Relax na tmavě modrém moři pod azurovým nebem, proti tomu zmítání mezi divokými vlnami za kvílení větru. Takové jsou extrémní póly námořního jachtingu. Zatímco výletníci dávají přednost tomu prvnímu, závodníci preferují spíš druhý. „Těšíme se, až to foukne. Kontakt s živly je pak velmi intenzivní, protože se nemáte kam schovat a musíte jim vzdorovat,“ líčí 50letý Martin Pospíšil.
Při České námořní rallye v Chorvatsku však jako by měl vítr minulý týden dovolenou. „Takže to bylo spíš o vaření na slunci, protože za slabého větru není výhodné se na lodi moc pohybovat. Když fouká, řeší se věci rychleji a energičtěji,“ přibližuje 46letý Jan Hykrda.
Platí tedy, že čím silnější bouřka, tím větší vzrušení?
Pospíšil: To jsou zážitky, na které se vzpomíná ještě deset let. Jednou přišla na námořní rallye bouřka o rychlosti čtyřiceti uzlů, s ní zima a kroupy. Z třiceti stupňů a slunka jste najednou těsně nad nulou a posádka vás neposlouchá, protože se každý něčeho drží.
Hykrda: Tehdy přišla studená fronta, i v Chorvatsku napadl sníh. Objevila se bílá stěna a druhý den jsme nemohli vůbec jet.
Pospíšil: Předtím byla úplně černá obloha a my jsme netušili, co se chystá. Pořád jsme závodili a pochvalovali si silný vítr. Pak přišel klid před bouří, což by měl být známý pojem. My jsme si ovšem svlékli bundy a napnuli všechny plachty s tím, že to máme za sebou. Netušili jsme, že to je poslední okamžik, kdy jsme se mohli přivázat k lodi.
Co se dělo pak?
Pospíšil: Přišla bílá stěna, to je čelo studené fronty s vichrem a kroupami. Najednou někdo kousek od nás uviděl loď, jak se naklonila. Ozval se hrozný rachot, jak se plachty rvaly ve větru, a zdálo se nám, že stěžně každou chvíli musí spadnout. Foukalo přes sto kilometrů za hodinu a moje posádka se bála. Výletní jachtaři, kteří jezdí za rumem a přírodou, si myslí, že všechno zařídím. Ale v takových podmínkách se o to musí postarat všichni.
Tentokrát však byl závod klidný a vy jste jej jasně vyhráli. V čem bylo tajemství vašeho úspěchu?
Hykrda: Sami nevíme. Ale naše posádka byla složená ze samých závodních jachtařů, první den jsme se sehráli a prostě nám to šlo.
Pospíšil: Myslíme si, že jsme si to zasloužili, protože jsme svou loď nejvíc vyleštili. Dole pořád zarůstá mušlemi, řasami a korály, vy se musíte potopit pod vodu a odstranit je, což není nic příjemného. Ale kdo nevyčistí, ten nejede. Roky předtím jsme to na mých lodích nedělali a divili jsme se, co je špatně.
Hykrda: Měli jsme také štěstí. Před každou rozjížďkou jsme dávali aspoň panáka rumu Neptunovi a asi to zabralo. (úsměv)
Předpokládám, že při podobných závodech hraje velkou roli navigace...
Hykrda: Na moři je velmi důležitá. Člověk se musí zorientovat od mělčin po různá závětrná a návětrná najíždění na ostrovy, musí se vyhnout sádkám na ryby. Nad tím, kudy jet, se přemýšlí dopředu, ale je potřeba i improvizovat.
Pospíšil: Je to kombinace atletiky a šachů. Šachy jsou to myšlení, strategie, taktika. A k tomu musíte mít i fyzičku. Ani u kormidla nesedíte, ale stojíte v těžišti lodě, abyste cítil každý závan větru a reagoval na něj.
Hykrda: Už od rána se přemýšlí, jak bude rozjížďka probíhat. Většinou kotvíme v zátokách a nevíme, co se děje na moři, takže se třeba vyběhne na kopec a zjistí se, jak to vypadá. Nebojuje se jenom na vodě, ale už na břehu.
Pospíšil: Někdy se stane, že se flotila rozjede na dvě půlky a za tři hodiny uvidíme, kdo bude v cíli dřív. Takže kromě toho, jak jet co nejrychleji, pořád přemýšlíme i nad tím, kudy jet. A v Chorvatsku ještě musíte přijít na to, jak prokličkovat mezi ostrovy.
Česká námořní rallye
|
Jaká je při závodě atmosféra?
Hykrda: Přátelská. Když byly závody, kde se vypsaly prize money, tak to bylo podstatně horší.
