V pátém, rozhodujícím setu začíná pršet. „Pokračujte, hrajte,“ dává pokyn hlavní rozhodčí turnaje. Taylor tvrdě servíruje svou levačkou, Kodeš odolává, seč může. Nejnapínavější game ze všech, vodou nasáklý míček padesátkrát přeletěl síť, je čím dál těžší.
Taylor zvyšuje na 5:4, je krůček od finále. Tráva klouže. Rozhodčí Mike Gibson ji jde omrknout, pohladí ji rukou a nakonec pokyne sběračům: natáhnout plachtu.
Přestávka probouzí Kodeše.
V šatně dává ulevit zraněnému kotníku, svaly si nechává protřít hřejivou emulzí, aby je udržel v ideální teplotě. Ví, že teď má podávat, což po pauze není výhoda - koordinace pohybů se tím rozhodí.
Po třičtvrtěhodině míří zpátky na kurt, je po osmé večer a šero houstne.
Světe div se - Kodeš vítězí.
Finále! Zápas s Taylorem ho fyzicky vysál. Kodeš rychle mizí v hotelu, potřebuje si odpočinout. Naloží se do vany a relaxuje. Ve dvě v noci mu telefonistka konečně přepojí hovor do Prahy. Povídá si s manželkou Lenkou. Před pár hodinami promovala, je inženýrkou. On měl dělat totéž, kdyby mu v cestě nestál Wimbledon. Teď ale školu rád oželí.
Druhý den, v pátek, ho bolí kotník. Zastaví se s ním v nemocnici na ozařování. Venku leje, to není dobré.
Od večera nebere telefony. Poručí recepčním v hotelu, aby ho v sobotu vzbudili až v půl jedenácté. Bere si prášek na spaní a vatu do uší.
Je sobota, vstává. Lehce se rozcvičí v hotelu, nechá se odvézt autem ke kurtům a naobědvá se. Kuře a jahody se šlehačkou, nijak své tělo nešetří. Zvolna se roztrénuje a jde na životní zápas.
Zápas s Gruzíncem Metrevelim mu jde, nemusí po míčích skákat robinzonádami jako ve čtvrtfinále s Indem Amritrajem. Hůř je Kodešovi až ve třetím, posledním setu za stavu 4:2. Najednou se mu roztřesou ruce, ztuhnou nohy. Celý národ mu fandí, všichni sedí u televize. Musí to přece natřít „tomu Rusákovi“, přejí si všichni.
Přichází závěrečný míč. Kodeš posílá křížný volej a Metreveli kazí - lehký míč letí do sítě. Je konec, po 107 minutách vítězí 6:1, 9:8, 6:3.
Přeskakuje síť, jde podat ruku Metrevelimu a radostí ho plácne po tváři.
Sobota 7. července 1973. Kodeš dosáhl tenisového Olympu. Zlatý pohár pro wimbledonského vítěze stojí na stolku pokrytém britskou vlajkou. Vévoda z Kentu kráčí po rudém koberci, aby jej předal. Kodeš přemýšlí, co mu řekne a jak sehnat smoking na party, kde tančí vítězové.
„Děkuji, pane vévodo. Tohle je nejkrásnější chvíle mé kariéry,“ zdvořile říká.
