Jano, jak dlouho jste přemýšlela, že kývnete na červnovou exhibici proti Steffi Grafové?
Nula celá, nula jednu vteřinu (smích). Jsem hrozně potěšena. Věděla jsem, že tohle je něco, co bych strašně ráda udělala nejen sama pro sebe, ale pro celý český tenis. Pro české fanoušky, kteří si nás pamatují. Mám z toho velkou radost. I když jsem původně počítala s listopadovým termínem, tak tenhle datum mi vyhovuje možná i víc, protože budu rozehraná. Pojedu sem rovnou z Roland Garros (bude hrát turnaj legend ve čtyřhře).
Napadlo vás, že si proti Grafové ještě někdy zahrajete?
Ne, protože Steffi vždy tvrdila, že se k tenisu nevrátí. Ale v posledních dvou letech jsem ji na několika charitativních akcích viděla. I když to bylo hlavně díky Andremu, který ji nějakým způsobem k tenisu zpět přitáhnul. Ale že si zahrajeme v Praze, to bych nečekala. Bude to hezké, vždyť my jsme spolu kariéru ve čtrnácti letech začínaly.
Jana NovotnáNarozena: 2.10.1968 Turnaj mistryň: vítězka 1997 dvouhra, 1995 a 1997 čtyřhra Žebříček: 2. místo dvouhra (1997), 1. místo čtyřhra (1990) Bilance s Grafovou: 4-29 (1987-1999) Památný zápas: finále Wimbledonu 1993, kdy Novotná vedla 4:1 a 40:15 v rozhodujícím setu. Předloni se vrátila do Česka po deseti letech strávených na Floridě. Žije v rodném Brně. |
Máte s ní negativní bilanci 4-29. Bylo frustrující s ní hrát?
Bylo, bylo. Deset dvanáct let se pohybovala na vrcholu. Kam přijela, tam se čekalo, že zvítězí, nebo bude aspoň ve finále. A když se stalo, že prohrála, tak jsme se zaradovaly, že teď můžeme turnaj vyhrát (smích). Ona byla po Martině Navrátilové asi nejlepší tenistka na světě.
Byla by vaše kariéra bez ní bohatší?
Asi ano. Zvlášť na grandslamech, protože těch osmifinále nebo semifinále jsem s ní prohrála hodně. Ale nedá se nic dělat. Člověk to tak musí brát. Každá éra je jiná. Když se dívám na ten dnešní tenis, tak si říkám: Kdyby mi bylo o pět let míň, tak bych se ještě snažila hrát. Dnešní tenis je hodně otevřený. Není tak stabilní a dominantní od některých hráček, takže by se ještě dalo. Ale nedá se.
Jaký zápas se Steffi vám v paměti utkvěl nejvíc?
Nejvíc si pamatuji všechny vítězné. Tam ty emoce byly fantastické. To první v roce 1991 ve čtvrtfinále Australian Open. Pamatuji si na ten pocit, jak jsem poprvé našla cestu, jak ji porazit. Skvělý zážitek. Samozřejmě i v roce 1993 ve Wimbledonu. Když se na to dívám zpětně, tak si říkám, možná jsem to měla zahrát tak nebo tak, analyzuji to. Ale v pohodě. Mám hezké vzpomínky. Loni jsem se setkala i s vévodkyní z Kentu a musím říct, že i ona vzpomíná na všechna moje finále.
V čem byla největší síla Grafové?
Ona byla fyzicky úplně někde jinde. Ohromně atletická, pohyblivá. Bylo vidět, že má hodně natrénováno. I po třech hodinách hrála nejlíp. Její servis a forhend, to byly dva údery, jimiž kompenzovala, že vůbec nechodila na síť, kde neuměla hrát.
Kudy přes ní vedla cesta k vítězství?
Hrála jsem agresivně a chodila na síť. To bylo něco, co jsem měla dělat mnohem častěji. Kolikrát jsem si zápasy komplikovala tím, že jsem chtěla hrát zezadu a dokázat si, že ji odtud porazím. A také to chtělo mít správné sebevědomí a dobrý povrch.
Co chybí dnešním hráčkám?
Já myslím, že jim hrozně chybí přechod na síť. Taková ta kreativita na kurtu a myšlení. Neříkám, že všem. Třeba Petra Kvitová hraje ve výborné pohodě. Ve finále v Paříži proti Clijstersové se jí dařilo na servisu, občas šla na síť. Ukázala ve své hře variace, byla radost se na ni dívat. Teď jsem viděla zápas Ivanovičové v Dubaji a říkala si, jak takové dobré hráčce, bývalé jedničce, chybí koncepce hry. Scházejí dobří trenéři. Roli trenérů převzali hodně rodiče, trenéři jsou spíš okrajoví.
Dostáváte nabídky k trénování?
Každý den. A já říkám: Ne, ne (smích). Nabídek několik bylo. Ale vždycky přišly v takové době, kdy jsem byla v přechodném období. Buď jsem se stěhovala z Ameriky do Česka, nebo hráč byl jinde, nevyhovovala nám lokalita.
PAMÁTNÉ FINÁLE. Jana Novotná gratuluje Steffi Grafové k triumfu ve Wimbledonu 1993. Na pravém snímku Novotnou přemohly emoce a vévodkyni z Kentu se na rameni rozplakala.
Mluvilo se o spolupráci s Lucií Šafářovou.
Lucka mě koncem loňského roku požádala, abych spolupráci s ní zvážila. Já odpověděla, že jsem tomu otevřená. S tím, že než si řekneme ano - ne, bude dobré spolu nějaký čas strávit a zjistit, jestli to může fungovat. Ale k tomuhle nedošlo. Lucka se rozhodla jít jinou cestou (její trenérkou je Srbka Biljana Veselinovičová). Já to respektuji.
Co vás teď kromě tenisu naplňuje?
Když se každé ráno vzbudím a jsem zdravá a živá, tak mě motivuje užít si ten den naplno. Tenisu se věnuji stále, ať už aktivně, nebo ne. Myslím, že jsem hezky zvládla přechod od profesionální hráčky k normálnímu životu. Ten rok a půl, co jsem se vrátila z Floridy do Čech, poznávám úplně jiný život. Hrozně mě to těší a mám radost.
Pořád vás to v Brně baví?
Ano. A říkám si, jak dlouho jsem mohla žít venku bez každodenního kontaktu s rodinou, protože to mi chybělo. Tohle mě naplňuje. Zpětně si říkám, jak jsem to tehdy mohla všechno zvládnout. Ten program byl neskutečný.
Jste majitelkou turnajů v Lucemburku a Hertogenboschi, nechtěla byste je vyměnit za Prahu nebo Brno?
Určitě. Já vždycky preferuji Českou republiku. Ale mít tenisový turnaj je hrozně finančně nákladné. Člověk není schopen dělat to, co by chtěl, protože těch pravidel je čím dál víc. Alfou a omegou úspěchu je datum a lokalita. A pokud vám nabídnou listopad, kdy je konec sezony, nebo léto, kdy jsou v Praze všichni na dovolené, tak nemůžete mít úspěšný turnaj. Nelze říkat sponzorům: Dejte nám peníze, my vám přivedeme hráče; pokud nebudete mít diváky, televizi a publicitu.
Sledujete kromě tenisu i jiné sporty? Co třeba v Brně fotbal a hokej?
Kometu sleduji odjakživa, i když to posledních pár týdnů není dobré. Sleduji všechny sporty a moc ráda se na ně dívám. I když ne aktivně. Hrozně fandím Sáblíkové. A když bylo u nás mistrovství světa v basketbalu, to jsem sledovala i ze zahraničí.
