Osmadvacetiletá levačka se po triumfu v Madridu v neděli přesouvala do Říma, aby se osobně odhlásila z následujícího turnaje WTA Tour. Pondělní cestu domů jí překazilo nevlídné počasí v Německu, jež ji přinutilo přespat ve Frankfurtu.
Na setkání s reportéry přemáhala únavu z úžasné mise, při níž během dvanácti dnů v Praze a Madridu posbírala jedenáct vítězství.
Taky proto postrádala energii na hlubokomyslné rozbory. Už v minulosti však vyprávěla o podmínkách, které jí tolik vyhovují v Madridu.
Řidší vzduch v nadmořské výšce 667 metrů nechává míče, aby svištěly rychleji. Tvrdý povrch, od něhož se balony odrážejí relativně rychle. A polouzavřený stadion La Caja Magica, do kterého jen tak nepronikne protivný a rušivý vítr.
„Miluju Madrid, mohla bych tady hrát pořád,“ říkala do mikrofonu v euforii po finále s Nizozemkou Kiki Bertensovou.
Petra Kvitováa její triumf v Madridu přehledně |
Slova přitom nepatřila celé španělské metropoli. „V Madridu se mi ve skutečnosti moc nelíbí,“ pravila včera. „Skoro veškerý čas trávím v hotelu a v tenisovém areálu.“
Při putování po světě zpravidla nezbývá chuť ani síla na prohlídky pamětihodností. Tenisty nejvíc zajímá pracovní prostředí.
Při zmínce o Londýnu se Kvitové nejprve nevybaví Big Ben či Tower Bridge. Před očima se jí zjeví zelená zahrada All England Clubu, vybaví se jí vůně ostříhané trávy, na které hraje ze všech povrchů nejradši, a venkovský klid ve Wimbledonu.
Zamlouvá se jí domácká atmosféra v New Havenu, vždy pookřeje na nikterak přepychových dvorcích ležících v kampusu univerzity Yale.
Ve Wu-chanu jí zase projevují lásku davy oddaných fanoušků. Zbožňují ji taky jako kamarádku zdejší rodačky a hrdinky Li Na, dvojnásobné grandslamové šampionky.
Ryze srdeční záležitostí jsou pro ni mače konané v Praze. Před domácími příznivci by sportovní vlastenka raději omdlela vyčerpáním, než by sokyni nechala vyhrát.
Kdo by se slovutnými pány detektivy chtěl vypátrat nějaké pojítko mezi Madridem, New Havenem, Wimbledonem, Wu-chanem a Prahou, mohl by přihlédnout k principu sněhové koule. Úspěchy se postupně nabalují.
„Všichni se rádi vracíme na místa, kde se nám v minulosti dařilo. Hezké vzpomínky pomáhají,“ prozradila aspoň něco Kvitová.
Vedle sedící Jiří Vaněk, její kouč, přispěl argumentem o ženské logice: „U holek to tak funguje. Když se někde cítí dobře, tak hrají dobře. V opačném případě nepředvedou, co umějí, a my trenéři s tím těžko něco naděláme.“
Kvitová je citlivá bytost, hodně dá na dojem. Nicméně ani vášnivá náklonnost k nějakému koutu planety jí nezaručuje zisk trofejí. Ač se vždy po Vánocích těší k přátelským protinožcům, při svých posledních pěti startech na Australian Open má neduživou bilanci 4–5.
A naopak v poslední době nachází své pohodlí v hektickém New Yorku, který dřív vyloženě nesnášela.
Kvitová je mistryní překvapení. Někdy je záhadou, jaký výkon předvede. Ale na pěti oblíbených zastávkách působí přece jen spolehlivěji.
