„Nic tak těžkého jsem asi ještě nejel,“ přiznal 30letý železný muž ze Zábřehu.
Co bylo nejhorší?
Připravit se. Winterman je natolik odlišný a já jsem na něm byl poprvé, takže jsem nevěděl, do čeho jdu. Věnoval jsem ale přípravě nějaký čas a dopadlo to nadmíru dobře.
Vidíte a já myslel, že nejhorší bylo skočit ve čtyři ráno do Labe a plavat osm kilometrů mezi víry a v rychlém proudu.
Je to specifická věc. Skáče se za tmy a plave se také za tmy, díky rychlému proudu vzrostla rychlost plavání až k deseti kilometrům za hodinu. Největší riziko jsou nasvětlené kovové říční bóje, které vyznačovaly trasu. Člověk koukne, že je padesát metrů před ním, udělá deset záběrů, znovu se podívá a zjistí, že ji těsně míjí.
Pořadatelé doporučovali na plavání kromě neoprenu i kuklu a plavací ponožky. Bojoval jste se zimou?
Zvolil jsem komfortní variantu a měl na sobě dva neopreny a plavky. V depu jsem se pak celý převlékal do suché kombinézy, zatímco ostatní ji měli pod neoprénem na sobě a byli rychlejší. I tak přede mnou na kolo vyjížděl jen Tomáš Racek, kterého jsem ale během prvního kilometru předjel a od té doby jsem jel sám na čele.
Jak jste zvládl 180 kilometrů a převýšení 3 500 metrů?
Kolo bylo celé kopcovité, neustále nahoru dolů. Ale měli jsme výhodu, že se start plavání kvůli mlze posunul o hodinu a díky tomu se kolo jelo už od začátku za světla, což usnadnilo orientaci. Celou cestu nám svítilo slunce, jen občas byla mlha a hlavně sto kilometrů bylo podél národního parku České Švýcarsko s nádhernými výhledy. Trať byla tak krásná, že mi její náročnost ani nepřišla.
Cítil jste pronásledovatele v zádech?
Byl za mnou výborný závodník Petr Vabroušek, takže jsem čekal, jak se to bude vyvíjet. Na různých místech mi hlásili mezičasy, abych věděl, jestli mě stahuje. Podařilo se mi vybudovat osmiminutový náskok, který se mi pak dařilo už držet po celou dobu.
Je libo koupel? Triatlonista David Jílek ovládl dvě extrémní klání v náročných přírodních podmínkách.
Před vámi byl ale ještě maraton v závěru okořeněný jedenáctikilometrovým výběhem na Ještěd. I tam se vám krize vyhnula?
Byl jsem pořád první, takže jsem si mohl tempo kontrolovat sám a nebyl jsem nucen se někomu přizpůsobovat. Jen jsem si hlídal neustále náskok na Petra, a když jsem měl pořád osmiminutový náskok i kolem třicátého kilometru, tak mě to psychicky uklidnilo a mohl jsem doklopýtat nahoru. Těch jedenáct kilometrů bylo opravdu těžkých, po těch 31 kilometrech už je člověk hodně rozsekaný i tím těžkým kolem, takže dostat se na Ještěd bylo opravdu náročné.
Jaké jste měl pocity na Ještědu?
Bylo to úžasné. Za tímto závodem stojí jiná historie. Veškeré ‚prize money‘ se odevzdávají do dětského kardiocentra v Motole, takže o to byl zážitek ještě hezčí, že člověk závoděním může i trochu pomoct. Pro mě to byl jeden z důvodů, proč jsem se chtěl zúčastnit, a v cíli mi to pocity z vítězství znásobilo.
Vaše disciplína je ironman, ukázal vám Winterman, že čím těžší, tím je to pro vás lepší?
Nic těžšího asi hledat nebudu. (smích) Nebo uvidím. Neříkám, že když bude něco pěkného tratí a prostředím, tak se toho nezúčastním.
V tu samou dobu bylo mistrovství světa v ironmanu na Havaji, chcete se tam někdy dostat?
Strašně rád bych tam závodil, ale není to můj životní sen. Chtěl bych pouze kategorii profesionálů, takže jen pokud bych na to měl výkonnost. Kona je Mekka triatlonu, takže bych lhal, kdybych řekl, že se tam nechci jednou podívat.
Zatím se to neblíží?
Když bych dosahoval výsledků, abych se tam dostal mezi profesionály, pokusil bych se o to. Uvidím, jak se mi podaří posunout výkonnostně, jestli to bude příští rok nebo za dva roky. Kdybych se tam dostal, chtěl bych výkonnost držet delší dobu, abych se tam případně mohl vracet a nebyl to jen jeden výstřel.
Týden před Wintermanem jste vyhrál i Bobrmana (15 km běh, 25 km MTB, 6 km kajak), poprvé vypsané jednotlivce na Bobr Cupu v Litovli. Hned jste věděl, že tam pojedete?
Určitě. Bobr Cup pořádá můj kamarád Petr Čamek, takže jsem od něj věděl, že letos jednotlivce vypíšou. Je to závod tisíce brodů a bral jsem to trochu jako průpravu na Wintermana, že si vyzkouším extrém chladné vody. A hlavně je to pěkný závod v pěkném prostředí s rodinnou atmosférou a mezi kamarády vodáky.
Vyhrál jste o minutu. Kde jste ji získal?
Od Petra Čamka jsem měl snad nejlepší loď, která sice byla nestabilní, takže jsem riskoval vyklopení, ale také velmi rychlá a lehká. Na přebězích jsem ji vzal na rameno a běžel, kdežto Tomáš Matera ji musel, chudák, táhnout. Právě tohle rozhodlo.
