KOMENTÁŘ: Proč v Česku kouči ze zahraničí tak často neuspějí

Byl na obědě, na kterém s týmem zastavil po cestě do Třince. Jenže do Slezska už nedojel. Zpět na palubu nenastoupil, protože potupně před hráči dostal padáka. A tak od čtvrtka už Němec Uwe Krupp, někdejší vítěz Stanley Cupu, není trenérem hokejové Sparty.

Jen o chvíli později stál Fin Petri Kettunen na střídačce české florbalové reprezentace, sledoval, jak celek ničí v kvalifikaci Španělsko 18:1, ale víc teď jeho mysl tíží „vzpoura“ 16 hráčů, kteří pod ním odmítají nastupovat.

Petri Kettunen

Ve čtvrtek hrála i fotbalová Sparta. Byla to jen příprava, prohrála s Marbellou 1:2, jenže pořád se zdá, že se železný klub ani po dvou letech nezbavil rzi z řádění Itala Andrey Stramaccioniho.

I tyto příklady jsou důkazem, že jde-li o zahraniční kouče, hned u hranic můžeme přibít nápis, kterým pohádkový rytíř Brtník strašil nezvané: „Vy cizáci, zmizte.“

Hrad je náš, neuspějete tu, se zlou se potážete. Jenže proč? Nejsou na to empirické výzkumy, spíš subjektivní pohledy, nicméně i Kruppův případ ukazuje, že už není náhoda, jak to s trenérskými cizáky v Česku končívá.

V pátrání po příčinách je ale dobré začít výjimkou, která potvrzuje pravidlo.

Ronen Ginzburg

Ronen Ginzburg je basketbalový kouč, který loni dokázal, že i tento sport mohou Češi hrát na světové úrovni, když loni skončili na MS šestí. V Česku je od roku 2006, začínal jako asistent v Nymburku, později se stal hlavním koučem, až dozrál do role šéfa reprezentace. Žije tu, Česko dávno nevnímá jako cizinu, poznal zákonitosti a specifika zdejšího sportovního světa a v chápání mu pomáhá i to, že si Izraelci a Češi historicky rozumějí.

A je to tu. Co to jsou ony „zákonitosti“?

Co skrývá pojem „specifikum české kabiny“?

Slavia? Velký respekt, ale tohle je náš rok, říká Ginzburg

Když vedle sebe postavíte západní styl trenérství, ve kterém je mnohem víc volnosti, důvěry v profesionalismus hráčů, a ten východní, tichonovsko-diktátorský, ve kterém kouč hledí na svěřence jako ostříž, tak Češi pořád víc inklinují k sovětskému modelu.

Mají zakořeněné, že jakmile trenér odvrátí zrak, cvičení ošulí. Stejně jako jsme si zvykli, že je normou ve škole opisovat, že k učení – i univerzitnímu – nás spíš než touha po budoucí kariéře žene bič v podobě písemek a známkování.

Rozstřel

Sledovat další díly na iDNES.tv

Také norského kouče biatlonistek Egila Gjellanda překvapilo, jak Češkám trvalo, než si zvykly na určitou míru svobody v tréninku. Zároveň Češi nejsou jen poslušnými ovcemi, a tak k onomu biči vyžadují cukr. Kabinu fotbalistů Slavie tmelí křik i srandičky asistenta Houšteckého, kterého by kdekoliv jinde na světě měli za blázna.

Našel cestu. Gjelland o tvrdé práci ve sportu i na farmě

A dobrá atmosféra je vedle drilu klíčem k úspěchu. Trenér Růžička umí hokejisty seřvat, ale den nato upřímně vyzvídá, jak se vede dětem ve škole.

Když MF DNES zjišťovala, co tak stávkujícím florbalistům vadí na kouči Kettunenovi, objevilo se i svědectví, že nedávno přišel na týmový mítink pozdě. Zatímco hráč by za trest musel zazpívat ostatním, trenér to odmítl. Dost možná si chtěl zachovat důstojnost, profesionální odstup – což lze pochopit – ale česká šatna to vnímá jinak.

Končím, pod ním hrát nechci. Kapitán florbalistů jde proti trenérovi

Roli hraje i konzervativní – až zpátečnická – povaha. Mnohdy se projeví závist, protože plat zahraničních koučů je vyšší, a tak ne vždy najdou loajální spolupracovníky. Naopak rodící se pomluvy nevybraných českých kolegů jsou často zárodkem brzkého krachu, protože přesvědčení o angažování cizího kouče nepanuje napříč celým hnutím.

Našli byste další desítky důvodů, třeba že ne vždy sem míří elita, že ne vždy je fotbalový trenér třeba s italským pasem lepší než ten s českým.

Jedno však spojuje: ač dávno padly jazykové bariéry, národ Járy Cimrmana je tak svůj, že by i tento největší Čech měl problém ho v kabině pochopit.