Tam také nyní chodí do školy pilovat angličtinu. Lyžuje, jezdí na koni a světový tenis vnímá jen z televizních přenosů, jejichž hrdinkou ještě donedávna byla.
První turnaj
Ve dvou letech bere do ruky poprvé raketu, ve čtyřech hraje první zápas a v sedmi vyhrává turnaj, za který od dědečka dostává stokorunu.
„Martina se naučila tenis v Česku, ale Švýcarsko jí dalo šanci ukázat se, když nám doma lidé házeli klacky pod nohy,“ řekla Melanie Molitorová, matka Martiny Hingisové, v jednom z rozhovorů pro MF DNES.
Rok před pádem komunismu se matka do Švýcarska podruhé vdala. Zázrak jménem Hingisová, který novináři díky nevinnému výrazu a úžasně lehkým a přitom účinným úderům nazývají „smějícím se zabijákem“, debutuje mezi ženami krátce po 14. narozeninách.
Doma na turnaji v Curychu jako „divoká karta“ poráží hladce ve dvou setech zkušenou Američanku Fendickovou a pak teprve prohrává s Francouzkou Pierceovou. „Hraje tenis jako šachy,“ charakterizuje svůj poklad manažer Damir Keretic.
První grandslam
Rok 1997 a nejlepší sezona Hingisové. Je jí šestnáct let, tři měsíce a šestadvacet dní, když jako nejmladší tenistka 20. století vyhrává grandslamový turnaj ve dvouhře. Ve finále Australian Open poráží o šest let starší Pierceovou za 59 minut 6:2, 6:2.
„Až mě to děsilo - první grandslamové finále singlu, a šlo to tak hladce,“ diví se Hingisová, která se před finále uklidňuje procházkou v parku s walkmanem na uších. Z každé její věty čiší lendlovské sebevědomí a nevídaná upřímnost.
První Wimbledon
Na jaře 1997 se stává nejmladší světovou jedničkou historie a pak opět nejmladší šampionkou století, tentokrát ve Wimbledonu. Rok předtím tu s Helenou Sukovou vyhrává čtyřhru, nyní ve finále dvouhry poráží Janu Novotnou 2:6, 6:3, 6:3.
„Možná jsem příliš mladá na takový úspěch,“ připouští Hingisová. Do té doby poznává jedinou porážku v sezoně, ve finále Roland Garros od Chorvatky Majoliové. Jak se později ukazuje, stojí ji to zisk Grand Slamu, protože v září vyhrává ještě US Open. Nebýt jarního pádu z koně a pochroumaného kolena před Roland Garros, kdo ví...
Po wimbledonském centrkurtu se Hingisová promenuje s trofejí jako Grafová. „Viděla jsem párkrát v televizi, jak dělala to samé, a tak jsem ji zkusila napodobit. Cítila jsem šanci, když tu zraněná Steffi chyběla,“ vypráví vítězka, která na turnaj trénovala v Rožnově pod Radhoštěm, kde bydlela její babička.
Matka Hingisové je po triumfu daleka básnění. „Martina neměla vůbec předvídavost, byla pomalá a nosí tři kila navíc, zkrátka ještě není ze zranění kolena venku,“ říká Melanie Molitorová.
První milion
Za jeden z největších momentů považuje Hingisová své první turnajové vítězství - v roce 1996 v německém Filderstadtu. Ačkoli ještě nemá řidičský průkaz, patří jí tradiční cena, automobil Porsche. V příštích letech si Hingisová odveze ještě tři. Už v listopadu 1996 se stává nejmladší tenistkou, která kdy vydělala na oficiálních turnajových prémiích jeden milion dolarů.
Jako odměnu za svůj nejlepší rok si o Vánocích 1997 kupuje v pořadí už třetího koně. Později si kromě nového domu v Curychu pořizuje také sídlo na Floridě. Nezapomíná však na svou starou vlast. Před US Open 1997 posílá 10 000 dolarů olomoucké univerzitě na obnovu knihovny zničené záplavami.
„To nestojí za řeč, něco se muselo udělat,“ říká Hingisová, když přilétá z Ameriky do Evropy concordem, aby stihla start v české extralize družstev. Hraje v Prostějově za méně, než mají muži startovné na zdejším turnaji challenger.
Mladá milionářka nechodí do školy, ale k soukromému učiteli. „Žiju normální život, možná trochu lepší než ostatní vrstevníci, protože mám pořád prázdniny,“ lebedí si.
