V cíli jste zvedla hlavu a uviděla, že jste první. Jaký to byl pocit?
Takový zvláštní. Jsem zvyklá, že vždycky dojedu a vidím na tabuli u mého umístění čtyřku, pětku, někdy i jedničku - ale pokaždé vím, že po mně ještě pár dalších párů pojede. A teď jsem věděla, že jsme s van Riessenovou poslední pár. Tohle byl pro mě nový pocit. Dojela jsem a věděla, že už nikdo další na startu není.
Hned vám to secvaklo? Já vyhrála!
Jo. Věděla jsem: Až se na tabuli podívám, tak to číslo, co tam uvidím, je finální. Na to jsem se těšila celý ten kilák.
Petr Novák mladší, který je s vámi v Asii coby trenér, řval u dráhy: Jo jo jo!
... chvíli koukal a když jsme to oba vstřebali, plácli jsme si.
Teď už jsou tři hodiny po závodě. Jak si ten vítězný pocit vychutnáváte?
Teprve jsem dosedla na hotelu. Jsem samozřejmě strašně ráda, ale musím zůstat nohama na zemi. Vím, že tu chyběly Richardsonová nebo van Beeková. Ale jak se říká, na to se historie neptá. Jela jsem sem s tím, že tady chci urvat co nejvíc bodů. Lepší už to dneska být nemohlo. Ten led byl špatný, nedržel. Spousta holek, co to rychle rozjely, pak zkapaly. Já se snažila jet s rozmyslem. Spoléhala jsem na to, že na konci jedu malou zatáčku. Svezla jsem se za van Riessenovou při střídání a říkala si: Nenechám jí ujet, nenechám. Napálila jsem to... a pak už byl cíl.
Před závodem vás přitom bolela záda.
No, mám trochu problém. Včera mě hodně chytla, jak jsem už dlouho nebyla doma a nemohla si je nechat nějak spravit. Toho cestování je fakt moc, jedu všechny svěťáky od Heerenveenu, pět týdnů v kuse. Díky bohu, že to přišlo až tady a ne na minulých závodech v Naganu, to bych měla před sebou ještě týden. Teď vím: už jen jeden den a letíme zpátky, doma to vyřeším.
Na vánoční pauzu se asi těšíte víc než kdykoliv dřív, že?
To jo. Hodně lidí se mě tady ptá, jak to zvládám, že jedu pět svěťáků v kuse. Já věděla, že to bude těžké, jen jsem si to nechtěla připouštět. Ale domů se opravdu těším víc než kdy jindy.
Objezdil ještě někdo další všech pět pohárových štací?
Možná nějací chlapi, to nevím. Ale dneska mi německý reportér říkal, že jsem jediná ženská, která to zvládla všechno. Třeba Kanaďanky Nesbittová a Schusslerová jely čtyři v kuse, ale Charpin už vynechaly.
Jste tedy nejodolnější ze všech?
To nevíme, když to ony nezkusily.
Tak tedy máte největší odvahu zkusit to všechno?
Asi, možná.
Včera zazářila biatlonistka Soukalová. Obě jste mladé, obě jste vyhrály Světový pohár poprvé. Připadáte si jako nová vlna českého sportu?
Hlavně je super, že se jí to povedlo. Já vždycky fandím ostatním sportům a mladým zvlášť, mám pokaždé radost, když se někdo takhle mladý prosadí. Do třídy chodím i se snowboardistkou Evou Samkovou.
Trenér Novák už dříve věštil, že můžete mít na hrách v Soči medaili. Teď už mu věříte?
Věřím. Ale pořád se radši soustředím jen na zítřek.
Dobře, tak zítřek. Čekají vás znovu závody na 500 a 1000 metrů. Jak se bude vítězství obhajovat?
Asi těžko. Ale je to poslední den, dám do toho všechno. Už teď jsem s tou mojí cestou do Asie strašně moc spokojená.
Po zítřku můžete vést celkově i Světový pohár na 1000 metrů.
No to by bylo hustý. Doufám, že jsem těm zádum nedala dneska moc zabrat, že vydrží.
Oslava bude až po návratu?
Já oslavovat ani nepotřebuju. Oslavím tím, že si doma lehnu a pustím si Popelku.
