O své vášni k lezení hovoří Adamovská nadšeně a cílevědomě. A stejně se prezentuje i přímo na stěně. Což ukázala třeba v sobotu na mistrovství republiky v boulderingu.
Na trasách, kde většina ostatních závodnic stěží dosáhla zóny, se Adamovská na první pokus a bez větších zádrhelů vyhoupla až na vrchol.
Svými výkony nejen na šampionátu ve Slaném, ale především na mezinárodní scéně, si vysloužila uznání i od Adama Ondry. „Eliška je teď v nejužší světové špičce a nepochybuju o tom, že bude ještě růst,“ chválí talentovanou závodnici slavný kolega z branže.
Historické kulisy, nejlepší atmosféra. Jak Ondra uhranul diváky i soupeře |
Adamovská by se jeho úspěchům chtěla přiblížit, k čemuž jí pomáhá, že Ondru potkává téměř denně při trénincích v Brně.
„Adam je úplně super, je to srdcař, který lezení miluje. Je to čistý a hodný člověk, který dělá to, co ho baví,“ líčí jeho nástupkyně, ale také žačka. Ondra se totiž o své poznatky z lezení nestydí podělit, naopak rád se noří do zasvěcených debat.
„Jako jeden z mála sportovců něco předává i ostatním,“ všímá si Adamovská. „Spoustu svého času věnuje mladým, což je to nejdůležitější, co jako sportovci můžeme udělat. Kdybychom se plácali na boulderech jen pro sebe, tak by to bylo povrchní.“
Podobně jako Ondra si i Adamovská nejvíce oblíbila obtížnost. V této disciplíně na loňském mistrovství Evropy získala stříbro. „Můžu si lézt plynule a sedí mi to, protože jsem spíše vytrvalostní typ,“ povídá.
Na stěnu s úchyty se dostala náhodou. Narodila se v Havířově a když rodiče hledali, jaký sport jí mají představit, padla volba právě na lezení. „V okolí totiž nebylo nic moc jiného, tak jsem v šesti letech začala chodit tam,“ vzpomíná Adamovská.
První tři roky se sportu věnovala jen jednou či dvakrát týdně. „A až potom jsem dostala první lezecké boty, do té doby jsem lezla v kopačkách s upilovanými kolíky, které mi vyrobil táta,“ líčí své začátky.
Dlouhá cesta s cílovou destinací Paříž
Od nich se rychle nakopla k průniku mezi světovou elitu, což ji opravňuje k tomu, aby si dělala zálusk na účast na olympijských hrách v Paříži 2024.
„Ale i když tam budou dvě sady medailí, tak vůbec nebude lehčí se tam dostat,“ připomíná Adamovská, že za tři roky budou lezci na hrách soupeřit v rychlosti a kombinaci obtížnosti a boulderingu.
A právě na něm musí Češka ještě zapracovat.
„Je přede mnou strašně dlouhá cesta,“ uvědomuje si. „Ty statické bouldery, které se dají zvládnout lezecky, tak většinou dávám. Ale když se víc skáče a nabíhá, mám s nimi problém. Takže na olympiádu bych moc chtěla, ale zároveň vím, že mi ten formát moc nepůjde.“
K tomu, aby podobné chmury překonala, volí Adamovská léčbu během. „Mám s ním obsesi,“ směje se a dodává, že svou přílišnou akčností jde i proti příkazům trenéra, který jí ve volné dny předepisuje úplný odpočinek.
„Ale já běhám pořad, klidně i šestkrát týdně,“ líčí Adamovská. „Neřekla bych, že mě to úplně baví nebo že mi to jde, ale strašně si u toho vyčistím hlavu. Myslím, že kdybych neběhala, byla bych úplně jiný člověk.“
