Na cestě ke zlatu musela tyčkařka vyhrát vnitřní boj

G e n t - Tyčkařka Pavla Hamáčková myslela na to, že všechno vzdá, vezme své věci a odejde pryč. To bylo v neděli odpoledne uprostřed závodu na halovém mistrovství Evropy v atletice. Za další hodinu si pomalu zvykala na nový titul, který se teď bude k jejímu jménu řiřazovat: mistryně Evropy. Tak krátká doba, a takový zlom! Aby se z ní stala šampionka, musela v té hodině nejdřív zvládnout zápas sama v sobě. Úplně nejhůř jí bylo, když podruhé shodila laťku ve výšce 430 centimetrů. To je hranice průměru, přes kterou se už dávno přenesla. Jenže teď se jí nedařilo.

"Na tuhle výšku není třeba dobrý skok. Ale já jsem nebyla schopna chytit rytmus," říkala.
Jako varování se jí připomínalo prázdné místo na lavici, kam si tyčkařky odkládají věci. Na začátku závodu kousek vedle ní seděla Daniela Bártová, další reprezentantka. Skončila velice brzy. Nezvládla ani základní výšku. A rozhodčí ji vzápětí vyvedla z tyčkařského sektoru.

Hamáčková potichu trpěla. Jako by v ní žily dvě osobnosti. Ta slabá, která nemá dost energie věci změnit, i když se vyvíjejí špatně. Ale pak i ta druhá, plná odhodlání a nezlomné hrdosti.

Bylo jí stydno, že nedokáže svou slabost zlomit. Před třetím skokem na 430 centimetrech uvnitř ní boj vrcholil. "Říkala jsem si, já s tebou skákat nebudu. Jdu pryč!" vyprávěla. Pak zvítězila jiná myšlenka: "Tak dobře, úplně znova. Jsem úplně jiný člověk!" Úspěch ji lákal.
Tušila, že v tomhle závodě k němu nebude třeba rekordů. "Sama před sebou bych neobstála. Dolehla na mě atmosféra. Chci něco dokázat, chci medaili urvat." Nekladla si zvláštní nároky.

Nechtěla víc než se dostat přes laťku. "Stačí se pověsit na tyč a hopnout nahoru," říkala si. A tak se rozběhla, zasunula tyč mezi stojany a zhoupla se ke stropu. Laťky se dotkla, spíš do ní vrazila. Ale v doskočišti viděla, že se laťka sice zuřivě pohupuje, ale drží na svém místě.

Hamáčková byla zpátky ve hře. V závodě zbylo ještě pět závodnic. Čtyři z nich na další hranici, 435 centimetrech, na první pokus neuspěly. Jedné se to podařilo. Ne sice stylově a ladně, ale dostala se na druhou stranu a laťka nespadla. Byla to Hamáčková. Teď se propast vyřazení zdála daleko.

Na soupeřky měla skok k dobru, vedla. Jedna za druhou končily. Britka Whitlocková, Islanďanka Flossadottirová neskočily 435 centimetrů. Už teď měla Hamáčková medaili a věděla, že její dvě zbývající sokyně musí skočit ještě o dalších pět centimetrů výš. Jinak ji z prvního místa nemohly sesadit. Všechny tři skočily dvakrát špatně. Pak neuspěla Němka Adamsová a nakonec i Beljakovová z Ruska.

Hamáčková se stala mistryní Evropy. Skákala dál. "Takovým výkonem přece nemůžu vyhrát, to jsem lidem nemohla udělat," říkala. Napotřetí skočila 440 centimetrů.
Krásně letěla. Dole hlasitě křičela, všechno špatné z ní spadlo. "Padat dolů, i když je to hloupých čtyři a půl metru, je krásný pocit," řekla potom.

Krásně bylo i její mamince, i když si při fandění doma u televize odřela koleno o koberec.
Tyčkařce se vyplatilo, že závod nevzdala. Prostě to ví: "Jsem bojovnice a vždycky budu."