První problémy
Kdo by tušil, že vítězství Hingisové na Australian Open 1999 bude jejím posledním grandslamovým? Za čtyři měsíce v Paříži, kterou jako jedinou z grandslamů nevyhrála, ji dělí od poháru pouhé tři míče. Proti oživší Grafové, která měla být podle Hingisové dávno v důchodu, však o jedenáct let mladší soupeřka kolabuje.
Nejprve psychicky - rozbíjí raketu, hádá se s rozhodčími, klepe se v předtuše vítězství - a když je po všem, i fyzicky. Brečí zoufalstvím na matčině rameni. Čtrnáct dní nato ve Wimbledonu, když prohrou v prvním kole s kvalifikantkou Dokičovou způsobuje podle expertů „největší senzaci v dějinách turnaje“, už ani máminu oporu nemá.
Před Wimbledonem vrcholí pubertální rebelie, Hingisová se s matkou jako trenérkou poprvé rozchází. „Chci být nezávislá a jít svou cestou,“ vysvětluje Hingisová a opakuje to i v rozhovoru s MF DNES po další roztržce o dva roky později.
První známky sestupu Hingisové z hvězdné dráhy se objevují už v roce 1998. Častěji než s trofejemi pózuje na obálkách časopisů. Dětské historky střídají zprávy o jejím prvním vztahu se španělským tenistou Alonsem, po němž následuje zástup dalších. Soupeřky se přestávají třást. Nastupují americké sestry Williamsovy, s jejichž brutálním tenisem si křehká hra Hingisové v budoucnu už neporadí.
„Je to poslední tenistka, která vyhrávala s výškou 170 centimetrů,“ soudí bývalá americká hráčka Chris Evertová. Hingisová se nikdy nenaučila pořádně podávat, vyčítá jí zase Martina Navrátilová.
První zranění
Hraje se Wimbledon 2001 a po dvou letech přichází další šok prvního kola - od stejné tenistky: Hingisová tentokrát prohrává se španělskou deblistkou Ruanovou-Pascualovou. Debakl je umocněn zraněním zad.
Dříve patřila Hingisová k těm, které přestály dlouhý tenisový rok bez pomoci lékařů. Nyní žaluje svého bývalého dodavatele bot o 40 milionů dolarů za to, že údajně zavinil její chronické zranění kotníků a šlach. Spor stále pokračuje.
Poprvé si zranila kotník na podzim 1998. O tři roky později jde s pravým kotníkem na operaci, zákrok na levém přichází o půl roku později. Od loňského srpna se Hingisová pokouší znovu hrát turnaje, ale v říjnu to vzdává. Prohra s Ruskou Dementěvovou ve Filderstadtu je jejím posledním zápasem.
A loňské finále Australian Open, v němž nevyužila čtyři mečboly proti Američance Capriatiové, je jejím posledním velkým momentem.
První pochyby
„Dokud se stoprocentně nevyléčím, nemá cenu hrát,“ říká Hingisová ještě koncem loňského roku. „Nemůžu už trénovat na vrcholové úrovni. Jedna část života skončila, ale další pokračuje,“ prohlašuje ovšem před čtrnácti dny v rozhovoru pro francouzský L´Equipe.
„Je konec,“ ujišťuje také ve švýcarském Blicku, ale dodává: „Nelitujte mě, mám se skvěle. Tenis budu hrát jenom pro zábavu. Chci si vylepšit angličtinu natolik, abych se uplatnila třeba v marketingu, a ráda bych se také věnovala jezdectví.“
Přítel její matky a zároveň tenistčin manažer, bývalý švýcarský novinář Mario Widmer, se ještě snaží slova Hingisové zmírnit. „Nemyslím, že někdo, komu je dvaadvacet, může říci, že končí, jelikož neví, co budoucnost přinese,“ říká v rozhovoru pro agenturu AP.
„Třeba je Martina jenom unavená. Já začínala až v sedmnácti, když ona byla na vrcholu, a také už mám někdy tenisu dost. Jak se asi musí cítit ona,“ přemítá Serena Williamsová, zatímco její otec Richard tvrdí, že takový tenisový úkaz jako Hingisová se už nebude nikdy opakovat a že je prostě nenahraditelná.
Nesrovnávejte mou dceru s Andreou Jaegerovou nebo Tracy Austinovou, zlobila se někdy Melanie Molitorová kvůli poměřování s bývalými tenistkami, které rovněž předčasně ukončily kariéru.
Neseběhl se však tenisový život Martiny Himgisové příliš rychle, nebylo toho na ni moc najednou? Takovou otázku dostala, když poprvé senzačně prohrála ve Wimbledonu.
„Možná,“ odpověděla už tehdy. Ale znělo to jako ano.
