Vědomí své nejsilnější stránky postrčilo keňského běžce Simona Chemoiywu k vítězství v Pražském mezinárodním maratonu. Chvíli před cílem zaútočil a utekl favorizovanému krajanovi Kipronovi. Finišoval ostře, jak je zvyklý ze svých oblíbených středních tratí. Maraton běžel teprve podruhé v životě.
V jakém okamžiku se ve vašem vzájemném souboji s Kipronem rozhodlo?
Dlouho jsem běžel za ním. Myslel jsem, že mě porazí. Kiprono je velký závodník. Já si chtěl hlavně zaběhnout osobní rekord. Ale pak jsem si uvědomil, že mám přece z krosů a běhů na pět kilometrů dobrý finiš. Tak jsem to zkusil a vyšlo to.
Nebudete teď běhat místo středních tratí spíš maratony, když se vám v nich tak daří?
Asi se na ně soustředím. Už v roce 1992 při olympijské kvalifikaci na trati 5000 metrů mi doma říkali, že nejsem tak dobrý jako ostatní. Já se ale nevzdal a v maratonu to dotáhl tam, kde jsem dnes.
Mimo jiné jste porazil i největšího favorita, Brazilce Da Costu, který skončil až sedmnáctý. Byl jste překvapen, že se neudržel v čele?
Da Costa běžel rychle jenom na začátku. V polovině závodu jsem si všiml, že zřejmě nemá tolik sil. Na 24. kilometru najednou kolem mě nebyl. Bylo to zvláštní, protože tvrdil, že má na víc. Přestal jsem na něj myslet a běžel dál dopředu.
K traťovému rekordu vám chyběly skoro dvě minuty. Proč nebyl závod rychlejší?
Běželo se pomalu, protože na maraton bylo velké vedro.
(Viz Hvězdný... str. VI)
- pondělí 22. května 2000
