Martina Sábliková

Martina Sábliková | foto: Reuters

Rok 2018 je metou. Co bude pak? Myslím už i na jiný život, tvrdí Sáblíková

  • 50
Heerenveen (Od našeho zpravodaje) - Má už dvanáct světových a tři olympijské tituly, je jí 27 let a minimálně do třiceti chce závodit. Co bude pak? To si zatím neumí plně představit ani Martina Sáblíková.

Začněme malým dotazníkem. Kdy jste byla naposledy v kině, Martino?

„Jéje. V říjnu. Asi.“

A sednout si večer s kamarády?

„Před sezonou.“

Chybí vám to?

„Chybí. To zjišťuju čím dál víc. V dubnu jsme měli sraz gymplu. Hráli jsme bowling, povečeřeli, zašli do nekuřáckého baru. Nepila jsem, ale byla to pecka, vidět se s nimi. Strávili jsme spolu osm hodin a strašně se nachechtali. Najednou jsem zjistila, že ty lidi postrádám.“

Ano, tak hovoří Martina Sáblíková, proslulá sportovní fanatička a tréninková perfekcionistka. V 27 letech, ve druhé půli své kariéry, přiznává: „Rychlobruslení je tím, co mě pořád moc baví a co mě také živí. Když trénuju a závodím, soustředím se jen na něj. Ale jsem jen člověk. Potřebuju i normální a společenský život.“

Od kouče k němu občas dostává svolení. „Mozek máme jen jeden. Nesmí se stát, že vám klekne a bude zapotřebí natáhnout nový program,“ říká Petr Novák. „I sportovci musí někdy vysadit. Ale já o tom musím předem vědět, abych podle toho upravil trénink.“

Když má jeho svěřenka ledu a bruslí nad hlavu, přemítá o začátku jara. Těší se, až usedne na kolo, pojede lehce na 130 pulzů a nebude muset přešlapovat pořád doleva. Čtyři hodiny sama, jen ona, kolo a příroda. „Tak si vyčistím hlavu.“

K této činnosti však používá i nesportovní metody. „Po sezoně se mi stává, že zůstanu dva dny zavřená jen doma, nevstávám, nevylézám a jen přepínám televizi,“ vypráví. „V deset dopoledne kouknu na hodinky a libuju si: Nikam nemusím, nevstávám.“

Jindy u televizního filmu provozuje svoji oblíbenou hru: Vžij se do děje. „Představím si, jak jsem určitá postava z nějakého romantického filmu. Třeba Slečna Drsňák, ta se mi líbí,“ připomene roli Sandry Bullockové. Hledí pak na obrazovku a říká si: Tak, teď už nejsem sportovec, nic takového, jen normální ženská z toho filmu.

Rychlobruslařská hala plná diváků, skvělý čas soupeřky nebo na tréninku ujíždějící polský sparingpartner ji stále dokážou vybičovat k úžasným výkonům. „Mě tak moc baví vyhrávat!“ ujišťuje.

Bruslí však od deseti let, od šestnácti na vrcholné úrovni. „Nechápu, jak to tak dlouho můžeš dělat,“ říká jí juniorka Nikola Zdráhalová. I tělo světové šampionky si poví své. „Začínají mě bolet věci, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Třeba stehna zezadu. Tělo už neregeneruje tak rychle. Dojedu a bolí mě i lýtka a záda od zadku.“

Fyzioterapeut Tomáš Rak s ní pak na masážním stole pracuje takřka hodinu. „Promačkává mi svaly tak, že bych ho nakopala,“ směje se Sáblíková. „Ale má zlaté ruce.“

Určitě nejsem dokonalá

Otázky, do kdy míní závodit, přicházejí častěji než dříve. „Jo, hodně lidí se ptá,“ přitaká. „Odpovídám jim: určitě do roku 2018. Co bude pak, nechám otevřené. Trošičku už myslím i na jiný život.“ Při on-line rozhovoru na serveru isport.cz poprvé prozradila, že je zadaná. Jméno přítele tají.

Vzpomíná na Nizozemku Kleibeukerovou, jak oslavovala na hrách v Soči bronz s malou dcerkou. Petr Novák jí zkouší vysvětlit, že po zimě 2018 si může dopřát pauzu a zase se vrátit. Odvětí mu: „Hele, nech to plavat. Zatím to řešit nebudu.“

Není stroj na vítězství. Umí prohrávat a umí i hřešit. „Určitě nejsem dokonalá. Dám si i svíčkovou nebo burgr,“ vypráví. Před závodem poctivě snídá vločky a jogurt, obědvá salát a těstoviny. Ale při sobotní snídani se v Heerenveenu vrhla v jídelně na párky. „Já prostě musela.“

Už to nehrotím, chodím na čas

Svému trenérovi Petru Novákovi vděčí za mnohé a neustále to připomíná. Z holčičky poslouchající kdysi kouče na slovo je však žena, která si upraví trénink také podle vlastních pocitů.

„Petr mi řekne, že si mám dát čtyřikrát 12 kol a já odpovím: Dám si to pětkrát. Nebo mi na kole nařídí, ať jedu volně, ale já si přidám lehkou zátěž, abych trochu cítila nohy, protože mé tělo je zvyklé makat.“

Například v Heerenveenu jí kouč na závěr pondělního tréninku ordinoval dvakrát šest kol. Odpověděla: „Chceš mě zabít?“ Jenže když viděla, že Novák už mezitím komunikuje se Zdráhalovou a nevnímá ji, pohodila hlavou a splnila úkol. „Vyloženě do toho Petrovi samozřejmě nekecám.“

Její poctivost v přípravě je nadále příkladná. „Pramení i z Martininy současné psychické pohody,“ tvrdí kouč. Snad jen dvakrát za rok se přihodí, že tak ukrutně se jí nechce na trénink, až sama sebe přesvědčí: Ne, dneska jít nemusíš. „A pak vážně nejdu. Ale to bývá jen blbej den, kdy na vás všechno padne. Už mi není osmnáct a ta dřina je fakt obrovská.“

Jindy se naopak promění v trenérku a radí mladým juniorkám. „Dáme volná kola za 40 vteřin, děcka jedou za mnou a užíváme si to. Řeknu jim, co dělají špatně, a těší mě, když na to potom myslí.“

Navzdory všem čisticím procedurám hlavy rychlobruslení bylo, je a nejspíš i bude jejím životem, v roli trenérky si ji umí představit mnozí. „To by se mi líbilo. Martina dovede poradit,“ přitaká Zdráhalová.

Po odchodu Karolíny Erbanové z Novákova týmu ji právě náctileté mládežnice dobíjejí energií. „Těch našich záchvatů smíchu je hodně,“ uculí se Zdráhalová. Když Sáblíková pozoruje spontánnost teenagerek, vidí i sebe v jejich věku. Také bývala tak natěšená. Teď se jí stává, že 20 minut před časem cyklistického tréninku ještě leží na pokoji, když se přiřítí mladičká Natálie Kerschbaummayrová, na sobě kraťasy, a ptá se: „Už jdeme?“

Sáblíková se usměje: „Já už to tak nehrotím. Přijdu přesně na čas.“

Naučila se hospodařit se svým časem. A dělá to stále skvěle. „Martina má nejlepší formu od roku 2007,“ tvrdí Novák.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž