„Vedro je v tom hrozné. Člověk se musí rychle obléct a zalehnout,“ říká střelkyně roku. „Ale venku se to vždycky dá vydržet.“
Oblíbenou vzduchovku teď nechává stranou. Před ní jsou dva závody v malorážce. V pátek na 60 ran vleže, v neděli olympijská disciplína: po dvaceti ranách vleže, vkleče i vstoje. A tréninkový den je perný.
Budíček ráno v šest, snídaně. Trénink střelby vkleče i vstoje na střelnici v Košutkách. Pak pětačtyřicetiminutová cesta zpět do Plzně, k obědu topinky. „Jindy si ale dávám těstoviny. Jsem takový italský člověk,“ říká Kůrková.
V ruce nese v pestrobarevném obalu pětikilovou zbraň. Pětkrát tolik váží taška, v níž je speciální oblek, náboje a další vybavení. Ten však na kolečkách veze Petr Kůrka, její otec a zároveň trenér.
Nad střelnicí v Lobzích rachotí jeden výstřel za druhým. Kůrková, budoucí studentka sportovní fakulty v Brně, se usazuje u terče s číslem 30. Převleče se, marně se snaží smotat neposlušné vlasy do uzlíku, připraví zbraň. A pak zalehne na žlutou molitanovou podložku a usadí se do střelecké pozice.
První rána je za osm bodů, pak už Kůrková střílí jen líp. Pokaždé se podívá na malou obrazovku, která přesně ukazuje zásah, pak vymění náboj. Puška za chvíli ztuhne v naprosté nehybnosti. V tréninku padesátkrát dokola, než je krabička nábojů prázdná. „Člověk se musí soustředit na to, co má zažité. Čekám, až se mi uklidní tep,“ říká.
Shora vypadá trochu jako žába. Pravou nohu má vytočenou ven, levou zapřenou. Takhle musí při závodě vydržet asi 75 minut. Nástřel a dalších šedesát ran. Bez střeleckého obleku by však zvládla jen dvacet. Kalhoty i kabát drží páteř, polstrování trochu tlumí tlak na loket.
Přesto klouby na rukou mladé dámy „zdobí“ rudé otlačeniny. I proto nemá závod vleže moc ráda. „Je trochu nudný. A hlavně bolí.“ Mozoly maže každý den vazelínou, štvou ji. Dala si kvůli nim včera volno. „Za den bolest poleví.“
Malorážka není její královská zbraň, a tak nevyhlašuje velké cíle. „Bude se tu bojovat o místa na olympiádě, to mi může nahrát,“ říká. „Anebo taky ne.“ V dubnu přitom nastřílela český rekord 599 bodů. Jen jednou tehdy netrefila desítku. „Ale to je mezi ženami ojedinělý výkon,“ říká trenér.
Takřka každý, kdo během tréninku procházel kolem Kůrkové, se aspoň na chvíli zastavil. Prostě patří mezi elitu. Sama sledovat soupeřky nebude. „To nedělám.“ A navíc je v Lobzích doma. „V cizině bych se dívala kolem. Odsud se snažím co nejrychleji zmizet,“ říká.
Ruch střelnice plné lidí ji vyčerpává. Poseděla u limonády v restauraci a pak se vydala autem domů pro knížku od horolezce Messnera a také odvézt mladší sestru Alenu, další střelkyni.
Na střelnici schovává Kůrková v komůrce pod schody oranžové kolo. Na něm se chystala na zámeček Býkov, kde česká reprezentace nocuje. Dvacet kilometrů pro ni není problém.
Na kole pojede i na dovolenou, vždyť šampionát vzduchovek ji čeká až na podzim ve Švédsku. V pondělí vyrazí s přítelem Ondřejem na cestu po jižních Čechách. „Tři týdny mě tady nikdo neuvidí.“
 Mistryně světa ve střelbě ze vzduchové pušky na 40 ran Kateřina Kůrková ukázala 9. července 2002 po příletu na ruzyňské letiště v Praze novinářům zlatou medaili. |
