V Průhonicích, na konci sezony 2002, si v koleni přetrhla přední křížový vaz i boční úpon. "To byla pořádná rána. Netušila jsem, že zranění bude až tak hrozné. Dlouho po operaci jsem nedokázala pořádně ohnout nohu," vzpomíná.
Tehdy se ještě jmenovala Hrdličková. Brzy poté řekla "ano" svému kouči a dlouholetému příteli Torstenu Peschkemu. Spolu zahájili operaci comeback.
"Řekli jsme si: Budeme tu nohu ohýbat tak dlouho, až to půjde. Fyzioterapie byla brutální a bolestivá. Ale ani na chvíli jsem nepřemýšlela o konci kariéry." Na jaře 2004 konečně opět hrála, navíc s čistou hlavou. "Ta si odpočala od věčného kolotoče cestování a hotelů."
Jestliže předtím Peschkeová hořekovala nad závistí a pokrytectvím na okruhu, najednou říkala: "Pomluvami se už nezabývám. Vztahy na túře se nezlepšily, ale je mi to jedno." Hned v loňské Paříži, při prvním grandslamu po operacích, prošla z kvalifikace do 2. kola. Byla zpět.
Žila v Berlíně, kde má manžel s partnerem v pronájmu fitnessklub u Olympijského stadionu. Její Torsten je ještě ambicióznější trenér než ona hráčka. "Někdy by byl při mém zápase nejradši sám na kurtu a pomáhal mi."
Pokud se pohádají, většinou jde o tenis. "Ale po tolika letech už i ty hádky zvládáme dobře." V prosinci sebe i manžela přestěhovala do Prahy.
"Až sama skončím, chci se tu trenérsky věnovat dětem své sestry," plánuje. "Hrají dobře, dvanáctiletý Honzík Kunčík je druhý v ročníku a také desetiletá Lenka je šikovná." A co vlastní potomci? Kdy budou? "Taky přijdou. My toho s Torstenem zvládáme dost."
