„Myslím, že ve vrcholovém sportu jsem jednou z mála výjimek,“ říká o sobě rodák ze Sao Paula.
Na světovém šampionátu poprvé startoval v roce 2001, během své dlouholeté kariéry si z MS odvezl deset medailí, z toho čtyři zlaté. Pokaždé slavil ve své královské disciplíně 50 metrů motýlek. A už v roce 2018 v Chang-čou zaujal post nejstaršího mistra světa v plavání.
Naposledy se radoval ve středu v Melbourne, kde časem 21,78 zaostal o pouhé tři setiny za vlastním světovým rekordem. Předstihl o mnoho mladší soupeře, nejblíž se k němu dostali stříbrný Noe Ponti ze Švýcarska (21 let) a bronzový Maďar Szebasztián Szabó (26).
Santos při společné fotografii medailistů roztáhl obličej do úsměvu, načež oznámil, že právě absolvoval poslední závod v kariéře.
Brazilec Nicholas Santos (uprostřed) pózuje se zlatou medailí pro vítěze 50 metrů motýlek na MS v Melbourne. Stříbro získal Noe Ponti ze Švýcarska, bronz Maďar Szebasztián Szabó.
„Plavání přenechávám mladším. Opouštím ho ve 42 letech a jsem šťastný a pyšný. Jsem čtyřnásobný mistr světa, světový rekordman, olympionik, procestoval jsem víc než čtyřicet zemí,“ shrnul.
Za svůj největší úspěch označuje právě překonání světového rekordu, který v roce 2018 v Budapešti upravil na hodnotu 21,75 vteřiny. Mrzet ho možná může jen to, že svou extratřídu naplno neukázal na olympijských hrách. Startoval v Pekingu (9. ve štafetě) a Londýně (16. na 50 metrů motýlek).
Nicméně díky tomu, že se specializoval na rychlou padesátku, dokázal vydržet tak dlouho ve špičce: medaile z MS vozil v rozmezí dvanácti let. Přitom v dřívějších érách plavání by už dávno odpočíval v důchodu. I slavný Michael Phelps ukořistil své poslední olympijské zlato „teprve“ ve 31 letech.
„Závodění na padesátce mám rád, protože můžu strávit víc času se svou rodinou. Nepotřebuju zůstávat v bazénu tak dlouho, jako když jsem se připravoval na stovku,“ líčí Santos. „Netrénuju v sobotu, taky nemám dvoufázové tréninky.“
A tak si mohl v posledních pár letech – když cítil, že jeho kariéra spěje ke konci –, chystat i život po sportovním zápolení. „Mám klub, ve kterém jsme vytvořili profesionální tým. Podařilo se nám uzavřít nějaká sponzorství, takže se učím, jak to chodí v byznyse. Ale zároveň mi soutěžení pořád dává skvělé pocity. Závody prostě miluju, nemůžu bez nich žít,“ vykládal letos v lednu.
Teď už se jich sám účastnit nebude. Ale kolem bazénů jistě bude dál pobíhat a prožívat emoce, na které byl po tolik dlouhých let zvyklý.
