Chvílemi hovořila tak tiše, že přes cvakání fotoaparátů její slova vůbec nešla slyšet. Početný kontingent japonských žurnalistů působil podobně zkoprněle jako ona – o čem teď psát a natáčet, když jejich vítězka loňského US Open a letošního Australian Open najednou míří v Paříži na letadlo už po 3. kole…
Co bylo proti Siniakové nejtěžší? „Jak vracela míče,“ prohodila Ósakaová.
Je to vážně svérázná dáma, tahle tenisová panovnice, které podlehla české zlatovlásce. Na kurtu i mimo něj.
„Je pro mě těžké hovořit o budoucnosti, protože já žiju přítomností. A v ní cítím to, co právě cítím,“ rozesmála se po vlastní neurčité odpovědi. Až pak vše rozvedla: „Říci, že jsem deprimovaná, by asi bylo přehnané, protože už jsem si v životě určitě připadala hůř. Takže to správné slovo zřejmě bude zklamaná. Z toho, jak jsem hrála. Kéž bych byla lepší. Ale čas vrátím neumím.“
ZPRAVODAJSTVÍze sedmého dne Roland Garros |
Dále popisovala, jak ji v Paříži semílal tlak z toho, že na grandslamu poprvé nastoupila jako světová hráčka číslo jedna. Jak cítila stres, jak ji bolela hlava.
Ale zároveň v porážce od Siniakové viděla ozvěny vlastní minulosti.
„Víte, lidi z netenisového prostředí se podívají, kdo proti sobě nastupuje, a říkají: No jasně, ta to na tuty vyhraje, protože je první a její soupeřka asi tak pětimiliontá,“ pobavila. „Jenže každý může být jak nahoře, tak dole. Já taky ještě loni byla 70. v žebříčku. Je tu dost holek, které třeba nehrají tak konzistentně, ale jsou dost dobré na to, aby jednou mohly zazářit. S tím nic nenadělám.“
Když ji o chvíli později vystřídala v sálu hrdinka dne, místa znatelně prořídla. Téměř všechny dotazy v mezinárodní části obstarala japonská média, pídící se po příčinách prohry Ósakaové.
„Cítila jsem šanci,“ přiznávala jim Češka. „Viděla jsem, že Naomi v prvním a druhém kole hrála dlouhé zápasy. Šlo vidět, že si nevěří tolik jako jindy. Byla jsem připravená na velkou bitvu.“
A zvládla ji. Ona tak na Roland Garros vyhlíží pondělní osmifinále proti Madison Keysové, Ósakaová má na chvíli od tenisu volno.
„Vím, že to zní divně, ale tahle prohra je dost možná to nejlepší, co mě mohlo potkat,“ zase jednou překvapila. „Až moc jsem měla v hlavě možnost dobýt kalendářní grandslam. Teď prostě zase začnu tvrdě trénovat. A těším se domů. Bye!“
Její sbohem Paříži bylo ovšem mnohem dřívější, než všichni čekali.
