"Tenhle mladíček si ještě počká, ale já budu mezi dědky patřit už za chvíli," posteskl si devětapadesátiletý Pavel Svojanovský, který si před třiceti lety na olympiádě v Mnichově společně s bratrem Oldřichem dovesloval na dvojce s kormidelníkem pro stříbro.
Dva nejstarší se sešli za jedním stolem, osmaosmdesátiletý František Čapek a o sedm let mladší Josef Holeček. Oba zlatí kanoisté z Londýna 1948. "Franta měl výdrž na delší štreky, tak jsme si to takhle rozdělili," vysvětloval Holeček, proč má zlatou medaili z kilometrové a Čapek zase z desetikilometrové trati.
Nejpočetnější byla parta volejbalistů, připomínající zlaté časy tohoto sportu u nás. Stříbro v Tokiu 1964, bronz z Mexika 1968. Musil, Schenk, Kop, Toman, Humhal, Smolka, Šorm, Procházka, Perušič, Groesl, Šmídl - to byli skuteční páni volejbalisté. A mezi oběma olympiádami ještě v roce 1966 vyhráli mistrovství světa.
I hokejistů se sešlo požehnaně. Tady živě diskutuje elegantní Konopásek se sousedem Augustinem Bubníkem. Jaképak asi zbyly vzpomínky na stříbro z olympjských her ve Svatém Mořici v roce 1948? Ty mladší zastupují například Tikal, Jiřík, Šmíd, Klapáč, Havel, Hrbatý a Černý, tahle generace se může pochlubit bronzem z Innsbrucku 1964 a stříbrem z Grenoblu 1968.
Jiřík, který se v roce 1969 dostal z domácí ligy jako první český hokejista do NHL, se přišoural o berlích. Nejsou to ale následky enormní zátěže během kariéry, což potkalo mnohé jiné. "Vyjel jsem si na kole a venčil přitom psa. On najednou škubnul vodítkem, já se z kola poroučel a odnesl to zlomeným krčkem," posloužil Jiřík neslýchanou historkou. "Ale už se to operaci lepší."
Sálem se jen na několik chvil mihne Dana Zátopková, se všemi se srdečně pozdraví, dostane pár přátelských pus a už kamsi mizí. Má naspěch, příjemná a čilá dáma, které by sedmdesátku hádal málokdo.
Kdo to ale sedí vedle Konopáska a klábosí i s ostatními hokejisty. Bělovlasý muž statné postavy, když se jde občerstvit, jen pomalejší chůze prozrazuje pokročilejší věk. "Ten sedává s hokejisty vždycky, je mu mezi nimi nejlíp," prohodí kdosi. Čímž napoví, že hokejkou tenhle olympionik nevládl. Další nápověda: stříbro ze Squaw Valley 1960, na ledovém zrcadle s milimetrovou přesností vykroužený půlměsíc. Karol Divín, někdejší krasobruslařský cizelér.
I fotbalisté tu mají stůl. Jak by ne, když před osmatřiceti lety v Tokiu vybojovali na olympijském turnaji stříbrné medaile. Pospolu sedí Brumovský, Vojta, Valošek, Lichtnégl, Pičman a pořád ještě obrovitý a hřmotný brankář Schmucker. Všech šest hrálo nešťastné finále s tehdejší NDR. Prohráli tenkrát 1:2, přestože Brumovský a Vojta dali po gólu. Jenže Vojta za stavu 0:1 stočil míč do vlastní sítě...
Támhle jsou v živé diskusi dva bijci z olympijských her v Římě, je to už dvaačtyřicet let, co Němeček v boxerském ringu vybojoval zlato a Němec bronz. "Jako olympijský vítěz jsem pak na slavnostním banketu tancoval s Lolobrigidou, pořád jsem jí koukal za výstřih a druhý den byly toho mého pohledu plné noviny," líčil zaujatě Němeček. Němec jen mávnul rukou: "Zase Lolobrigida, co? Ten je pořád stejnej. A někdy mluví až moc."
Ať už ale tihle slavní dávali k lepšímu cokoli, ty olympijské medaile, kterými před lety svou vlast proslavili, jim už nikdo nikdy nevezme.
 Na setkání olympijských medailistů spolu rozprávěli také kanoisté František Čapek (vlevo) s Josefem Holečkem. |
 Vítěz kanoistického závodu na 10 kilometrů na OH 1948 v Londýně František Čapek přišel na setkání olympioniků s manželkou. |
 Boxeři Bohumil Němeček a Josef Němec pózují spolu se vzpěračem Otou Zarembou. |