Pospíšil: Někdo si tam pak přivedl posádku zkušených námořních jachtařů, Chorvaty nebo Poláky. Není totiž problém si najmout profesionální posádku a potom machrovat, že jsem dobrý český kapitán.
Jak jste se vlastně dostali k jachtingu?
Hykrda: Moji rodiče se přestěhovali do Bystrce, kde je Brněnská přehrada. Tam jsem začínal na těch nejmenších loďkách, pak jsem přešel na větší. Potom jsem začal podnikat a vypadl jsem z toho, ale před osmnácti lety jsem se zase vrátil.
Pospíšil: Já jsem to měl někde v sobě. Snil jsem o závodech na plachetnici dřív, než jsem věděl, že to existuje. Když jsem našel potopenou pramici, tak jsem asfaltem zalíval díry a dělal na ní nějaké oplachtění. A když jsem zjistil, že v Brně mají skutečný jachtklub, tak jsem hned po škole stál ve frontě na loď.
V jachtingu se závodí na olympiádě, slavný je Americký pohár. Kam byste zařadili Českou námořní rallye?
Hykrda: Je to odnož turistického jachtingu. Když se díváte na Americký pohár nebo olympijské třídy, tak je to někde jinde. I my bojujeme, dáváme do toho všechno, ale jezdíme na turistických lodích, které nemají vychytávky jako ty závodní. Navíc Jadran je velmi mírumilovné moře, kde se člověk při první bouřce schová za ostrovy a nějak to přečká. Být někde uprostřed oceánu je tvrďárna, která se s tím nedá srovnávat. Ale zase to není tak, že by to mohl dělat úplně každý.
Láká vás plavba přes oceán?
Pospíšil: Přes oceán to může být o život, ale jinak je to nuda. Prostě jedete, jedete a jedete. A když máte čtyři týdny dovolené za rok, tak to nepřichází v úvahu. V Chorvatsku to máme dost intenzivní a plné adrenalinu, protože závodíme s dobrými soupeři od rána do večera. To si člověk užije víc, než když dva týdny jedete a nic nevidíte. To je dobré tak na důchod.
Hykrda: Já se přes Atlantik jednou chystám, ale je to záležitost měsíců. Teď mám hodně práce a nemůžu jen tak opustit podnikání.
Co je největší nepřítel jachtaře?
Hykrda: Když nepočítám zoufalé stavy, kdy teče do lodi, tak největší nepřítel je mořská nemoc. Ta mě potkává docela často. Musím něco dělat, protože když jen sedím a vyvažuju, tak to se mnou lítá nahoru dolů, pak to přijde a lítá to ze mě. Navíc je to nakažlivé, protože když to chytne jeden, tak to mají i ostatní.
Pospíšil: Na Jadranu pořádné vlny nejsou, takže z toho mořskou nemoc nedostanu. Ale asi by na mě přišla taky, kdybych byl někde v Atlantiku v mrtvém vlnění. To znamená, že loď nejede dopředu, ale jen se houpe nahoru a dolů. Když jsem byl na Baltu, viděl jsem krmit ryby i německé lodivody. Jsou podmínky, které (bez zvracení) nezvládne nikdo.
Jste jako námořníci pověrčiví?
Hykrda: Jsou určité věci, například se na lodi neťuká sklenkami.
Proč?
Pospíšil: Aby se nevzbudily duše mrtvých námořníků. To jsou námořnické pověry, ale my se jimi řídíme. Pamatuju si třeba, jaké jsem dostal první školení na lodi. Neříká se špice, ale příď, protože špici mají vidle. Na stožár stoupá vlajka, takže na lodi je stěžeň. A kabinu má traktor, zatímco loď má kajutu.
Zažili jste nějakou vážnější nehodu? Třeba převrácení lodě?
Hykrda: Námořní lodě mají kýl a musel by být hodně extrémní vítr, aby se něco takového stalo. Loď se může naklonit a někdo může vypadnout přes palubu, ale potopení lodi zažije za celý život jen pár jachtařů. Menší závodní lodě jsou převrácené každou chvíli, ale na velké námořní už by to musela být velká nepozornost nebo extrémní smůla.
Máte rádi nějaký námořní film?
Pospíšil: Natočit ze závodů zajímavý film je hrozně těžké, protože proti skutečnosti to v televizi vypadá hrozně nudně. Jak tam nejsou detaily, akční situace nebo srážky lodí, tak to lidi nebaví. Proto se snaží do Amerického poháru přidávat záběry z vrtulníku, počítačové animace, mají kamery přímo na lodi. Ale když přijde televize k nám na český rybník, tak většinou přestane foukat, takže se natáčí klidná hladina a rozhovor s olympionikem. (úsměv)
