Je zavřená doma a sleduje, jak z tenisového kalendáře odpadává jeden turnaj za druhým. Naposledy ve středu ten nejslavnější z nich – Wimbledon.
„Tak nějak jsme tušili, že se to stane. Ale dokud to nebylo oficiální, člověk doufá,“ říká Barbora Strýcová. „Když ta zpráva přišla, dostalo mě to. Jsem smutná. Ale samozřejmě to chápu. Teď jde hlavně o to, abychom všichni byli zdraví.“
Je jí 34 let. Nikdy to neřekla nahlas, ale mohl to být její poslední Wimbledon. Zcela jistě pak poslední olympijské hry. „Olympiáda pro mě byla obrovskou motivací. Držela mě a díky ní jsem naplno trénovala. Teď je to pro mě náročné,“ přiznává, ale zároveň odhodlaně dodává: „Určitě teď nemám v hlavě, že s tenisem seknu. Nechci skončit tak, že mi kariéru přeruší vir. Chci si ještě zahrát nějaký turnaj a nějaký těžký zápas. I když ho třeba prohraju. Ale teď nedokážu říct, jestli ten turnaj bude příští Wimbledon, olympiáda, nebo jen v lednu Australian Open.“
Strýcová, stejně jako ostatní hráčky, dostává každý týden od asociace WTA informační mail. V tom nejnovějším stálo, že je sezona přerušená do 13. července. Léto pro tenisty obvykle vrcholí na US Open v New Yorku a pokračuje se turnaji v Číně.
Jeden z nich je i ve Wu-chanu, odkud se virus rozšířil do světa. „Když člověk vidí, co se teď děje v New Yorku, asi to nakonec bude celé jinak. A ani si moc nedovedu představit, že bych jela do Wu-chanu. To by bylo těžké rozhodování.“
Raketu nedržela v ruce od začátku března. Stejně jako mnozí další. Najde se ale i pár hráčů, kteří mají kurt doma nebo trénují v nějakém malém klubu. „Vypadá to, že by pak mohli mít výhodu, ale... Ono není lehké dva měsíce jen bušit do míče, bez turnajů, bez toho, abyste věděli, co bude. Možná pak my, kteří nehrajeme vůbec, budeme mít paradoxně větší šťávu a chuť.“
Strýcová se zatím udržuje v kondici doma. „Každý den cvičím, chci se zpotit, protože sport k životu potřebuju. Je to pro mě droga. Ale mentálně to není snadné, když nevíme, kdy se vrátíme na kurty. I kdyby to bylo v polovině července, je to pořád strašně daleko.“
A lehké to není ani pro její hyperaktivní povahu. „Spadla jsem z extrému do extrému. Byla jsem zvyklá cestovat, trénovat, hrát, den mít naplánovaný na minuty. A včera jsem se přistihla, že jen sedím a koukám na kytku. Už jsem doma uklidila všechno a vytřela asi tisíckrát,“ směje se. „Ale zase poznávám sama sebe, to je taky cenné.“
