Počítanej? To tedy nikdy

Ú s t í n a d L a b e m - Špatně spí. Probouzí se bolestí a nesnesitelným svěděním v obou zápěstích. Jedno bylo zlomeno osmnáctkrát, druhé třicetkrát. Výrůstky kolem nich vytvářejí kopcovitou krajinku. Ještě po čtyřiceti letech od olympijského vítězství v římském ringu se noc co noc připomíná Bohumilu Němečkovi jeho někdejší boxerská sláva.


"Jak mě ta bolest vzbudí, tak sáhnu pod prostěradlo a dřu si klouby o matraci, někdy taky o kobereček u postele. Pak to přejde a spím dál." Na široké manželské posteli líhává s vnukem. "Manželku bych budil, ta leží vedle." Němečkovi že je dvaašedesát? Když předvádí svůj kryt, boxoval v obráceném gardu, pravou rukou vpředu, když stínuje útok před velkým zrcadlem v obývacím pokoji, tak rtuťovitě křepčí jako za mlada. Nohy má pořád rychlé k boxerskému tanci.

Jen ty ruce. Trhal si vaziva, ničil klouby, lámal palce. V Římě měl zlomený palec od třetího zápasu a boxoval s ním ještě dvě utkání. Měl pověstné prudké rány. "Dvě stě kliků každý den, to potom dáš ránu!" Nikdy svá zranění nedoléčil.

Nebyl čas.

Jeho doktor mu kdysi řekl: "Bohoušku, až jednou umřeš, ať ti uříznou ruce a dají je do muzea!" Hříchy z mládí bere s nadhledem, předvádí kousky do varieté.

"Hele, palec, koukni." A vztyčí palec. "A teď mi strč doprava." Palec se bez odporu dá posunout. A drží tam.

"A i kdybys mi dal milion, já sám ho zpátky nedám." Nedokáže si zapnout košili.

Když jej zastavila policejní hlídka, marně se pokoušel vytáhnout řidičský průkaz.

"Co je, pane řidič?" "Mám utrženej palec." "Jó, to jste vy, pane Němeček? Tak jeďte."
Dovednost v rukou mu ale zůstala. Když rodina koupila starý dům ve stráni v Ústí nad Labem, vrhnul se do práce. Opravoval, krášlil, přistavěl garáž, terasu, stavěl ploty. A všude na stěnách je krásné dřevo. Na to je pyšný.

Nic si nedává opravit, všechno sám. "I elektriku." Lesknou se tu naleštěné poháry. V krabicích jsou navršeny hory fotografií. V jedné zásuvce má desítky medailí, chrastí, zvoní, plnými hrstmi se v nich dá přehrabovat. Jen jediná, zlatá ze Říma, má čestné místo.

Němeček je sopkou výřečnosti, myšlenky mu přelétají, má paměť jako Palacký. Když vypravuje, jako by líčil nějakou událost ze včerejška.

"To bylo v padesátym šestym roce, byla ňáká beseda o sportu, pozvali mě tam a já seděl vedle Zátopka. Člověče, já seděl vedle boha! A on vyprávěl, jak trénoval v bagančatech. No a co já? Měl jsem kanady, tak hned jsem si dal do nich vylejt olověné placky, pěkně dovnitř, v ruce jsem měl činky a tak jsem běhal. Vláčel jsem na sobě takovejch patnáct kil, když jsem klusal z Děčína do Petrovic a zpátky."

Němečka zná v Ústí kdekdo.

V ulici pod hokejovým stadionem na jednom domě, kde je hospoda, visí nápis: U zlaté medaile. Čepuje se dobré pivo, chodí sem štamgasti. Je tu útulno, na stěnách desítky fotografií. Mladý Němeček jako olympijský vítěz v Římě. Němeček v ringu. Němeček s Věrou Čáslavskou a se Zátopkovými. A se Samaranchem zase někde jinde. "Hele, a tady. Poznal bys mě?" "Němečka? Je pořád stejnej." Zašklebí se radostí.

Hospodu zařídil pro syna. Dal mu ji. Na dětech zřejmě visí.

Vzpomínky na své nejslavnější okamžiky, olympijské vítězství a titul mistra Evropy, spojuje s nimi.

"Bohoušek se narodil v prosinci v padesátým devátým, řekl jsem si, přivezu mu medaili z olympiády." Na body vyboxoval v lehké welterové vítězství nad ghanským borcem Quarteyem. "To byl snad nejlehčí zápas, já byl rozjetej, nedostal jsem úder, byl jsem jak panenka, nebyl jsem ťuknutej." Za pět let se narodila Romana, to bylo před mistrovstvím Evropy zase v Římě. "A medaili jsem chtěl přivézt taky jí, jenže jsem se tenkrát neprosadil do nominace. A tak jsem šel za Himlem na ČSTV a povídám mu: Chci jet na mistrovství Evropy, já ho vyhraju!" Antonín Himl, tehdy už mocný pán v socialistické tělovýchově, se zarazil: "Ale Bohouši, nominace je hotová!" Dal se umluvit, posadil Němečka do šestsetrojky a rozjeli se do nymburského střediska.

"A já tam boxoval s těžkejma váhama a udělal dojem. Himl povídá: Na mistrovství pojede Němeček, a když s tím nebude souhlasit soudruh trenér, tak s ním pojedu já." Němeček přivezl medaili i dceři.

Byl džentlmenem v ringu? Jak kdy. "Já dost často věděl, co to je za člověka v tom druhým koutě.

Když to byl slušnej kluk, tak jsem si s ním hrál, stačilo vyhrát na body. Taky jsem jednou potkal strašnýho machra, náfuku.

Chlapče, v kterym kole chceš bejt zabitej, říkal jsem si. Pak ležel tejden v nemocnici." Jak vypráví, občas mu uklouzne přisprostlé slovo, a to se vždycky ohlédne ke dveřím, zda manželka není na doslech. Paní Ludmila je zřejmě na tyhle věci háklivá.

"Je to hodná, věrná žena," říká o ní. Před čtyřiačtyřiceti lety ji podrazil nohy při bruslení na budějovickém zimním stadionu. Bylo jí čtrnáct, jemu osmnáct.

"Začali jsme kamarádit, tři roky mezi námi nic nebylo, splnil jsem slib její mámě." Založil slušně velkou rodinu.

Syn je podnikatelem, dcera má akademické tituly ze dvou vysokých škol, čtyři vnuci se mají k světu, jeden z nich hraje na klavír, chystá se ke koncertnímu vystoupení.

Všichni jsou svěží, jaré mysli.

Mají to po tátovi, po dědovi.

"Abych dostal ránu, upadl a byl jsem počítanej? To nikdy."

BOHUMIL NĚMEČEK

Narozen 2. ledna 1938.
Boxoval od patnácti let.
Účastník tří olympiád, v Římě 1960 získal zlatou medaili v lehkém welteru (do 63,5 kg).
Mistr Evropy 1967 v Římě ve welteru (do 67 kg).
V ringu absolvoval na 800 zápasů, nikdy neprohrál k. o., podle jeho svědectví na body ztratil nejvýš dvě desítky utkání.

Bohumil Němeček u restaurace v Ústí nad Labem, kterou daroval synovi a která má v názvu jeho olympijské zlato


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž