Opouštěla kurt číslo 12 a byla viditelně zklamaná. „Škoda toho voleje,“ litovala Jana Novotná cestou z prohraného úvodního zápasu turnaje.
Co na tom, že už nehraje o ty největší trofeje, že šlo „jen“ o čtyřhru legend. Pořád nemá ráda porážky. Stále pro ni tenis hodně znamená. „Droga? To je hodně silné slovo. Ale závislá na tenisu jsem,“ řekla 46letá dáma.
Prohry nepotěší nikdy, že?
Ne. Když se mi trošku nedaří nebo prohrajeme, tak mě to pořád mrzí. Je to třeba vnímat tak, že kolikrát hraju proti o hodně mladším soupeřkám - a nedá se vyhrávat pořád. Beru to tak, že mohu na Wimbledonu být, zahrát si a snažit se vyhrát. Snažím se vše brát s respektem a nadhledem. Ale někdy to nejde.
Je těžké se oprostit od toho, jak jste hrála dřív? A že už to teď tak dobře nejde?
Je. Někdy hlava chce, ví a chtěla by to zahrát jinak, ale tělo není naladěno na správnou notu, to je pak zvláštní. Nejde o to, že by chyběl trénink nebo bych nevěděla, jak to zahrát, ale chybějí zápasy.
Když se můžete zase proběhnout po trávě, je to pohlazení?
Určitě. Jenom tady na Wimbledonu být a vidět, jak je vše krásné a zelené, vylepšené. Kurty jsou v perfektním stavu, je to potěšení. Být celá v bílém, proběhnout se tam, zahrát si. Vnímám to velice hluboce a moc ráda se sem vracím.
Probíhá i na wimbledonský turnaj legend příprava jako na vrchol roku?
No jistě. Moje sezona tady vrcholí, takže buďte rád, že s vámi mluvím, protože jsem prohrála a všechny požadavky na rozhovor zamítám. Ne, dělám si legraci. Je to individuální. Všechna děvčata jsou zaneprázdněna jinými věcmi - trénováním, komentováním nebo jinými akcemi. Nevím, jestli to je pro ně vrcholem, ale je nás hodně, které se na to snažíme co nejlépe připravit, aby to jakžtakž vypadalo.
Jak velkou část vašeho srdce si Wimbledon získal?
Wimbledon je Wimbledon. Má velkou část v mém srdci, ale není to jen o tomhle turnaji. Když jsem dělala rozhovor pro BBC World a prošli jsme celou moji kariéru - což nedělám často - došla jsem k tomu, jak moc mám ráda tenis.
Jak to?
Zatoulala jsem se zpátky ke všem momentům, které jsem prožila. Hlavně sem k Wimbledonu, protože tady těch velkých bylo hodně. A zjistila jsem, co je na tom všem nejhezčí: jak mám pořád ráda tenis. Že mě hrozně baví - na tenis se dívám, tenis hraju, tenis mi dává úplně všechno, i po těch letech mě naplňuje. A když má člověk šanci být ve Wimbledonu přímo každý rok, potkat se s legendami, hrát tu a komentovat, je to hezké. Jde o uspokojivý pocit, že na vás nezapomínají, mají zájem a jste součástí, i když jste šestnáct let v tenisovém důchodu. To mě hrozně těší.
Jak velkou část dne vám tenis zabere?
Každý den běhám, cvičím, někdy si jdu zahrát, pokračuji s Barborou Krejčíkovou v trénování. Pokud je trénink, jezdím s ní na turnaje, někdy jsou to čtyři hodiny a někdy celý den. Jako třeba nyní: ráno jsem tady byla v 9.15, kdy jsem si dala věci do šatny - a teď je 19.15 a ještě tady sedíme. Je to dlouhý den, ale nepřipadám si unavená, spíš naplněná všemi emocemi. Dokomentovala jsem zápas Sereny s Azarenkovou a to jsou zápasy, po kterých si říkáte: Wow, nádhera.
Co by se stalo, kdybyste byla den bez tenisu?
To by bylo hrozné. Byla bych bez nálady. Mě tenis neunavuje. Když si řeknu: Teď jsem na dovolené a nebudu hrát, běhat ani skákat, tak za chvilku dobiju energii a jdu dál. Říkám si, co je nového, kde kdo co uhrál, jaká je nová příležitost.
Bylo to tak vždy během kariéry, že vás tenis naplňoval?
Myslím si, že ano, i když byla období...
Jaká?
Program býval brutální. Od rána do večera. Vyhlíželi jsme momenty, kdy se nehrálo. Ale s odstupem kariéry si říkám, že jsem asi něco dělala dobře, protože mám tenis pořád ráda. Znám spoustu hráček, které raketu odložily a tenis nehrají, nezajímá je. Já jsem ráda, že jsem u něj zůstala, protože mi tenis dal všechno. A být součástí atmosféry, kterou tady vidíme, těch úspěchů a senzací, to je neskutečné.
Jste ráda, že je tenis pořád víceméně stejný?
Mluví se o malinkých změnách, aby to bylo atraktivnější, v kostce tenis zůstává stejný. Hráči ale pořád posouvají fyzickou a mentální připravenost, takže i když se pravidla nemění, stává se tenis atraktivnějším. To je neskutečné.
Není vám smutno, že dnes tenistky skoro nenaběhnou na síť?
Když jsem komentovala Serenu s Azarenkovou, tak naběhly k síti všehovšudy sedmkrát či osmkrát. A když tam byly, tak to byly nejhlučnější momenty, kdy jsem volala: Hurá, jsou na síti! Věřím tomu, že doba bude zase jiná, už se to začíná projevovat u chlapů. Snad je jen otázka času, kdy to i trenéři začnou učit a tenis zjednoduší a zpestří.
Pomohlo by tohle i Berdychovi?
Jeho prohra tady mě hrozně mrzí. Když vidím, jaký je vynikající hráč, jak je skvěle fyzicky připraven a má hodně zkušeností, tak mě mrzí, že má problém porážet ty nejlepší. Na začátku sezony hrál výborně v Austrálii, začal být agresivnější, chodil na síť, zkrátil výměny a dařilo se mu. Je to vynikající hráč, který by si zasloužil být zase v semifinále, ve finále. Nebo grandslam vyhrát.
