Ella Nicholasová letěla do Prahy z Cookových ostrovů, 15 tisíc kilometrů, třicet hodin. Včera si na trojském kanálu odbyla premiéru v závodě Světového poháru.
Co na tom, že skončila v kvalifikaci předposlední a porazila jen Alžířanku Dupireovou? Připadala si jako vítězka.
"Jsem ještě mladá. Je mi teprve sedmnáct, pádluju čtyři roky. Je dobře, že teď dělám chyby. Můžu se z nich učit."
Na Cookových ostrovech, zapomenutém ráji uprostřed Pacifiku, je jedinou vodní slalomářkou v zemi. "Zato máme dost rychlostních kanoistů. Já jediná se trhla," líčí.
Pravda, také začínala mezi rychlostními kanoisty. "Ale to byla nuda. Bratr mě pak nasměroval k divoké vodě. Je mnohem nebezpečnější, to mě baví," říká, načež pohodí hlavou: "Třeba jako v té osmé brance."
Na Cookových ostrovech má pouhých 12 tisíc spoluobčanů. "A skoro s každým z nich jsem příbuzná," směje se.
Zato divokou řeku tam nenajde ani jednu. "Jen rovnou. Nebo oceán s úžasně modrou vodou," vypráví o své zemi. Rozzáří se: "Je tam spousta kokosových palem, nádherné, liduprázdné pláže. Na některých z našich patnácti ostrovů ani nežijí lidé. Prostě fantazie."
Přesto už tu sama nebydlí, žije na Novém Zélandu, kde má alespoň kde trénovat. Ačkoliv jsou Cookovy ostrovy samostatné, každý jejich obyvatel zároveň získává novozélandské občanství. "Ale zůstala tam moje rodina – a já se vracím na prázdniny."
Na Cookových ostrovech si užívala také před pražskou návštěvou. "Dva týdny jsem se slunila na pláži. Každý den."
Moment, žádná příprava? "Tedy... Běhala jsem po písku na pláži," culí se.
Není však typickým vodáckým exotem, jací se občas zjeví na kanálech, ať už pocházejí z Barmy, Nepálu či Venezuely. "Zvládla eskymáka, sjela to celkem v pohodě. Zažila jsem mnohem horší kajakářky," říká Irena Pavelková, bronzová Evropanka.
Nicholasová se učí. Drží se svých novozélandských kamarádek, hltá všechno kolem sebe. Na vodě... i u pražských památek.
V první kvalifikační jízdě včera minula dvě branky. Ve druhé nabrala jen osm trestných vteřin za čtyři šťouchy. "Vždyť říkám. Budu lepší!"