Badmintonista Petr Koukal (druhý zprava) se loučí s kariérou.

Badmintonista Petr Koukal (druhý zprava) se loučí s kariérou. | foto: Marie Stránská, MAFRA

Koukal po Riu přibral osm kilo. Restart do normálního života zvládnu

  • 1
Peking 2008. Londýn 2012. A čerstvě i Rio 2016. Další tetování si už Petr Koukal na levou paži nepřidá. Nejlepší český badmintonista posledních let se v Brně rozloučil s aktivní kariérou.

Otočil se zády k divákům a udělal přesně to, co dělá každá nevěsta. Jen místo svatební květiny hodil dychtivému publiku svoji raketu. A za chvíli letělo do davu i propocené tričko.

Petr Koukal v pátek večer dal velké badmintonové sbohem. „Přijde mi symbolické, že je to v Brně. Táta mě naučil badminton, je z Brna a já cítil, že jsem tady měl vždycky největší zázemí,“ líčil 30letý Koukal, na jehož derniéru se přišlo do nově otevřené Xareny ve Slatině podívat několik stovek fanoušků. „Když jsem jako malý začínal a uviděl někoho na ulici s raketou, byl to někdo, koho jsem musel znát. Badminton hrála hrstka lidí, teď mě těší, že ho hrají davy,“ řekla loučící se česká jednička.

Trojnásobný účastník olympijských her, jenž během kariéry musel kromě soupeřů za sítí porazit i rakovinu, se chce na kurtech ukázat už jen rekreačně. „Už to nechci dál pokoušet.“

Poprvé a naposledy po olympiádě v Riu jste hrál zápas. Jak jste si ho užil?
Bylo to velmi náročné. Od olympiády jsem toho moc nenahrál, chodil jsem jen jednou týdně, abych si trochu uchoval nějaké pohybové návyky a abych se nezranil. O tréninku se nedá hovořit. Taky jsem po návratu z Ria přibral osm kilo, což mi přijde šokující. Ne že bych váhu nějak řešil, ale nevěřil jsem, že za čtyři týdny naberu tolik. Neměl jsem jisté údery, nepohyboval jsem se, jak bych si přál. Kolikrát jsem vyskočil a čekal, kdy to trefím, a míček proletěl kolem mě.

Co vám doma manželka (biatlonistka Gabriela Koukalová – pozn. red.) vaří?
Ona říká, že vždycky jeden z nás musí přibírat, a je ráda, že to jsem já. Taky říkala, že se jí líbím ještě víc, než když jsem byl hubený. To jediné mě trochu utěšuje, ale je třeba s tím začít něco dělat. (usměje se)

Na co budete ve sportovním důchodu nejraději vzpomínat?
No, to se mění. Chvílemi si vzpomínám na velké zápasy, které se mi podařilo vyhrát. Třeba na turnajích v Asii proti Asiatům, to byla nádherná euforie. Chvílemi vzpomínám, když jsem měl firemní turnaj, kde jsem dvěma stům lidí ukázal, jak se hraje přes síť, jak to má vypadat, a naučil jsem je to. Viděl jsem, jak je to baví. Teď kdykoliv si chci jít zahrát do komerčního centra, je tam plno. Jestli jsem tomu malou měrou pomohl, tak mě to těší.

Nebojíte se, že bez vrcholového sportu nastane ve vašem životě prázdno?
Prázdno nebude určitě. Mám spoustu dalších aktivit, které mě zatěžují. Po pár týdnech jsem víc unavený, než když jsem trénoval. Člověk si totiž vždycky dopřál odpočinek. Teď člověk pracuje spíš mentálně, chodí po schůzkách a vymýšlí projekty. Musím si na to zvyknout a není to tak, že bych seděl doma a nevěděl, co dělat. Spíš nevím co dřív. „Restart“ do normálního života bude bez problémů a zvládnu ho.

Nezvažoval jste, že byste zůstal u badmintonu jako trenér a podílel se na přípravě nějakého vašeho nástupce?
Ne, brněnský Adam Mendrek naznačil, že by ho to bavilo, ale bylo to hodně teoretické. Nemluvil jsem o tom s hráči ani trenéry. Mám pocit, že v badmintonové veřejnosti panuje taková trochu zášť. Moje jméno a celkově naše rodina nejsou úplně oblíbené, protože říkáme věci, jak je cítíme. Proto možná zájem o moje služby nebyl.

A vy byste zájem měl?
V tuhle chvíli neumím říct. Potřebuju od toho odstup, protože jsem měl výhrady k tomu, jak se to vedlo a vede. Je to i tím, že jsem do toho ponořený. Pokud bych měl mít objektivní názor, potřebuju mít odstup měsíců, možná roků. Třeba někdy přijde doba, kdy budu moct pomoci po jiné stránce než jako hráč.

Je něco, co byste s odstupem ve své kariéře udělal jinak?
Po bitvě je každý generál. Mám momenty, kdy bych si to přál. Na druhou stranu mohu s pokorou říct, že jsem šťastný, že jsem přežil všechny problémy a dokázal se vrátit do vrcholového sportu. Nechal jsem si vytetovat olympijské znamení na ruku, to byl můj sen (lehce zvedá levačku s tetováním). Že se povedly tři, je pro mě osobně velký úspěch. Je pravda, že mi chybí výsledek na mistrovství světa, mistrovství Evropy, nějaké medailové umístění nebo světová desítka. Ale hlavní je, že jsem zdravý.

Je nějaký badmintonista, jehož styl se vám zamlouvá?
Abych se přiznal, je jenom jeden. Je to můj kamarád z Dánska – Viktor Axelsen. V Riu získal bronz. Líbí se mi, protože je jediný, kdo hraje agresivně a jde si pro body. Mrzí mě, že se badminton propadá do pasivity. Každý hraje hodně na fyzičku, vrací to a čeká na chybu. Když jsem začínal na světovém okruhu, byl jiný scoring system. Hrálo se na ztráty a lidé se nebáli riskovat, byly nádherné útočné výměny. Dneska je to zdržování, vypadá to chvílemi jako squash – a mě osobně to nebaví. Vždycky jsem chtěl hrát naplno a trefovat lajny. A kromě Viktora tam nikdo takový není.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž